Den 1

Příspěvky: 149 • Cena od: 50 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO Dni 1



Mám slevový kód

Zeitgeist. Duch doby. Zachycený v nesouvisejících zápiscích, které možná nejsou o téhle době, ale jednou budou.

Problém agendy


Chtěl jsem to nazvat nějak vtipně, jako že třeba S Paličkou na masy, ale nechám laciné žerty stranou, protože věc je velmi vážná a jakékoli znevažování by bylo plivnutím do tváře všem ženám, obětem a pronásledovaným...

Ne, nemám na mysli paní Danuši Nerudovou a její trochu nešťastné (ou kej, tak hodně nešťastné) naroubování feministických témat na svou kandidaturu, ať už jde o patriarchální útlak starých bílých vousatých mužů, nebo srdnaté prohlášení o tom, že tak daleko, jako ona, ještě žádná žena v ČR nedošla, a že ona tedy zdvihla pochodeň, prošlapala cestu, ukázala směr... Chápu, proč to řekla, osobně si myslím, že to moc šťastné není a že mnohé ženy došly i dál, ale kdo jsem já, abych to komentoval, že?

O tohle nejde. Jde o úplně jinou fotku.


Pokud neznáte ty pány, tak uprostřed je Havel. Vlevo Kryštof Stupka, LGBTQ+ aktivista a politicky hodně vlevo. Vpravo Honza Palička, komentátor Info.cz a politicky celkem vpravo. Fotí se u příležitosti prezidentských voleb.


Problém laťky


Je to tak, třebas je to k nevíře, ale máme, co jsme nechtěli. Teda - my ne, oni jo, a co naděláme.

Ne snad že by mě přímo inspiroval takzvaný komik Kozub, ale nějak se to sešlo, že jsem si to uvědomil.

Tak zaprvé: sleduju recenze na internetu a řídím se jimi. Ne, prosímvás, ne doslova! Nemáte mě, doufám, za idiota. Samozřejmě že je to jen vodítko a nějaký ukazatel, který nemůžete brát jako zjevenou pravdu. Já se s váma podělím o svůj postup. 

Teď oči napni a mozek zapni, přichází moudro...

Vezměme jako modelový příklad, řekněme, Booking.com. Booking má hodnocení od 1 do 10 hvězdiček. Když jdu hledat hotel a chci být spokojen - a to já chci být, protože nejezdím do hotelů proto, abych byl nespokojen - tak se logicky dívám na hodnocení.


Photo by Vojtech on Unsplash


Problém výlučnosti


Dva zásadní problémy dneška, které se netýkají prezidentských kandidátů, Ukrajiny ani ničeho přilepeného.

A shodou okolností jsem u obou z nich na té straně, která mi zjevně vyslouží několik nepříjemných vzkazů. 

Ale co už. Na to, abychom se hladili po srstech a foukali si cukr ... kamkoli, na to tu máme sebepotvrzovací bubliny. A když do toho šlápnout, tak pořádně.

Pojďme na to! Dnešní menu: vydavatelé a výtvarníci. V rolích padouchů: technologie!


Photo by Kit on Unsplash


Problém totální perspektivy


Chtěl jsem vám napsat, že jsem ráno nesnídal a mám hlad, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nezmínil, že na planetě je miliarda lidí, co mají hlad, a na Ukrajině je válka.

Možná jsem vám chtěl napsat, že chci jet na dovolenou, ale pak jsem si uvědomil, že bych se tím dotknul citů všech těch, kteří na dovolenou nemohou.

Anebo jsem vám chtěl napsat, co si myslím o téhle perspektivě, ale pak jsem si uvědomil, že na světě je tolik bezperspektivních lidí, které bych musel zmínit, že...

A víte co? Nemusíte být všichni zticha jen proto, že je na světě utrpení. Můžete se radovat, můžete mít problémy, strasti, bolesti, můžete být naštvaní a můžete být šťastní bez ohledu na to, že je na světě někdo, kdo právě teď trpí.

Protože vy nejste Ježíš a nemáte snímat hříchy světa svým utrpením.

