Titulní strana

Farma

cover

Napadl mě takový nápad, a tentokrát to nebylo “udělat hipsterské artové kino, kde by diváci seděli na rotopedech a svým šlapáním poháněli promítačku”. To ještě rozpracuju.

Tentokrát mě napadlo udělat chráněné bydlení pro ty, co chtějí utéct z ruchu a shonu velkoměsta do autentické přírody. Jako vážně - koupit nějaký statek někde v pohraničí a udělat z něj něco jako chráněnou farmu pro spolubydlení lidí, co píšou na Facebook, jak jim chybí Opravdovost a jak jsou unaveni civilizací.

Nastěhovala by se tam slečna M., která by si zabrala kumbálek v podkroví, odkud by měla výhled do lesů tak mocných, že by musela po týdnu z terapeutických důvodů koukat do fialové, aby si nepřivodila otravu svěží zelení.

Hned vedle by bydlel pan J., kterého unavil život v barech, klubech a na akcích, a tady by mohl v míru a klidu číst svou oblíbenou literaturu, na kterou pro samé sociální kontakty neměl čas.

Slečna S. by zabrala kuchyňku, kde by v kachlových kamnech pekla biobuchty a sedíc na dřevěné lavici by hňoustala šusterku a přesbidlo. U toho by se usmívala, protože přesně tak to přeci dělala její babička, a každému by vyprávěla, že přesně po tom toužila: utéct z ruchu velkoměsta do té bukolické pohody a žít prostý život.

Pan R., který už dávno touží po klidném spolubydlení někde v lesích, by to celé mohl organizačně zastřešit, určit pravidla pro sdílení společných prostorů a statků, vymyslet postupy řešení konfliktů, jejich eskalaci, dohadování, sloužit u toho i jako takový dozor nad vzájemným respektem, provinilce kárat a dobré odměňovat pobytem ve tmě.

Všichni pospolu by pak hlavně hojně psali na Facebook, jak se mají skvěle, opravdově a autenticky, a fotili by se u toho do storýček na instáček: s autentickou borovou šiškou, s opravdovou užovkou, s okovem u studny, s autenticky špinavýma rukama, se sklenicí pramenité vody, se sklenicí domácí marmelády, s autentickým malebným smetištěm za domem, s domorodci, s buchtou, se švábem, s televizí, stlučenou z bedýnek od rajčat a akvária, s houbami lesními i dřevokaznými, s vlastnoručně vypěstovanou mrkví, s vlastnoručně namletou moukou, s vlastnoručně vysezeným vejcem a s vlastnoručně ošetřenou autenticky zanícenou ránou od opravdového rezavého hřebíku, …

Samozřejmě by to celé muselo být pod laskavým a nenápadným dohledem někoho z civilizace, kdo by dohlédl, aby si ty vohrábla neublížily, a v případě nouze jim dopřál komfortu civilizace a jejích služeb pro přežití jedince.

Je jasné, že takové bydlení by nebylo pro každého. Rozhodně by nebylo pro lidi, kteří chtějí žít život na venkově, kteří chtějí klid a baví je starat se o své živobytí. Takoví si pořídí stavení na venkově, mají tam klid a starají se o sebe. Pro ně není Chráněná farma vhodná, protože by ze spolubydlících asi brzo zešíleli. Nebylo by to ani pro lidi, co na vesnici žili, a tak je pro ně slimák, jahoda, skleník i kompost běžná věc a nevyvolává to v nich záchvaty nadšení.

Kdepak. Chráněná farma je vhodná hlavně pro lidi, kteří jsou skrznaskrz městští, ale po několika letech se sociálními sítěmi podlehnou dojmu, že jim v životě něco chybí: že jsou málo autentičtí, málo opravdoví a moc zhýčkaní, a že to najdou jedině na venkově. Jen jim, bohužel, nedojde, že si tu “opravdovost” představují jako barvotiskové vintage obrázky bukolického venkova z přelomu let 1902 / 1903. Na farmě by měli možnost být dle svých představ autentičtí, aniž by si přitom ublížili a aniž by se museli vzdát své pracně vybudované sociální bubliny, která nadšeně hltá jejich vyprávění o tom, jak dosáhli rovnováhy při pohledu na domácí dřevnatou kedlubnu, stejně jako jejich pradědové hltali dobrodružné romány z divokého západu.

