Titulní strana

Czechitas

cover

Czechitas oznámily, že opět otvírají letní školu programování pro ženy, dívky a holky, což je skvělá věc, a hned vám řeknu, proč si to myslím.

Samozřejmě se hned objevil komentář o diskriminaci (“proč jen holky?”) a už se řeší levicový bullshit: dioskriminace vs pozitivní diskriminace vs maskulinní útlak vs jánevím co ještě.

Jednou jsem kolegovi doporučoval nějaký balíček na Humble Bundle, kde zrovna šla část příjmu na podporu žen v IT, a kolega mi říkal: “Tyjo, co to zase je za neziskovkovou pračku na prachy, já to úplně nesnáším, tyhle uměle vytvořené problémy…” A já mu na to vyprávěl jednu historku.

Totiž - se Štěpánem Bechynským jsme měli první kurz Arduina. Bylo tam asi devatenáct účastníků a jedna účastnice. Učili jsme, přednášeli, až jsme se dostali k příkladu s hodinami, který nám skvěle fungoval, ale ostatním ne. A tak jsme hledali příčinu, a pak ta jedna slečna říkala: “A nemělo by se tam nastavit to povolení hodin? Tady koukám do toho popisu a je tam, že se musí nastavit bit 7…”

No jasně. Naše testovací sady měly už hodiny povolené, zatímco ty jejich, nové, ještě ne. Poděkovali jsme slečně, omluvili se posluchačům a mohlo se jet dál. A po kurzu jsme se s ní dali do řeči. Pochvalovala si, že to bylo zajímavé, že ji to baví, jak programování, tak elektronika, a Štěpán se bezelstně zeptal: “A zkoušela jste třeba jít na nějaký hackaton?” A ona povídá: “To ne, já se bojím, že bych je tam brzdila, že nic neumím…” Což nás zaujalo, protože ona byla ta, kdo našla naši chybu, identifikovala ji a nebála se to říct, a tak jsme se o tom trochu pobavili.

Od té doby se mi naskytlo několik podobných příležitostí, a vždy to bylo podobné. Když to zkrátím: Jsou mezi námi slečny a paní, kterým technické disciplíny jdou a baví je, ale podceňují svoje schopnosti, protože se bojí, že dělají něco nepatřičného, něco, co není úplně ženské, a tak se drží zpátky. Bohužel. A ne, není to jen vina mužů. Jasně, můžu vám z rukávu vysypat historky o skvělých analytičkách, které šéf ve firmě představuje návštěvám stylem “a tady je ozdoba našeho týmu”. To je fakt na proplesknutí. Jak, kruci, “ozdoba”? Nebo o tom, jak na IT konferenci pořadatel vůbec nepřemýšlí nad tím, že by měl otevřít i dámské WC. A podobně. Nebudu se bavit ani o blbech, co trousí pindy jako ženská patří k plotně, tam už snad panuje mezi slušnými lidmi, co se nenarodili ve chlívě, shoda.

Problém jsou ne jen burani, ale i společenský tlak. Dost často mají s holkou, kterou baví technika problém hlavně různé tetičky, babičky a kámice. Nesplňuje jejich představy o správném ženském chování. Historky o rodičích, kteří teda nakonec strpí, že dcera chodí do kroužku programování, ačkoli vždy důsledně dodávají, že oni s tím tedy moc nesouhlasí, taky nejsou nijak vzácné.

A proto si myslím, že věci jako Czechitas mají smysl. Nevnímám to jako pozitivní diskriminaci ani jako hledání problému, kde není, vnímám to jako fajn iniciativu, kde se holky (samy si tak říkají, to není pejorativní označení, milé woke) cítí “být mezi svými”. Nejde o to, že by je muži “ohrožovali” a že by se kvůli tomu separovaly, kdepak. Jde hlavně o to, že jim to pomůže vyrovnat se s tlakem okolí a s pocitem nepatřičnosti. Protože to je ten problém, který nenarovnají žádné umělé kvóty (ty naopak situaci spíš zhorší). Holky slýchají, že to pro ně není, že to je klučičí, a proto se v přítomnosti kluků ostýchají: “co když něco řeknu, to všichni protočej oči a řeknou si Nojo, holka…” Czechitas jim v tom může pomoct. Když samy vidí, že jsou dobré a umí, tak pak případné blbé hemzy zvládnou mnohem líp.