Celé tohle je jen vaše morální berlička, abyste se mohli dojímat: nad krutostí ve světě, nad tím, jak se nad sebou dojímáte, a hlavně nad tím, jak je vaše dojetí šlechetné!


Photo by Road on Unsplash

Promiňte - nasral jsem vás? Pokud ano, tak je to dobře, ještě nejste ztraceni.


Problém chtění


Teda spíš nechtění.

Já vím, zanedbal jsem vás. Ne že bych na vás snad zanevřel, ale nebyl čas.

A to neznamená, že "není čas" tak, jak to říkají lidi, co si ho nechtějí udělat. Já bych si ho i chtěl udělat, dokonce jsem spal některé noci jen čtyři hodiny, ale vařenou špagetu do kopce neroztlačíš a biologii neočůráš, takže se to zase vyvrbilo někde jinde, no zkrátka - co vám budu povídat!

Naštěstí ta spousta práce vede ke skvělým novinkám. Ale popořadě.


Photo by Daniele on Unsplash


Problém umělé inteligence


Pozvali mě na VŠ, abych podiskutoval o možnosti Arduina v oblasti umělé inteligence.

Přednesl jsem své "No, nic moc, přátelé..." v šedesáti minutách, a pak nastala volná diskuse, která zanechala víc otázek, než odpovědí, a tak to máme rádi, bo tak je to správné!

Protože otázka umělé inteligence není v tom, jestli se nevzbouří a nenastane nadvláda strojů. Otázka umělé inteligence je mnohem, mnohem širší.

Asi jste slyšeli o samořiditelných autech a jejich dilematech. Totiž: když auto zjistí, že se blíží nebezpečí, a to se může stát i samořiditelnému, protože ani rychlé reakce nedokážou přečůrat fyzikální zákony, tak musí udělat rozhodnutí. A to rozhodnutí může stát lidské životy. Čí životy má obětovat?

Má chránit posádku, nebo chodce? Průzkum, udělaný na toto téma, dopadl nepřekvapivě. Lidé, co uvedli, že by si takové auto koupili,  hlasovali pro možnost "chránit posádku", no a ti druzí... Jak jinak, že?

Ale ou kej. A teď si přidejme výhybkové dilema: Má srazit seniora, nebo dítě? Má srazit muže, nebo ženu? A co když venku jde žena s kočárkem a v autě sedí senior, má to napálit do klandru? A když vlevo bude lesbický pár a vpravo heterosexuální? (Myslíte si, že si tuhle otázku tvůrci AI nekladou?) Musejí rozhodnout, čí život má přednost. Ona to ta AI nějak zvládne, ale musí vědět, jak to má zvládat. A musí ji někdo natrénovat a musí jí říct: To nebylo dobře, to bylo dobře.

Koho mají tedy samořiditelné vozy srážet, když už tedy někoho srazí?


Photo by Possessed on Unsplash


Problém dvou


Na každou blbost musejí být dva: Jeden, který tu blbost dělá, a druhý, který to pozoruje.

Můžeme si položit zenovou otázku: Je blbost, kterou nikdo nevidí, opravdu blbost?

No dobře, dejme si raději tu s tím stromem. Když padne strom v lese, jaký zvuk to udělá? Klasika, že? Většina začne s tím, že ten zvuk prostě vznikne a je mu jedno, jestli ho někdo slyší, protože fyzika. Hotovo, dvacet, jdeme dál, můžeme otevřít krabici a nechat Schrödingerovic micinu udusit, návdavkem prohlásíme jednu realitu za tu správnou a při odchodu ještě donutíme elektrony lítat po kruhových drahách jak čamrdu.

Ale vážně: Pokud nikdo zvuk neslyší, je to zvuk?


Photo by Icons8 on Unsplash


Problém Immanuela Kanta


Jen jedna věc je mocnější než hloupost. Hloupost, vydávaná za přírodní zákon.