Mohlo by se říkat, že je poslali z Facebooku na farmu, jako se to říká dětem o psech: “Tam mu bude dobře, bude dovádět s dalšími mladými hledači opravdovosti a autenticity, nebude muset řešit faktury, MHD ani parkování a celé dny bude poslouchat cvrlikání ptactva a odbíjení zvonů na nedalekém kostele…”

“Chráněná Farma Opravdový Život, z.s.” - to bude ono!

Odkaz na článek

Řešení

cover

Aspoň hledají řešení, povídal pán.

Řeč byla o ultrazelených a infrabolševických odstínech, jak jinak. Pán povídal, že nechtít kapitalismus je zcela OK, protože kapitalismus má spoustu chyb, na čemž se snad shodneme?! Jo, na tom se shodneme: má spoustu rysů, které nejsou zrovna spravedlivé, citlivé, pečující…

Takže nechtít kapitalismus je OK a první krok k tomu hledat nějakou náhradu, nějaký jiný systém…, pravil diskusní oponent.

Jenže problém je, že se nehledá náhrada za demokracii a kapitalismus, nehledá se, jak je napravit či vylepšit. Hledání už skončilo. (Ostatně to je známá ultrazelená replika: “Jednání už skončilo dávno, teď se musí konat!”) Řešení přišlo hotové v balíčku, převázané stužkou, a teď se jen roubuje na realitu a současný stav.

Chtít “zrušit kapitalismus” má pro ty, kteří o to stojí, samozřejmě jediné řešení. Stále stejné, už od doby, kdy někdo kapitalismus pojmenoval. A já ho ani nebudu jmenovat, protože to víte sami.

Jen je potřeba jej trošku otesat pro novou dobu. A na tom se intenzivně pracuje.

Třeba třídní boj, založený na dichotomii “pracující vs vlastníci”, už nešlape. Bylo potřeba ho upgradovat nikoli podle hlediska třídních poměrů, ale podle hledisek jiných. Zůstalo jen utlačování. V třídním boji utlačovali vlastníci pracující lid, a ten byl vyzýván, aby převzal vládu. (Samozřejmě, pod moudrým vedením revolucionářů, co sami nepracovali ani nevlastnili, ale rádi se postavili do čela.)

Třídní boj byl proto upraven na identitární boj. Jednotlivé skupiny už nejsou definovány vlastnictvím výrobních prostředků (které pak determinovalo, kdo koho utlačuje), ale samotným utlačováním: Ten, kdo je v menšině, je utlačovaný z definice tou většinou. Menšiny tudíž musí povstat a rozbít své okovy.

Tedy pardon, rozbíjení okovů není až tak aktuální, protože většina okovů už je pryč. Menšiny tudíž musí povstat a prosadit se proti většině. Respektive většinu ztrestat za jejich hříchy: praotcové většiny utlačovali, takže většina teď má výhody a tím, že existuje, udržuje svět výhod většiny! Paradoxy, že menšin dohromady je víc než “většiny”, neřešíme, ano?

Zbytek sedí, ten se dá použít beze zbytku. Zaprvé: rozdělit! Postavíme mladé proti starým. Ženy proti mužům. LGBTQ+ proti cisheterákům. Sociálně vyloučené proti zajištěným. Ty s mizernou prací proti těm s dobrou prací. Askety proti rozmařilcům. Nevzdělané proti vzdělaným. Co na tom, že sami ideologové jsou “staří” cishetero muži, z dobrých rodin, z akademické sféry či aspoň z intelektuálního prostředí, kteří vidí fyzickou práci jen na komunitní zahradě nebo když je vezme ministryně na kontrolu do továrny. Na to máme dialektickou obezličku: Díky tomu, že nemusí fyzicky pracovat, měli patřičný odstup, mohli tak společnost věděcky prozkoumat, uvědomit si, co je špatně, a začít to napravovat! Přece byste nápravu nesvěřili lidem! Musí to někdo vést, někdo musí být ten probuzený předvoj! (No, a teď se jen lehce přičísne ten wording, jo…)

Zadruhé: Posílit napětí. Zatřetí: Ukázat nepřítele. Za čtvrté: Požadovat po nepříteli. Za páté: Poškodit nepřítele a svést to na něj. Za šesté: Poškodit utlačené a svést to na většinu. Za sedmé: Čím hůř pro lidi, tím líp pro revoluci. Bod sedm, římská I: Nahradit “revoluci” něčím jiným, třeba “systémovou změnou”, protože revoluci by nám už znovu nesežrali!