Držím palce všem, co do toho jdou, a nenechají se zviklat ani kecama o tom, že to pro holky není, ani kecama o pozitivní diskriminaci.

PS: Je fakt těžké najít ilustrační fotku na klíčová slova “dívky, elektronika, počítače, programování”. Buď tam máte rozesmáté holky s mobilem, nebo rozesmáté holky u Macbooku v kavárně, popřípadě velmi kreativní skupinky rozesmátých lidí, kde sedí paní u klávesnice, okolo ní stojí čtyři chlápci, na monitoru je graf rostoucí nahoru a všichni se u toho smějí, jako kdyby jim právě dovezli avokádové toustíky…

Odkaz na článek

Kapely

cover

Prý se člověku ve třicítce zasekne hudební vkus, a má rád už jen tu muziku, co poslouchal předtím. Fakt, je to pravda, psal to Petr Kain v glose, a ten do nich v té době psal většinou to, co si předtím někde přečetl, takže to bude fakt. Že to někde četl, myslím, ne že se zasekává ten vkus, o tom bych pochyboval.

Po třicítce jsem začal poslouchat spoustu nových věcí. A nemyslím jen interpretů, ale i stylů. Na druhou stranu jsem pozoroval, že některé kapely jsem prostě po nějakém albu přestal poslouchat.

Třeba The Cure. Na gymplu jsem jim naprosto propadl, měl jsem všechny alba, dokonce jsem si přivezl z tehdejšího západního Německa desku The Top. Kompletní diskografii, včetně raritek, jsem měl - až do Disintegration. A s posledními tóny Disintegration pro mne skončili The Cure. Wish, Wild mood a tak dál jsem slyšel, ale neposlouchám. Když mám náladu na The Cure, jsou to 17 seconds, Faith, Pornography, Kiss Me a Disintegration.

A jiné kapely? Depeche mode třeba. Music for the Mases. Sorry, Violator, 101, nic z toho. Jo, Barrel of a Gun, jediná výjimka. Asi jak tam začal Gore víc cpát kytary, tak mě to přestalo bavit, džízys personál.

Laibach, hmmm, do Macbetha a Let it be.

Ministry do ΚΕΦΑΛΗΞΘ, a.k.a. Psalm 69. Pak už nula, nic, neoslovilo, nezajímalo…

NIN: Pretty Hate Machine - a dost.

S některými autory, psavci, to mám taky…

Je to logické: lidé se mění, mění se i kapely, i autoři, takže se vám klidně může líbit jen nějaké období. A pak třeba jiné. Ale třeba u těch kapel, co jsem sepsal výš, to je už dvacet let.

Odkaz na článek

Komentář

cover

Jako zamlada. A po pravdě - už jsem to fakt dlouho neviděl, tak mě to pobavilo. Dřív, tak před patnácti lety, se to občas stávalo, ale teď už dlouho ne…

Totiž: něco napíšu. Někdo k tomu přidá komentář, a ten je takovej, řekněme, nepatřičnej. Ani ne sprostý nebo urážlivý, prostě jen o ničem, offtopic, lehce nahlouplý, nebo třeba familiérní od někoho, koho ani neznám. Takové komentáře mi vadí. Vždycky, když bych se na takový příspěvek podíval, by tenhle komentář vylezl, nebo by na něj lidi reagovali, proto je mažu. Je mi jedno, jaký má obsah, jestli je pro, nebo proti, jestli souhlasí, nebo odporuje, dělám to kvůli nepatřičnosti formy.