Ne, vážně, tohle je téma, o kterém jsem vedl spoustu hovorů a mám na to silný názor. Mně připadá liberální, ale pro okolí je extrémně radikální. Pokud to nezkusíte, tak to nepoznáte, jak silné tlaky to vyvolá a kolik lidí má najednou potřebu vám říct, že "to neznáte", že máte počkat, až to na vás přijde taky, že jednou uvidíte.

Nebo že jste sobci.

Že jste egoisti.

Co kdyby se tímhle řídili všichni...

Kdyby takhle přemýšleli tvoji rodiče...


Problém bomby


Otevřel jsem noviny a v nich stálo: "Až to Putin zmáčkne. Západ se chystá na ruský jaderný útok na Ukrajině".

Ne "jestli". Ne "když". Ale "až".

Nejsem za zelena utržený a v médiích dělám dost dlouho na to, abych věděl, že titulek má svá pravidla, ale tentokrát to vlastně dávalo smysl. Západ se opravdu musí připravit na nejhorší možnou eventualitu (a ne, vývoz ruského plynu to fakt není). Až to Putin zmáčkne.

Připravovali jsme se na to celé dětství, my, generace počátku let sedmdesátých.


Photo by Jeremy on Unsplash


Jak na dezoláty?


Určitě to slovo znáte a víte, koho označuje. A taky víte, že lidi mají tendenci tuhle nálepku lípnout na kdekoho, jehož názor není úplně konformní.

Po včerejší demonstraci se zase tohle slovo skloňovalo ve všech pádech kol dokola, padaly zase neskutečné pitomosti i naivity, takže mi to nedá a vyjádřím se ke všem těm řečem, co se kolem toho vedly, ke všem návrhům, co se s "nima" dá a má dělat a k "nim" samotným.

A než se vyjádřím, tak si ujasněme pár věcí. 

Zaprvé: Zapomeňte na slovo "dezolát"! Teď hned. Později vysvětlím, proč je to nutné.


Zadruhé: Na včerejší demostraci byli samozřejmě "tihle lidé", ale nebyli to jenom tihle lidé. Byla tam spousta dalších, kteří rozhodně nespadají pod toto loserské označení, ani pod nějaké "prorusky smýšlející" skupiny. Byli tam i lidé, kteří se jen bojí, nebo mají pocit, že je vláda nevnímá či hází přes palubu. Stejně jako za covidu - kromě antivaxx mašíblů a spikleneckých exotů se proti opatřením vyslovovala třeba spousta hostinských, kterým opatření zničilo byznys. A ti lidé rozhodně nepopírali covid ani nejeli teorii spiknutí elit, jen říkali, že za těchto podmínek zkrachují. A zkrachovali.

No a zatřetí: To, že včerejší demonstraci svolali lidé, propojení s dezinfo a proruskou scénou, to je ložené. Řečníci byli z těchto kruhů, organizátoři taky, v davu bylo jistě nemalé procento lidí tohoto naladění, ale rozhodně ne všichni. Ti ostatní, ti, co necítí příchylnost k Rusku ani spikleneckým teoriím a jen šli vyjádřit svůj pocit osamocení a strachu z budoucnosti, ti sehráli, mnohdy ke svému překvapení a proti své vůli, roli užitečných idiotů, protože ruská státní propaganda samozřejmě celou demonstraci ukazuje jako odpor českých vlastenců proti podpoře Ukrajiny a jako protest za to, aby Česko zrušilo sankce proti Rusku.

Tak, to bychom měli. Ve zbytku textu se nebudeme věnovat těm lidem, co přišli vyjádřit svůj pocit a názor. Budeme se věnovat té skupině, která je označována oním slovem na "D", skupině, která se rekrutuje převážně z tzv. strádající třídy. Lidé s podprůměrným vzděláním, často s podprůměrným intelektem, s podprůměrně placenou prací, neschopní ekonomické mobility, nemajetní a nemající schopnosti žít lepší život.

