Problém toxického Twitteru
Dáme si páteční ranní rant, jo?
Čtu tady i támhle, jak hrozně toxické prostředí je na Twitteru... Řeší se to, opakovaně se konstatuje, slovo "toxické" padá častěji než na přednášce z farmakologie, ale problém je, že si každý pod toxickým představí něco jiného.
Hele, já jsem na Twitteru děsně dlouho. Šestnáct let. A předtím jsem psal blogy, kde lidi komentovali. A vedl jsem blogovací systém a řešil jsem komentáře pro několik tisíc blogujících. Jen jsme tehdy neměli slovo "toxické", ale jinak to bylo stejné.
Všichni si plácají játra a pindají o "toxických jedincích" a "toxickém prostředí" a tváří se, že toxičtí jsou jen "trollové" a "agresoři". Což je naprostá pitomost.
Trollové a agresivní pitomci jsou paradoxně ti míň nebezpeční; proti nim máme obranné mechanismy, reflexy, instinktivně je eliminujeme rychle, a tak je setkání s nimi nepříjemné, ale krátkodobé. Mnohem horší jsou ostatní sorty jedovatých lidí, různé pozorné domovnice a strážci čistoty a lidové hlídky... Lidé, kteří vás nenaštvou na první dobrou, ale tak dlouho pindají, připomínají, podotýkají a mají názor, který vám chtějí napsat, až vás úplně otráví!
Z tohoto titulu si dovolím nabídnout následující typologický souhrn toxických jedinců, kteří jsou k potkání na Twitteru, a stručný úvod do problematiky "toxických lidí" na sítích. A na úvod rovnou předesílám, že jde o můj soukromý pohled, ryze subjektivní. Můžete s ním souhlasit, ale neočekávám to, a pokud s ním nesouhlasíte, nevadí mi to. Respektive mi to je jedno. Jen pro pořádek...
Toxicita Twitteru
Není toxicita jako toxicita.
Něco je jedovaté jako zmije: přijde, kousne, vstříkne jed. Vy zareagujete: zmiji zaženete, ránu ošetříte, vyhledáte lékaře a příště si vezmete dlouhé nohavice. Zkušenost nepříjemná, bolestivá, asi ji moc neovlivníte, ale má řešení. A nejspíš kvůli tomu nepřestanete chodit do lesa.
Něco je jedovaté jako olovnatá barva: ani to moc nevnímáte, děje se to okolo vás a pomalu vás to otravujete, až jednoho dne zjistíte, že je zle. Je to pomalé otravování, které snášíte, až to najednou praskne.
A něco je jedovaté jako difenbachie na parapetu: Je to tam, víte o tom, že to tam je, ale vyhýbáte se tomu, zbytečně k ní nelezete, nepouštíte tam děti a psa, ale do té místnosti klidně chodíte, protože o jedovaté rostlině víte, adekvátně tomu se chováte a víte, že stačí do ní nekousat a nežužlat a bude to OK.
Na sociálních sítích se potkáte se všemi formami toxicity:
- Odněkud na vás vyskočí jedovatý pičus, hurr durr, nazve vás nějakými vulgaritami, pobleje vás - to je ta první forma, zmijí. Kliknete na "blokovat" a vyřešeno. Když přijdou další, zablokujete další. Je to toxicita přímočará a jednoduchá.
- Zjistíte, že jsou tam i lidé, co jsou zlí, hloupí, pitomí, závistiví, protivní, kazišuci, idioti, ... Difenbachie za klávesnicí. No, takový je svět. Ne svět sociálních sítí, ale svět vůbec. Takoví lidé jsou. V reálném životě se jim vyhýbáte a nemáte potřebu říkat, jak je svět toxický.
- Potkáte slušné lidi, co vás pomalu otravují. A těm se budu věnovat nejvíc.
Na první formu toxicity máte blokování. Na druhou formu máte ignorování. Možná vám tohle připadá jako nějaké zbabělé zavírání očí před problémem, na to máte právo, a já si o tomto postoji myslím, že to je pitomost.