A pak se někde objeví autor toho komentáře a zeptá se: Proč jste to smazal?

Rozumní lidé to nekomentují. Smazal, smazal, asi měl důvod, who cares. Trulanti začnou vyvádět s cenzurou, ale to je jedno. Ale někdo se holt zeptá.

Většinou napíšu “sorry, nesedlo mi to, přišlo mi to nepatřičné, nic osobního, však se neznáme, v pohodě, hezký den!” A stačí to, člověk si může pomyslet cokoli, buď že jsem takový a makový, nebo že se nezavděčí, nebo že jsem hystér, nebo že už nikdy neokomentuje, někteří napíšou i “uznávám, mohlo to vyznít divně”… Všechno cajk.

Jen někdo je pohoršen samotným faktem, že někdo SMAZAL něco co ON VYTVOŘIL! A to je ten problém… Jak jsem si dovolil smazat JEHO dílo. Jak kdysi kdosi napsal: jeho AUTORSKÉ dílo! “Já nevím o tom, že bych vám dal právo smazat moje autorské dílo, takže podle autorského zákona musíte komentář opět obnovit!”

Tentokrát napsal, že máme svobodu slova, a tudíž nejsem oprávněn (tpč., fakt: “oprávněn”!) jakkoli nakládat s výsledkem jeho duševní činnosti, tedy ani ji smazat, on k tomu rozhodně neuděluje souhlas, a že porušuju Ústavou mu dané právo svobody projevu.

No smál jsem se asi půl hodiny.

Odkaz na článek

Kosmos

cover

Když mi byly asi čtyři roky, dívali jsme se s dědou na hvězdy a Měsíc. Učil mě, kde je Velký vůz, kde Malý vůz, vyprávěl mi o družicích, raketách, o přistání na Měsíci, a doma pak vytáhl atlas, kde byla i mapa Měsíce se zakreslenými místy dopadů a přistání sond.

Když jsem se naučil číst, začal jsem hltat knížku Hledáme kosmické civilizace od Karla Pacnera. Pro malého kluka tam byla spousta nesrozumitelných věcí, ale celé mě to fascinovalo.

Pak jsem četl Cesty ke hvězdám. Rakety i družice jsem znal nazpaměť.

Tyhle zážitky mě, předpokládám, nasměrovaly k mému pozitivnímu vztahu k vědě, technice, létajícím strojům a dalším oborům.

Děda zemřel skoro přesně před pětatřiceti lety. Karel Pacner včera.

Díky, oběma.

Odkaz na článek

Hlinomaz

cover

Znáte tu scénku z Jáchyma, že?

  • “Pan Ješita říká - je to taková těžko přeložitelná slovní hříčka, doslova to zní: kolik třešní, tolik višní, ale pravý smysl…”
  • “Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí!”

No, tak na ni si vždycky vzpomenu, když na Twitteru použiju “mute”. Ať si pindá, hlavně že já to nemusím číst. Dotyčný Ješita neví, že ho nevidím, takže se mu neplaší čakry, jako když dostane blok, a nevysírá tím po internetech vůkol.

Kdyby se náhodou někdo z FB ptal, tak: určitě implementovat!

Odkaz na článek

V pořádku

cover

Svět je v pořádku.

Představili jsme chystaný projekt Gazetisto. Reakce jsou, jako vždy, trojího druhu.

Zaprvé: Nihil novum, tedy “to už přece dávno existuje, to už dělají jiní, vynalezli jste tak akorát starý projekt xyz.com”. Jojo. Až budu hlásat, že jsem udělal něco, co ještě nikdo neudělal, tak to bude relevantní argument. Teď říkám jen: “No a?” Pamatuju se na “názory” “odborníků”, když jsem spouštěl Bloguje: “Je to úplně zbytečná věc, kdo chce blogovat, může použít Blogger od Googlu”. Neříká to nic jiného, než že pisatel žije v bublině, kde všichni umí anglicky, žijou online, nakupujou na Amazonu i rohlíky a platí Bitcoinem.