Za osmé: Popřít jakoukoli souvislost mezi tím, co děláte, a tím, co dělali vaši předchůdci. Takže neděláte socialismus. Nejste marxisti. Socialismus nebyl ten socialismus, co chcete vy. Sovětský svaz byl vlastně kapitalistický a imperialistický (skvělý úkrok, mimochodem, přesně v intencích rakouské školy). Bolševici nebyli vlastně komunisti, ale oligarchové. Komunistická internacionála byla v pořádku, ale Stalin ji zkazil. Stalin vlastně nebyl až taková kurva, to je kapitalistická propaganda. Hitler byl pravičák, něco si o tom přečti, všichni to vědí, a na argumenty o inspiraci antikapitalistickým socialismem, kolektivismem atd. řekneme, že ho podporovali kapitalisti, něco si o tom přečti!

A pamětlivi svého učitele Marxe pracují na tom, aby se dějiny opakovaly. Nejprve jako tragédie ve 20. století, podruhé jako fraška století jednadvacátého. Kde se poprvé přepadávaly banky a vedlo se pouliční násilí, tam se dnes ublíženě řve, že něco chceme, že nám to někdo musí dát a že se na nás někdo špatně kouknul. A frašku z toho dělá reakce té difamované většiny, která je věrna svému přesvědčení, že požadavkům menšin je lepší vyhovět, než riskovat nějaké přehřátí a výbuch. Stejná chyba jako tehdy, jen s fraškovitými prvky, jako je papírové brčko v igelitovém obalu, veganská minerálka a pracovní inzeráty, kde se radši neřekne ani náplň práce, jen aby se to nikoho nedotklo.

A nakonec, když dovolíte, to zase vyřeší ti, kterým dojde trpělivost, a ačkoli je všichni odsoudíme za to, jak jsou netolerantní a neústupní a nevedou dialog, všichni je budeme nenávidět a všichni jim naházíme klacky pod nohy, tak někde potají přiznáme, že jsme vlastně rádi, že to za nás udělali. Třeba že vybojovali ty války s daesh, zatímco my sami jsme proti tomu demonstrovali, protože přeci jsme ti tolerantní, co vyhoví a ustoupí, i když už skoro není kam… Že?

Odkaz na článek

Poplach

cover

Požární poplach se vyhlašuje voláním Hoří! a údery do zavěšené kovové kolejnice. Takto se, prosím pěkně, bije na poplach.

Neplést se slovem potlach, což je indiánská slavnost, spojená s rozdáváním darů, a čte se to potlač. A už vůbec neplést s trampským potlachem, což je slavnost setkání a popíjení místně příslušného Lidového uměleckého spolku žízní a canců.

Takže už víte, jak se bije na poplach při požáru.

Pokud jste ale odborník, a ještě lépe je-li vás víc, můžete bít na poplach hromadně, a nemusí ani hořet:

Odborníci bijí na poplach. Česko má v přepočtu na obyvatele dvakrát více utopených než některé přímořské země.

Což mě zaujalo. Odborníci, bijící na poplach, jsou v médiích velmi oblíbení, ale obávám se, že málo zmapovaní. Jako úvodní poplašný úder jsem si dovolil nashromáždit tyto případy:

A to jsem bral jen titulky. Případů, kde odborníci bijí na poplach až v textu, je násobně víc. Bije se na poplach kvůli klíněnce (té se doslova vyhlásila válka), kvůli přírodě, kvůli autům, kvůli cyklistům, …

Jenom špička ledovce, vážení! Už aby mediální odborníci bili na poplach!

Odkaz na článek

Triko

cover

Jet do luxusního hotelu je trošku náročnější. Půjdete tam do restaurace, tak si s sebou vezmete - no, oblek zrovna ne, ale aspoň dlouhé kalhoty a košili, nebo tričko s límečkem, ať nejste za drna.

Dámy samozřejmě v šatech a botách na podpatku.