Pokud bych měl být nervózní z toho, že existují zlí a hloupí lidé, a měl bych pocit, že "to musím řešit", tak ze mne bude nějaký podivný sociální inženýr, co se snaží předělat celý svět najednou, a po čase je frustrovaný z toho, že to nejde.
Samozřejmě se shodneme, že by bylo dobré, kdyby to tak nebylo, ale pokud nejste naivní, tak pragmaticky uznáte, že s tím en bloc nic nenaděláte, na to jste příliš malí páni, ale že to není pokyn k rezignaci. Můžete (a musíte) to dělat každý sám ve svém okolí, tam, kam dosáhnete.
Když si každý zamete chodník před svým domem, tak bude celé město zametené.
"Co nemožno změniti, to nutno snášeti," říká židovské přísloví. Celý svět nezměníte; změníte jen ten nejbližší. Udělejte to! Je to lepší a účelnější, než hořekovat, jak je svět zkažený. Zapalte svíčku, nekňučte, že je tma.
Co se mě týče...
Od "obecné toxicity prostředí", tedy faktu, že na síti jsou pičusové a "někde tam rostou jedovaté kytky", si pomůžete snadno: vyhýbejte se jim, blokujte, ignorujte, nesledujte, nesdílejte. Děláte to nejen pro sebe, ale i pro ostatní; tím, že je blokujete a skrýváte, je algoritmy začnou tlumit a marginalizovat. Pokud je sdílíte s nějakými naštvanými poznámkami, algoritmus to vnímá tak, že chcete zvýšit dosah, a proto jim naopak přilepší.
Takhle prosté to je.
Druhá věc je toxicita, které jste vystaveni aktivně, bezprostředně. Tedy že na vás někdo zareaguje, pod vaším tweetem. To už je "toxicita kontaktní". Tady máme typ "zmije" a "olovnatá barva".
Zmije útočí. Na síti to jsou nejčastěji tyto typy:
1. Nasraný kokot.
To je ten, co k nějakému vašemu tweetu a napíše vám, že jste hovado a kretén a jednou budete viset, co si to o sobě myslíte, takoví jako vy by měli držet hubu a chcípnout v křoví.
Nevím, co řešíte: Blok a zapomenout. Je to vulgární hovádko, a když se neumí chovat... Nemá smysl se s ním dohadovat. Co od debaty s někým takovým očekáváte?
Ve skutečnosti diskuse s takovým člověkem vede jen k tomu, že do sebe necháte tu zmiji dobrovolně kousat znovu a znovu.
Jestli si myslíte, že se ten člověk nějak napraví nebo že mu vysvětlíte, že vás špatně pochopil, jste na omylu. Kdyby špatně pochopil, může to dát najevo jinak. Nedal, zvolil formu vulgárního hovada; ten o debatu nestojí, ten vám chtěl napsat něco sprostého. Udělal to. Když ho nezablokujete a budete se v tom rýpat, tak akorát s gustem doleje další výblitky...
Ale když chcete, můžete se jím zabývat. Proč byste měli chtít? Hele, já nevím, já se jimi nezabývám, ale co vím, tak mnozí postižení mají dojem, že by se to mělo řešit a by se s tím mělo něco udělat.
Třeba je zapotřebí takové lidi "systematicky calloutovat". Čímž se z vás samotných pomalu stane otravný jedinec - ale k tomu se ještě dostanu a budu to tak systematicky calloutovat, až vám bude mdlo!
Martin Malý
2. Agresivní debil
"Počkej, já si tě najdu, vím, kde bydlíš, těš se, šibenice jsou pro vás připravené..."
Jasně. Kretén, co má problém se najíst vidličkou a nebodnout se při tom do čela, vyhrožuje. Naprostá většina těhle prosťáčků neudělá nic. Když ho zablokujete, tak zmizí a nikdy o něm už neuslyšíte. Pokud snad začne vypisovat a kontaktovat vás jinak, je to na pováženou, ale tyhle výkřiky a la "takoví jako ty půjdou ke zdi první" jsou jen poryvy frustrátské mysli. Zablokovat, zapomenout.