Zadruhé: Nonsense, neboli “to nebude fungovat”. Je zvláštní, kolik lidí tu zcela přesně ví, co nebude fungovat, a neváhá se o to nejen podělit, ale taky dobře poradit tvůrcům, že by se na to měli vykašlat a dělat radši něco jiného.

A zatřetí: Super, chci to! Lidi, kteří přesně vědí, na co to použijí a co jim to přinese. A takových bude čím dál víc:

Youtube drží tvůrce v kleštích. Je mezi mlýnskými kameny tvůrců a inzerentů. Ti mají moc a peníze a mohou si říct, ať se jejich reklama neukazuje u ničeho nekorektního. Jak ale chcete posuzovat humor, nekorektnost a nadsázku? To přeci nejde. Naštěstí se to dostává do zajímavé pozice, kdy diváci chápou, že tvůrcům je lepší platit, než když je tvůrce svázán příjmy z reklamy a tím, co vlastně může a nemůže říkat.

Karel “Kovy” Kovář, youtuber

Přes Velikonoce se ukázalo, že těch třetích je minimálně v mých kruzích stejně jako těch prvních dvou. Což je dobré a mám z toho radost. Poslouchám je.

Těmi prvními ani druhými se nezabývám. Nic mi nepřináší, nic z nich není, a jejich zpětná vazba je mi platná stejně jako stejkové restauraci recenze od vegana.

Odkaz na článek

Blockchain

cover

Blokčejn, blokčejn, blokčejn!

Kdysi jsme v novinách vymýšleli, co uděláme s klesjícím příjmem z online reklamy. A jak už to tak chodí, tak jsme si na to najali poradce, co měli přicházet s nápady, které by nás z vnitřku nenapadly. My jsme skončili u klasického “my vydáváme, čtenář platí”, což fungovalo dost dlouho na to, aby se dalo říct, že to není sci-fi, ale tak třeba…

No, přišli poradci, se situací se seznamovali, a pak přednesli nápady. Personalizované noviny třeba. “Každému to, co chce číst,” to měl být hit, jenže to trošku jaksi nabourává důvod, proč máme média, že. A pak pár dalších nápadů, až největší poraděnko přes IT pronesl tajuplně: “Použijeme blockchain!”

Byl jsem tam jediný s IT backgroundem, takže jsem do všeobecné radosti nad tím, jak “použijeme blockchain”, položil pragmatickou otázku: “A k čemu nám to bude?”

IT poraděnko se na mne podíval velmi spiklenecky a řekl: “V tom je budoucnost!” A zase propukla hosana, účastníci se trumfovali zvučnými tituly, kde četli články o tom, že blockchain je budoucnost, a když se dotrumfovali, tak povídám: “Moment, jak přesně nám náš problé zpoplatnění obsahu pomůže vyřešit distribuovaná databáze transakcí?”

To už byl příliš konkrétní dotaz a vrchní IT poraděnko povídal, že to asi není téma pro tuto schůzku, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem opáčil, že chci slyšet, jak blockchain vyřeší problém klesajících příjmů online médií, protože když to neuslyším, tak je můj názor takový, že máme v prezentaci buzzword, aniž by kdokoli věděl, co to je a k čemu to je.

Útrpnost by se dala krájet, ale dozvěděl jsem se, že ty články můžou být v blockchainu a lidi budou kryptoměnama platit přímo autorům, takže média nebudou zapotřebí. Což teda pochopili i neIT a položili logickou otázku: “A všimli jste si, že jsme to médium a řešíme, jak to pomůže nám?”

A bylo po blokčejnu v online zpravodajském médiu.