A pak, u snídaně, nakráčí do hotelové restaurace burák jako z videa. Rodina OK, ale on sám jde a pleskají mu žabky na bosé noze, která pedikúru nezažila. Nad tím je samozřejmě holá holeň, a nad ní kraťasy. Na nich ledvinka. A celek, přátelé, celek je korunován trikem bez rukávů. Volným a pohodlným, jak jinak, a s dostatečným výstřihem i vykrojením, aby se chlupy měly odkud dmout.

Netřeba zmiňovat, že se mělo co dmout, takže se v nich i ten zlatý řetěz ztrácel.

Čert vem luxusní hotel, ale triko bez rukávů, to by měl být důvod k povytažení obočí i v autobusu 167.

Jen jediná věc dokáže překonat visage padesátníka v tílku bez rukávů. Totiž padesátník nahoře bez. Ne na zahrádce, ne u rybníka, ne na grilovačce, ale v nákupním středisku.

Možná jsem frfňa, ale fakt se na to nechci koukat. A pro pořádek dodám, že stejně tak se nechci koukat na veřejnosti na případnou ženu nahoře bez, kdyby vás to snad napadlo jinde, než na pláži, jo? Moc děkuju…

PS: Pokud už dojdete k názoru, že byste si měli vzít triko bez rukávů, tak se na to, prosím, aspoň oholte…

Odkaz na článek

Automat

cover

Soukromá radost.

Koupil jsem si nové auto, a to staré jsem prodal. Díky jedné twitteřance, kterou nebudu jmenovat, celý prodej proběhl velmi hladce.

Já se totiž musím přiznat, že co se týče obchodu s ojetými automobily, jsem velmi, ale velmi odtažitý. Prodával jsem auto třikrát, a užil jsem si i exemplární příklad dobírání. Neznáte? No to je to legendární, když vám volá a říká “Helejte, mám tu kupce, on by to koupil, ale musíte deset slevit. Já vám radím, udělejte to, jinak to stoprocentně neprodáte. Helejte, jestli s tou cenou nepudete dolů, tak si pro to přijeďte, mně to tady zabírá místo, helejte, když nemáte rozum, já vám říkám, jak to je, blablabla…”

Nebudu ani zmiňovat nedávnou epizodu s autovrakovištěm, kam jsem byl poslán pro jakousi plastovou krytku, a kde jsem si užil dosytosti všeho krásného, co tahle branže nabízí: klátící se mechanik, co plive na zem, obsluha, co se s vámi baví na půl huby, styl jednání “Jéžiš, no to já bych vám musel vyndat z té palubky, to se dává celý, pane, celý!”, seřvali mě u závory, kam to jedu, že jsem nezaparkoval jinde, no ochota a krása nesmírná…

Tentokrát ale prodej auta šel tak, jak bych si to představoval. Přišli pánové, co na sobě měli stejnokroj, přivítali mě, představili se, vzali auto na test, mezitím mi nabídli kafe, požádali mě, abych počkal, že budou hned hotovi, pak se vrátili, řekli cenu, já ji akceptoval, a bylo to. Peníze za čtyři dny na účtu. Děkujeme.

(Auto ESA, kdybyste se ptali…)

No a po martyriu s nákupem nového už konečně jezdím a neřadím. Jo, udělal jsem si radost a koupil automat. Konec vrklání s pákou!

Na to jsem se těšil nejvíc.

Odkaz na článek

Paradox

cover

Paradoxy mohou filosofa úplně odrovnat. Už od dob Epimenida se traduje, že Kréťan, který říká o Kréťanech, že jsou lháři, vyvolá kognitivní disonanci.

Běloch, který říká o běloších, jak špatní jsou, dnes nevyvolá nic. Nanejvýš glosu pro A2larm.

Bojovník proti rasismu, který bystře odhaluje rasisty všude možně, jednoho dne zjistí, že on sám primárně vnímá lidi podle jejich rasy: Tihle jsou z utlačované rasy, tihle z privilegované…

Je to paradox, ale naštěstí existuje způsob, jak se s ním vyrovnat: stačí dialekticky zastávat obě stanoviska a nezabývat se jejich rozporem. Intelektuálštinu nechceme, a kdo hledá vnitřní rozpory, toho je potřeba umlčet, protože škodí pokroku. A komu tím jako prospějete, když budete hledat paradoxy?