3. Hejtr (aka "hater")
Dneska se "hejtr" říká každému hejhulovi, co vám napíše "hele, tvoje básnička stojí za starou bačkoru". Já vnímám hejtra tak, že to je někdo, kdo je vysazen na vás a neváhá kdekoli, kde narazí na zmínku o vás, podotknout, že vás nemá rád. @Adenta jsem dřív četl, ale teď je z něj jen attention whore a idiot, pravil tuhle jeden takový. No jo. Co nadělám. "Není na světě člověk ten...", a tak dále.
Nepotřebuju takového člověka řešit. Zablokuju. On sice dál trousí své hodnocení mé osoby, ale s tím nic nenadělám. Mně to nevadí; kdyby mi to vadilo, tak ho asi kontaktuju a mám tendenci si to s ním vyříkat, ale je to zbytečné. Ať si chodí a trousí.
4. Nukleární hovado
Jsou jedinci, co si založili svou twitterovou existenci na tom, že hrají hrozně nasrané a nemilosrdně tepající, co vletí někam do diskuse, tam rozdají pár ostrých slov vlevo vpravo a odkráčí středem. Když na ně narazíte, tak jako se zmijí: vyčistit ránu, zablokovat, zapomenout. A jsou i jedinci, co je s jistou dávkou masochismu sledují a říkají si "jooo, ten to všem nandavá, ta se s nikým nemaže". Proti gustu žádný dišputát...
Víc přímočaře toxických typů mě nenapadá. Tihle jsou očividní, jednodušší, a obrana je snadná, adekvátní jejich razanci.
Toxické bahýnko
Naprosto nejhorší a nejtoxičtější lidé na Twitteru jsou takoví, u nichž není na první pohled patrné, že jsou toxičtí. Jsou to lidé, kteří vám přijdou něco okomentovat, a na první pohled je všechno v pořádku a jen řekli svůj názor. Vlastně nemáte důvod s nima cokoli razantního dělat. Jsou sublimitní. Když je zablokujete, tak se bude okolí divit: "Proč? Vždyť jen napsali, co si myslí..."
A tak nad nimi máváte rukou, pak vás začnou iritovat, začne jich být čím dál víc, a najednou se přistihnete, jak píšete na Twitter a říkáte si "To zas bude..." Otrávili vás, a ani jste to nezpozorovali.
Co je to za typy?
5. Zpřesňovač
To jsou lidé, kteří nepochopili princip Twitteru. Většinou sami netweetují, jen čtou a občas reagují. A protože netweetují, tak nemají zkušenost s tím, že musíte nějakou myšlenku namačkat do 280 znaků.
Kdyby tu zkušenost měli, tak vědí, že krácení je nemilosrdné, a jako první mu padají za oběť všechna taková ta slova jako "většinou", "nejčastěji", "v mnoha případech", "až na výjimky", "někdy", "někteří", "jinak", "zjednodušuju", "nemohu zabíhat do podrobností", "samozřejmě že to neplatí vždy a všude..." Tahle slova vypouštíte a očekáváte, že příjemce sdělení má tutéž zkušenost a chápe, že zkrácená verze je nutně formálně radikálnější, než jak autor zamýšlí.
Jenže oni tu zkušenost nemají, a nemají ani dostatečný čtenářský skill, dovednost, takže vás přijdou upozornit na to, že jste opominul určité aspekty... "No jasně že jsem je opominul, protože jsem nepsal seminárku, ale tweet!"
Rozčilování je marné, vysvětlování je spíš marné. Napíšete "jasně, vím to, musím krátit" - a máte šanci 1:1, že ten člověk napíše "Jo, chápu, jen jsem podotknul". V opačném případě bude trvat na tom, že jste to měl napsat do tweetu, a protože jste to tam nenapsal, tak je to nepřesné a... a... a vlastně ani nic po vás nechce, jen je rozhořčen a chce své rozhořčení veřejně vyjádřit!
6. Pan Doslova
Možná by tohle mělo být jako diagnóza v MKN12. (11 verze už je přijatá, tak proto v té dvanácté...)
Jsou to lidé, kteří mají problém s chápáním vtipu, pokud není uveden slovy "Američan, Rus a Čech přijdou do baru" nebo "Pepíček říká ve škole paní učitelce". Nedokážou rozpoznat hyperbolu čili nadsázku. Parodii. Persifláž. Sarkasmus. Ironii.