Před časem jsem o těchto lidech psal ve sloupku pro iHNed. Psal jsem o tom, že se jim můžeme pošklebovat, říkat jim různými jmény, bavit se jejich mentálním rodeem, ale zároveň je třeba si uvědomit, že jsou tady a budou tady a jestli s nimi bude nějaký problém, je to náš problém. Že můžeme nadávat, že se jim strkají peníze a dávky, ale že z čistě pragmatického hlediska vzato je naše společnost natolik bohatá a výkonná, aby tyhle lidi udržela nad hranicí bídy i za cenu dávek a dotací špatně placené nekvalifikované práce, protože to je ve výsledku mnohem levnější, než kdyby tito lidé ztratili pracovní návyky a propadli se do reálného hladu a chudoby, jelikož by následovala zvýšená kriminalita, a náklady na represi by byly násobně vyšší.

Tak, ale co s nimi?

Včera při sledování přenosu z Václaváku jsme doma diskutovali, a žena v jednom okamžiku povídá: "Proč si před ty lidi někdo nestoupne s papírem a fixou a nenamaluje jim, jak to funguje, kde se berou peníze, proč jsou věci drahé?" Odpověděl jsem: "Protože by to nepochopili!"

Ne, není to dehonestace. Je to fakt, který vám potvrdí každý, kdo se o to pokoušel. Někteří lidé zkrátka nejsou schopni pochopit složitější věci. Není jim dáno. Nechci psát, že jsou hloupí, aby zas někdo nepřišel pindat, že se povyšuju, ale - víte, co mám na mysli. Na základce jsem měl takové spolužáky,  kteří prostě některé věci nepochopili. Nedokázali. Bylo to na ně příliš abstraktní a skončili s tím, že "tohle prostě nikdy nepochopí". Přesto, a to zdůrazním, jsou naprosto právoplatnými členy naší společnosti. Mnoho z nich je manuálně šikovných, pracují, někteří jsou živnostníci, zaměstnávají další lidi, a sice pošlou obchodní nabídku s hrubkami a je vám jasné, že na seriózní debatu o politice to s nimi nebude, ale třeba na tu klempířinu jsou skvělí. Jen holt jim hlava stačí jen na něco. Mají své limity, jako každý, ale mají je níž.

Pro člověka s alespoň průměrným IQ (a Gaussova křivka tvrdí, že to je polovina národa) je těžké si představit svět člověka s nízkým intelektem. A zapomeňte prosím na nějaké pejorativní představy o tom, jak "blbí jsou spokojení" atd., ale vzpomeňte si na to, když vám někdo vysvětloval třeba teorii relativity. Kvantovou fyziku. Krebsův cyklus. Funkci mRNA. Nebo něco, co je zrovna pro vás těžko představitelné.

A pak si představte, jak si stoupnete před takového člověka a vysvětlujete mu zcela elementární a jasnou věc, totiž že má malý plat, protože dělá práci, za kterou nechce nikdo platit hodně peněz. A že má dvě možnosti, totiž jít dělat něco jiného, kde bude placený líp, nebo si najít ještě nějaký půlúvazek atd. Však je to naprosto jasné a pochopitelné.

"Co to je za pitomost? Jako že já kopu výkopy, a za to nikdo nechce platit? Co mi je do toho, že za to nechce nikdo platit? Já se nadřu, tak si zasloužím peníze! Soused sedí celej den v kanceláři na prdeli u počítače, a víš, kolik má peněz? No co to je za spravedlnost?"

Fajn, tak pojďte a začněte vysvětlovat princip poptávky a nabídky, tržní ceny, pojďte vysvětlit, že jeho mzda jde z těch peněz, co někdo zaplatí za práci, kterou udělá, té firmě, pro kterou dělá, že za sousedovu práci účetního někdo zaplatí víc, protože účetních je míň, ale kopat výkop může teoreticky každý a bagr to udělá levněji... Máte to?

"To není spravedlivý! Já se nadřu, chodím do práce jako všichni, a ty mi říkáš, že moje práce nemá cenu? A voni berou desetitisíce, statisíce..."

Tak kurva, říkáte si, copak je to tak těžký pochopit?

Jo, kurva, je! Pro něj je to totéž jako pro vás spočítat z hlavy parametry Hohmannovy elipsy. Nepochopí to. Dostává se za svoje vlastní limity. Rozumíme si?