Na olympiádě gymnastka neunesla prohru a odstoupila. Jsem starý, tak vím, že se to stávalo i dřív. Sportovec neunesl, odešel, pak se zmínil, že neunesl, a lidi řekli: Nojo, musí to být strašný, škoda ho, měli jsme ho rádi, rádi jsme sledovali, jak soutěží, tak hlavně že teď dělá, co ho baví, určitě je šťastnější, no přejme mu to.

Jenže máme paradoxní dobu, takže odstoupení je komentováno jako velmi odvážný krok, který jistě inspiruje ostatní, aby mluvili o svém psychickém rozpoložení a o neskutečném tlaku… Hasalíkovské “vzdáte to, a postaví vám mohylu” se stává realitou.

Už jsem to psal, že veřejná pozornost a extrémní psychická zátěž patří ke každému šoubyznisu, takže i k vrcholovému sportu. Na druhou stranu si říkám, že pokud by tohle mohlo pomoci k tomu, aby se o psychické stránce člověka přestalo smýšlet přezíravě, tak jen dobře. Kdyby se díky tomu lidé, kteří mají problémy s psychikou, přestali stydět a sebeobviňovat a bát se reakcí okolí, tak jen houšť!

Jenom ten sport, o kterém se ještě minulý měsíc (ano, nadsázka) mluvilo jako o příkladu sebezapření, sebepřekonání, sebekázně, sebetrýzně, sebezdokonalení a vůbec zocelení, dostane povážlivou trhlinu, když se začnou coby hrdinské příklady oslavovat ti, co neunesli, nezvládli… Mně to může být jedno, já si venkoncem myslím, že vrcholový sport je celý tak trochu máklý bokem, ale navázaný šoubyznis může být takovým paradoxem docela silně torpédovaný. Velký sportovní příběh o tom, jak nevzdali, překonali, a obdivujeme je za to, že to zvládli, i když nevyhráli možná skončí, nahrazen příběhem o tom, jak vzdali, protože by nebyli nejlepší a to by je rozhodilo. A za tu odvahu vzdát je obdivujeme, jen to bude asi menší show a větší psychodrama.

Protože gladiátor má taky srdce a duši a starosti a problémy a emoce, ale divák v aréně nechce vidět borce, který si stěžuje, že retiari se mu posmívají a že ty gladiátorské zápasy jsou hrozně náročné. A přestaňme si nalhávat něco o ušlechtilosti: celý vrcholový sportovní cirkus se dělá jen kvůli divákům, co za tu podívanou platí.

Jo, a když už jsme v tom: platí třeba za to, aby viděli holky v minibikinách na kvazipláži. Je to blbé, přízemní, ponižující, zkrátka šoubyznys. Jedni brání prachy od slizáků, co slintají nad bikinama, druzí nechtějí slintaly. Jediné řešení je přestat hrát v bikinách a smířit se s tím, že slintalové nebudou platit. Což teda ten sportovní svaz, co holkám v kraťasech napařil pokutu, asi nehodlá, protože v tom točí vejvar.

Jestli chcete znát můj názor: Dámy by měly hrát v tom, v čem se cítí dobře, a poslat slavný svaz do prdele i s jejich přesnými předpisy stran střihu bikin…

Tuhle psala paní Frejová příspěvek o tom, jak na ni pedagogové na škole řvali a byli otevření, a že jim zpětně děkuje, protože ji tím připravili na tu neskutečnou psychickou zátěž. A že teda nechce nikomu nějak něco, ale že sorry - student, který se cítí dotčený, když mu učitel řekne svoje výhrady k jeho výkonu, buď nemá studovat herectví, nebo se bude později v reálném šoubyznysu šeredně divit. A to je dnešní poslední paradox: paradox lehkého a bezpečného cvičiště.

Suvorov je mrtvej, bejby, a jeho odkaz taky. Beztak to byl bílý heterosexuální muž, otrokář a tyran.

Odkaz na článek

Propast

cover

Správný zapálený čekista musel, prostě musel zákonitě jedoho dne dojít do bodu, který v literatuře popsali mnozí - abych jmenoval aspoň jednoho, tak Pavel Kohout v Katyni.