A tito lidé to čtou doslova... Což je na Twitteru hodně výrazný problém, protože Twitter svou formou přímo vybízí k slovním hříčkám, parodiím, narážkám (které vyžadují znalost kontextu) a dalším "ledovcovým" útvarům, kde vidíte jen 10 procent celku, a těch 90 si v hlavě dáte dohromady třeba z popkulturních znalostí.
Hele, každý někdy nepochopí vtip, protože třeba nezná kontext. A každý někdy udělá blbý vtip. To se stane. A je v pořádku napsat "to jsem nepochopil".
Jenže Pan Doslova nechápe, ale nehodlá se s tím smířit. Napíše nějakou reakci, vy mu odpovíte, že to byl vtip, a Pan Doslova začne:
- To nebyl vtip, vtip poznám! (Nepozná, ale neví to!)
- Toto je nebezpečné, protože to uvádí lidi v omyl! (Chtěl bych ho vidět v Divadle Járy Cimrmana.)
- Ty se mýlíš, já mám pravdu, ale ty to nechceš uznat, tak teď tvrdíš, že to má být humor... (Na to nemáte co říct... Že to ostatních 30 lidí pochopilo? Že tam byly smajlíky?)
A jakmile mu snad (vy bláhoví!) odpovíte, tak se dostanete do nekonečné debaty, která vás jen otráví. Pan Doslova totiž plynule přejde do další formy, a tou je Vyžadovač.
Martin Malý
7. Vyžadovač
- "Už včera jsem vám psal reakci a stále nemám vaši odpověď!"
- "Vyjádříte se k tomu nějak?"
- "Vidím, že své tvrzení ani nedokážete obhájit!"
- "Stále čekám na odpověď!"
- "Zdroj?!"
Hlavně ten poslední. "Zdroj?!"
Dřevák tupej, ani nedokáže napsat "Odkud tyhle informace máte?" nebo "O co svoje tvrzení opíráte?" - ne: "Zdroj?!"
Legendární byl jakýsi udata, který na tweet Dany Drábové o jaderné bezpečnosti českých elektráren neváhal napsat: "Zdroj?!" Opravdu jsem si přál, aby mu paní Drábová odpověděla: "Já jsem zdroj, ty debile!" - což samozřejmě neudělala, protože je dáma, a dáma jak známo neplýtvá silným slovem na lidi, kteří nestojí za slovo.
A protože správný Vyžadovač má taky sociální inteligenci planktonu, tak neváhá a píše vám to ke každému novému tweetu. I když je to o úplně něčem jiném. Napíšete o tom, jak jste si užili výlet na Kokořín, a prásk! "Stále jste mi neodpověděl na můj dotaz u vašeho tweetu o důchodové reformě!"
8. Vysírač
Něco jako vyžadovač, ale nevyžaduje. Jen opruzuje. Velmi častý u novinářů. Novinář napíše o tom, že jim u baráku někdo posprejoval zeď, a lup! Už tam je opruz a píše: "Být placený oligarchou, tak radši veřejně nic nepíšu!" A za oligarchu si doplňte cokoli, od Babiše přes Křetínského po Bakalu.
Nejde o to co píše, ale o to, že to píše i pod fotku západu slunce.
9. Alebuča!
Tohle jsou lidé, co mají potřebu vám říct, že vaše starosti a problémy jsou úplné nic proti tomu, co mají jiní lidé jinde. "Jo, kdybyste žili v Buči, to byste takovýhle blbosti neřešili!" Nebo: "Vy naděláte..." Nebo: "Problémy prvního světa..."
Ano, striktně vzato mají pravdu. Vaše starosti jsou nejspíš nicotné v porovnání se starostmi lidí, kteří jsou ve válce, ale co to má společného? Znamená to, že se nemohu trápit třeba zkaženým žaludkem? (Už jsem o tom psal v Problému totální perspektivy.)
Martin Malý
Pokud nejste sociální debil, tak tušíte, že člověku se strázní nepomůže upozornění, že jiní lidé jsou na tom hůř a že on má být vlastně rád.
Pravda? Jistě. Musela být napsána? Nemusela. Toxické? Jak svině!