Výborně. A teď si představte, že tyhle limity má ve spoustě dalších věcí, které vám připadají samozřejmé. Problémy běžného života, které dokážete hravě vyřešit, on vyřešit nedokáže, protože tam má limit. Stejně jako zdravý člověk nevnímá, kolik schodů denně vystoupá nebo jak těžké jsou elementární úkony typu nalít vodu do hrníčku, dokud nemá nohu v sádře nebo neoslepne. Nedokážeme si představit fyzické limity, natož mentální.

Takto limitovaní lidé nežijí ve šťastném světě bláznů. Ti lidé žijí ve velmi nepřátelském prostředí. Ti lidé žijí ve světě, jehož zákonitostem nerozumí. Nevidí souvislost mezi svou prací a svým příjmem. Nevidí souvislost mezi vzděláním a prací. Nevidí důvody, proč by oni sami nemohli sedět taky v kanceláři a brát hodně peněz. Nechápou právní úkony. Nechápou úřední postupy. Nechápou základy domácí ekonomiky. Nedochází jim, že brát si půjčku s vysokým úrokem není rozumné. Nevědí, že prezident jim nemůže přidat peníze. Přebírají si obálky s modrými, zelenými a červenými pruhy a čtou tam nějaké věci, z nichž rozumí jen tomu, že je zase někdo za něco potrestal, a netuší, že se mohou odvolat, že svět má nějaké pravidla a že podle nich funguje.

Nic z toho jim samozřejmě nebrání chodit do práce, mít děti, starat se o sebe, nějak fungovat a žít, i když mnohdy těžce. To se naučí. Ale tam je jejich limit a dalším věcem nerozumí. Nerozumí zákonu nabídky a poptávky, ale vědí, že soused má víc peněz než oni. A přitom jen sedí na prdeli v kanceláři. Co z toho mohou usoudit? Že se mají snažit, že si mají dodělat maturitu, že se mají v práci zlepšovat a stát se třeba předákem, šéfem směny? To z toho usoudíte možná vy. Na ně je takováhle úvaha za limitem.

Jestli mi nevěříte, zkuste to některému vysvětlit. Je to jako říkat slepému o duze a začít slovy: "Podívej se..."

Takže žijete ve světě, kterému nerozumíte. Nejsou vám na první pohled zřejmé důvody věcí, které se dějí, protože nedokážete domyslet sérii následků a propojit si je. Nevidíte věci v celku. Stát je pro vás něco, co vás někam předvolává, něco vám nařizuje, a taky vám posílá peníze. Díváte se na televizi a těm "učeným kecům" nerozumíte. Nechápete, jak nějaký státní dluh souvisí s cenou chleba. Státnímu dluhu nerozumíte, ale cenu chleba řešíte obden. Pak se zdraží, zdraží se i benzín, a vy nechápete souvislosti. Vy jen vidíte, že VÁM zdražil benzín a chleba. A nezdražil sám od sebe, zdražili ho ONI. Ti, jak je vidíte v televizi, jak mají miliony, jak se sami mají dobře, tak ti VÁM ho zdražili.

A pak vidíte v televizi jiné. Ti vám říkají, že je to jednoduché. Že máte málo peněz, protože je ONI dávají uprchlíkům. Že máte špatnou práci, protože tu lepší vám někdo bere. Že si nemůžete koupit auto, protože ONI zakázali. Že vás ONI okrádají, abyste sami měli. Že ONI slouží cizákům...

---

Dál asi nemusím tuhle dystopii rozvíjet, že? Však chápete...

Vyplývá z toho několik věcí. V první řadě z toho vyplývá, že představy o tom, jak je třeba s nimi mluvit a vysvětlovat jim, jak se věci mají, jsou naprosto mimo. Naprosto a totálně mimo. Budete jen za povýšené, kteří je poučují, popřípadě kteří je chtějí zblbnout propagandou.

Přesto ta první část je pravdivá. Musíme s nimi mluvit. Ale ne tak, že jim budeme vysvětlovat to, co nechápou. Proboha! Mluvit ano, ale tak, aby byli schopni to sdělení přijmout. Jak?