Víte, celý život hledíte na každého kolem sebe a snažíte se dohlédnout do jeho mysli a odhalit v ní ideologický zločin. Záblesky myšlení imperialistického, buržoazního, starého, nekolektivního, internacionálního, menševického, eserského, oportunistického, nerevolučního, trockistického. Zinověvštinu, kameněvštinu, bucharinštinu. Jagodovštinu. Ježovštinu.

Váš zrak najde tyto zločiny téměř kdekoli, téměř na požádání. Jste trénovaní, objevíte to v náznaku v řeči. Později třeba jen v pohledu. U některých lidí už v jejich prosté existenci. U jiných i v jejich neexistenci. V tom, co dělají. V tom, co nedělají. V tom, že nic nedělají, nebo že něco dělají. V čemkoli. Však vy víte, kde se skrývá ledví imperialisty.

A pak, jednoho dne, hledíš na soudruha Beriju, díváš se mu do očí, a najednou ti projede mráz po zádech. Protože vidíš sebe jeho očima. Očima soudruha, který stejně jako ty odhaluje nekomunistické myšlení u jiných lusknutím prstů.

Nejdřív zatajíš dech a říkáš si: Nemůže na mně nic vidět, vždyť já jsem rovný, přímý, zakalený soudruh, který nikdy ani na sekundu nezapochyboval nad tím, kdo je třídní nepřítel. Já jeho pohled ustojím. Dvě sekundy, tři, a najednou ti přes obličej přelétne strach jak poplašená můra, a ty si uvědomíš, že přesně ten moment jsi vídal v tvářích ostatních, v tvářích těch, které jsi sám odhalil jako protikomunistické živly, buržoazní imperialistická prasata, jako dobytek, rochnící se v bahně intelektuálštiny… Byla to ta chvíle, kdy se oni, do té doby přesvědčení o tom, že jsou opravdoví zakalení soudruzi, lekli, že jejich zakalení nevidíš.

Sekunda, kdy se vše zlomí a ty pohlédneš do sebe očima soudruha Beriji. A jeho prostřednictvím vlastně i okem samotného soudruha Stalina. A lekneš se: jsou moje postoje tak pevné? Nezakolísal jsem? Nenačichl jsem? Neposkvrnil jsem se během své dlouhé práce při odhalování třídních nepřátel?

Jsem tak pevný? Nemám i já sám někde v hlavě skrytou myšlenku imperialistickou, buržoazní, starou, nekolektivní, internacionální, menševickou…? Teď, když sám na sebe hledím okem soudruha Beriji, tedy vlastně i okem Stalinovým?!

Pod pohledem Stalinovým jste i vy kolísající, nepevní… zrádci! Plni oportunismu a plni ideologicky zvrácených myšlenek. A čím déle se do sebe díváte, tím víc jich vidíte.

Nakonec padnete na kolena a přiznáte se. Sami jste třtina, sami jste morální bahno, vy, kteří doteď odhalovali jedním pohledem šovinismus, kolonialismus, útlak, útisk, cisplaining, mansplaining, transfobii, rasismus, LGBTQfobii, boomerství, ano, vy sami, bystří kádrováci myšlenek, zjistíte, že jste sami vinni!

(Věnováno Josefu K. a paní Pixové)

Odkaz na článek

Čtyři

cover

Hele, lidi, jak to máte s čtyřčíslími?

Já si třeba pamatuju ty čtyři číslice za lomítkem v rodném čísle. Ten začátek, ten si dopočítám, ale ty čtyři číslice jsem si namemoroval.

Pak taky PIN ke kartě. Taky čtyři číslice.

Pak taky PIN k mobilu.

A ty čtyři číslice na SPZ, zvané též RZ.

No, a ty teď musím zapomenout a naučit se jiné čtyři číslice.

Nebo to nějak sjednotit. Možná, že bych si mohl dát PIN stejný jako to rodné číslo. Nebo sjednotit PINy na kartě, mobilu… a taky si to čtyřčíslí dát na auto. Ale to zase jde proti bezpečnostním pravidlům.

No nic. Tak holt budu muset čelit situacím, kdy stojím na benzínce, naberu benzín, jdu zaplatit a říkám si: Tak, PIN je… eeee… ne, to je rodné číslo, ne tohle je SPZ minulého auta, tohle… to je úplně nějaký jiný PIN, tohle je dvě na dvanáctou, tohle je čas, kdy mám být na poradě…

Odkaz na článek