10. Pohoršený
Prdel.
Řekněte prdel, máte na to! Máte na to?
Když jimi neházíte okolo sebe, ale víte, kam patří, tak taky víte, že někdy musí zaznít. A pak se objeví Pohoršený a napíše: "Laciný vulgarismus! Jistě by to šlo bez toho. To bylo zcela zbytečné..."
Což třeba ve mně vyvolá reakci, při níž padnou ještě horší slova, tedy samozřejmě v duchu. Kdyby to bylo zbytečné, tak to tam nenapíšu, ne?
Ale pohoršit se může nad čímkoli:
- Používáte nespisovná slova!
- O tomto by se nemělo vtipkovat!
- Tohle je neuctivé!
- Tohle uráží všechny poctivé Bulhary!
Co ten člověk chce? Co máte udělat? No - nic. On jen přišel konstatovat. Zase odejde a už ho nikdy neuvidíte. Šel okolo, viděl prdel, pohoršil se, o svém pohoršení vás informoval, a zase pokračoval o dům dál. Ve vás zůstává pachuť, a až příště budete chtít napsat prdel, tak se zas ta pachuť vynoří, vy si budete chvíli říkat, jestli vám to stojí za to, pak popřemýšlíte, jestli by to nešlo nějak změnit, změníte to, ale už to není ono, nemá to šťávu, tak to nakonec nenapíšete, protože se vám nechce zas ani koukat na Spravedlivě Pohoršeného, co se bude tvářit jak svatý Utřinos a s ohrnutým rtem meldovat, že on je pohoršený!
Strč si své pohoršení do prdele, nádhero, a neotravuj!
Nemusí to být právě prdel. Může to být cokoli, co zrovna nějakému kolemjdoucímu estétovi připadá málo vznešené. A pokud máte tu smůlu a napíšete nějaký hodně sdílený a lajkovaný tweet, tak se vám jich vyrojí spousta. Budou něčím pohoršení. Hlavně kindertwitter má na tohle čuch.
Speciální poddruh jsou korektníci, co vám přijdou oznámit, že vaše vyjádření "za vodou v rákosí" je podle nich neuctivé k vietnamské komunitě. Co? Jak? Proč?! Na to se neptejte, to vám neřeknou. Je to neuctivé k Vietnamcům a basta. Chcete vysvětlovat, že jde o citát ze známé písně? Kašlete na to, oni s vámi nepřišli diskutovat, oni vám oznámili, že jste neuctiví. Ende, šlus.
Kdosi zveřejnil text, který chtěl jeho kamarád posílat jako odpověď na seznamce. Zveřejnil ho s komentářem "prosím o zhodnocení, jak na vás působí, díky za retweet". Zhodnotil jsem, uveřejnil, a druhý den dorazili. Jeden mi přišel oznámit, že jsem se asi špatně vyspal, když mám potřebu se navážet do jiných lidí, a druhý mě rovnou odsoudil, že zveřejňovat cizí koresponcenci je prostě špatné! Ten první se pak dovtípil, že to bylo vyžádané, tak tweet smazal. Ten druhý ani po upozornění, že jde o výslovně vyžádanou reakci, neubral: To ho nezajímá, on trvá na tom, že zveřejňovat cizí korespondenci je špatné, ergo já jsem špína, protože to dělám!
11. Okřikovač
Napíšete svůj názor, třeba že "žabky nejsou obuv do města", a zjeví se okřikovač. Ten ne že by s váma nesouhlasil. Možná souhlasí. Ale vadí mu, že vy říkáte ostatním, co mají a nemají dělat! Vy to ve skutečnosti neříkáte a jste velmi mírní, vy vyjádříte svůj názor, ale někomu se asi podebral hemoroid a spustí: "Co ti je do toho? Ať si každý chodí v čem chce!"
Že nejsou? Ale ano...