Ale od té doby si všímám zezoteričtění toho slova. Stejně jako se o několik let dřív používal cloud. Pamatujete? Nadhodilo se nějaké téma, řešilo se zleva zprava, padaly námitky i výhrady, a pak nějaký koumes navrhl: “Použijeme cloud!” A to bylo slovo, které manažeři znali, četli články o tom, jak cloud vyřeší to či ono, a tak nabyli dojmu, že to je silver bullet, a že pomůže i jim.

Tak přesně tu roli má blockchain. Jakmile ho zaslechnete na korporátní poradě, můžete vzít jed na to, že to je pravděpodobně v tomto kontextu. Že to pravděpodobně nijak nesouvisí, ale zaznělo “dostatečně vědecké slovo”, které ukončí přízemní pochybnosti a obrátí mysl zúčastněných k vyšším metám: To bude fungovat, je to věda!

Trochu to připomíná ezoterické blábolení, protkané výrazy jako “tekutý křišťál”, “matrix”, “kvantový skok”, “dimenze”, “vibrace” nebo třeba “tachyon”. Pokud nemáte jasnou mysl a neubráníte se magii “vědeckého slova”, tak vám ani nedojde, že právě zíráte na pusté blábolení, natřené navenek slovy, jejichž jediná role je: “Vidíš, to je složitý, tomu nerozumíš, tak věř!”

Odkaz na článek

Paywall

cover

Někdy si člověk uvědomí velmi zvláštní konsekvence, a na tuhle mě přivedl David Grudl, takto programátor, kterého osud trestá tím, že na něj seslal open-source.

Konsekvence zní takhle: Úspěšné prosazení online placeného obsahu by byla skvělá zpráva pro tvůrce open-source.

Pokud snad nevíte, o čem je řeč, tak: Open-source je koncept tvorby programů, který říká, že uživatel programu má mít k dispozici zdrojové kódy programu, aby si mohl případně upravit (nebo nechat upravit) program podle svých potřeb. Něco jako když dřív k elektronickým přístrojům dávali schéma: nebylo to proto, abyste si skládali vlastní televizi, ale aby opravář mohl zjistit, co, kde a jak.

Myšlenka je to dobrá. A jako vždy, i tady se utvořily dva názorové proudy, umírnění a radikální, kde radikalisté hlásají svobodu software tak moc, že v jejich vidění dílo nepatří tak zcela jeho tvůrci, ale komunitě, musí být navždy otevřené, když si jej někdo upraví a vylepší, má svá vylepšení dát zpátky ve prospěch tvůrčí komunity atd. Já jsem v tomto liberál: když něco vytvořím a dám to k dispozici, používám takovou licenci, která dovoluje lidem úpravy bez toho, abych je jakkoli zavazoval, že se k nim mají chovat tak či onak…

Častá výhrada, zejména mladších, radikálů zní: Ale tyhle liberální licence nezabrání tomu, aby to někdo použil ve svém software, ten pak uzavře, svá vylepšení nedá ve prospěch celku, a bude to prodávat! Samozřejmě, ten hnusný kšeft. Říkám na to: No a co? Pokud to bude prodávat, tak je to dobře!

Jenže se z nějakého důvodu utvořilo mentální spojení, že open-source rovná se zadarmo navždy, což teda nikde nikdo nepožaduje. Jen je taková praxe a přesvědčení. Ti, co tvoří open-source a nejsou zrovna fanatici komunitního vlastnictví, tak mají dnes defakto jedinou možnost, jak si vydělat na živobytí. Totiž dělat něco jiného. Třeba školení. Nebo nabízet integrátorské, implementační nebo adminské služby. Je to prostě divné: gró vaší práce je nějaký softwarový produkt, ale neprodáváte ho, děláte na něm zadarmo, a jste odkázáni jen na to, jestli vám za něj někdo zaplatí dobrovolně.

A tady je ta souvislost s placeným obsahem: Proč by za to někdo platil, když nemusí, že?

Pokud se prosadí placení za obsah, je velká šance, že si třeba i firmy, které používají váš open-source produkt, řeknou, že by bylo dobré na vývoj autorovi přispět.

Odkaz na článek