Martin Malý
12. Kazatel
Kazatel je specifický druh otravného píčuse, který do diskuse o možném použití ibuprofenu napíše, že farmakolobby vydělává hrozné peníze, což je nemravné. Odpovíte mu, že je mimo téma, a to ho povzbudí k dalším výronům, uvozeným myšlenkovou konstrukcí, z níž vyplývá, že sice vaše téma bylo jiné, ale on zastává názor, že to jeho je mnohem důležitější, že se o tom málo mluví, že lidé zavírají oči před zlořádem, že toto a tamto, diskuse bobtná, místo toho, co vás zajímá, se tam překřikují nějací lidé o tom, co farmakolobby dělá nebo nedělá, a než se nadějete, už se tahá DDT a "vědcům se nedá věřit"...
A Kazatel neumdlévá, každému odpovídá... On je na misijní cestě, on obrací divochy na svou víru.
13. Komunisti, konzervativci, ideologové a jiní obsedantní monomaniaci
Dokážou k čemukoli napsat to svoje téma. Je úplně jedno, o čem tweetujete, když mají pocit, že se mohou chytit, tak tam protlačí svoji obsesi. Zákaz aut, sdílená kola, 30 po Praze, SUV nepotřebujete, svazek gayů není manželství, evropská unie toto a tamto, naši politici toto a tamto...
Tweetnete o tom, jak jste si pochutnali v Kavárně na náměstí, a monomaniak se tam objeví a napíše "No, a díky pětikoalici zanedlouho nebude mít nikdo na to, aby jedl v restauraci!"
No ty krávo vole!
Ale co. Oni mají svoji agendu, kterou protlačí kamkoli, do jakékoli debaty. Na slušné upozornění nereagují, na důraznější upozornění vám začnou kázat, že to, co oni řeší, je skutečný problém, na který je třeba poukazovat. A když poukážete na to, že není vhodné prostředí ani čas, tak se dozvíte, že nikdy není vhodné prostředí, společnost tento problém zametá pod koberec, takže je nutné o něm mluvit pořád!
Kdysi jsem je nazval "vysírači":
Martin Malý
14. Starostlivci
Už jsem o tom psal jinde, tak jen stručně: Jestli je ještě něco blbějšího než blbé starosti, tak to jsou lidi, kteří mají starosti o to, o co mají jiní lidé starosti.
A pokud to rovnou vyfutrují nějakým doporučením ("jděte se projít, venku je reálný svět" a "kdybyste radši dělal něco užitečnějšího" jsou moje nejoblíbenější), tak blokuju. Proč si mám nechat kazit radost ze života neznámým joudou, co mi povýšeně kádruje moje záliby a doporučuje, co bych podle něj měl dělat?!
Martin Malý
15. Odhalovač toxicity
Ve školce se říkalo "ten, kdo nejvíc křičí, od toho to fičí".
Extrémně protivný typ, varianta výše uvedených obsedantů, co "mají téma". Zrovna včera proběhla taková hezky toxická párty:
Slečna X přišla kázat do rádia o klimatickém žalu (má úzkost z toho, že planeta hoří a nikdo s tím nic nedělá, lidé ničí planetu, je potřeba zastavit ropnou lobby atd.), a na Twitteru někde vytáhli její fotky, co sama dává na Instagram: Já na dovolené na Bali atd.
Reakce byly předvídatelné, a nebyly milé. Logicky měli lidé, kteří mají už plné zuby systematického calloutování znečišťovatelů, pocit, že když někdo káže, jak se mají ostatní uskromnit a nelétat letadlem zbytečně na druhý konec světa, protože planeta pláče a hoří, a přitom sám letí zbytečně na druhý konec světa, tak je to pokrytecké chucpe. Nelze se pak divit, že takové chování po právu systematicky calloutovali.
Na což pak naskočili odhalovači toxicity, provedli hezký mindtwist, plynule obrátili narativ tak, že kritici závidí, nepřejí, odhalili, že kritici nebohou slečnu X jen kyberšikanují, a nakonec pokládali záludnou otázku "a vy jste snad nikdy neletěli letadlem, pokrytci?" Odpověď, že nejde o létání, ale o pokrytectví následného bulení z klimatického žalu, přešli, a unisono si povzdechli, jak je ten Twitter toxický... Že to je i jejich vinou, to jim nedochází.
(Nejlepší perlu vyplodil jeden z obhájců, který to otočil rovnou o 540 ° a dospěl k názoru, že "ona jen udělala to, co děláte všichni, tak proč ten povyk? Protože ji chcete šikanovat a závidíte jí!")
Tento odstavec sponzorovala Nadace Lindy Bartošové Pro Systematické Calloutování. Pokud nevíte, co je "systematické calloutování", tak je to něco jako "neustálé opakované veřejné ostouzení a poukazování na to, že někdo je špatný". Toxické chování par excellance, dvojí metr navíc: "Když to děláme my, je to správné systematické calloutování, když to dělají oni, je to kyberšikana, vy píče!"
Martin Malý
Stokrát nic umoří každého
Všechno tohle jsou věci, které vlastně nejsou nijak špatné. Jasně že ne. Moucha taky není nijak špatná. Ale když vám pořád bzučí u hlavy, otráví vás to. Je to toxické.
Ano, Twitter je toxický. Ale ne proto, že tam lidi píšou Lindě Bartošové, že je zpovykaná běska a novinářka na pendrek, protože ani nenechá hosta domluvit a tlačí do něj svoji agendu. Twitter je toxický proto, že začíná být plný reakcí od otravných lidí bez nadhledu, vtipu a velkorysosti. Dokud mlčeli, četli, nebo si to psali pro sebe, tak byli jako ta difenbachie: byli tam, ale nevadili vám. Ale v posledních pár letech otravují tím, že považují za nezbytně nutné, abyste o jejich pojebaných názorech věděli. Strkají vám je pod nos. Vy neznáte je, oni neznají vás, nesledujete se, ale nějak na vás narazili, tak utrousili a zase šli.
A tohle je otravné. Tohle je to skutečně toxické na Twitteru.
Atmosféra, kdy radši neuděláte vtip, aby se někoho nedotknul, nebo aby někdo, kdo ho nepochopí, nepřišel a nedožadoval se vysvětlení.
Nenapíšete nějaký bonmot, protože přesně víte, že dorazí doslovové a budou vám psát, že to je nepřesné vyjádření.
Toxická je atmosféra, kdy píšete tweet na 280 znaků a k tomu rovnou dalších 1500, v nichž twitterovým mouchám vysvětlujete, jak jste to mysleli, protože víte, že když to neuděláte, tak se slétnou a budou se dožadovat a rozporovat a oponovat... A až sami sebe otrávíte tím, že jste se jimi nechali otrávit, tak těch 1500 zase smažete, pustíte do světa to původní, ostré, a kurzor myši připravíte na tlačítko BLOKOVAT.
A pak nemá bejt člověk radikál!
Já taky bývám někdy pohoršen. Někdy mám dojem, že čtu výplod šílence. Že autor tweetu má v hlavě nasráno. Ale až na výjimky, co bych na jedné ruce spočítal, nereaguju. Když toho člověka nesleduju a neznám, tak mi nestojí za reakci. Říkám si: "K čemu by mu bylo, kdybych mu sdělil, co si o jeho tweetu myslím?!"
K ničemu. Nejsem cílová skupina, nesleduju ho, jiný svět... Nemám důvod do toho jeho vstupovat.
Vím, že sdílíme stejný prostor ve stejném čase, ale jsem pragmatik: byli, jsou a budou. Míjíme se, občas se vidíme, co nadělám, takový je svět. Toxické to začne být ve chvíli, kdy mi vlezou do cesty a začnou dělat to svoje: agitovat, pohoršovat se, kárat, upozorňovat, dožadovat.
Fakt nedělají nic a priori špatného. Jen otravují. Pokud se necháte otrávit, přestanete mít radost z toho, že na té síti jste. A vy tam jste proto, že chcete mít příjemný zážitek, ne? Nechcete se nechat nasírat lidmi, které ani neznáte, oni neznají vás, nechtějí se zapojit do diskuse, k tématu nemají nic, jen chtějí říct něco ze sebe a rozhodli se, že nejlepší prostor k tomu je u vašich tweetů...
Tak jděte, ignorujte, nereagujte, blokujte. Kašlete na to, co si o tom budou myslet ostatní. Když to dělat nechcete, odejděte.
Lepší radu vám na toxicitu sociálních sítí nikdo nedá.