Titulní strana

Hodiny

cover

Máme v kuchyni hodiny, úplně hyper super, měří tlak a teplotu a celé jsou rádiem řízené z centrály NATO, takže občas mají takové divné záseky, mávají u toho ručičkama jak Andrej Babiš za kecapultem, ale to je v pořádku, protože se synchronizují se světovým časem. Hodiny, ne Andrej.

Takže když jsem se tuhle na hodiny díval v 16:20, když se vracívám domů, a viděl jsem, jak vteřinovka stála, chvilku jsem je pozoroval, a s potěšením jsem zjistil, že se najednou divě rozběhla a kroužila kolem ciferníku jak brundibár. Inu, technika.

Druhý den na ně koukám, 16:20, ručičky stojí… No co, seřizují se.

O den později koukám, zase ručička stojí. Nějak nám ilumináti tím časem trhají, co, že se to furt seřizuje…

Den nato zas koukám, 16:20, je mi to divné, zas vteřinovka nic, tak se koukám na hodinky, a fakt že jo, je 16:20. Jakáž pakáž, jdou, a jestli mají tendence se seřizovat, jejich věc. Jsme svobodná země, a když se chtějí hodiny seřizovat, ať se seřizují!

Včera jsem se vzbudil nějako brzy, asi ve čtyři, a když jsem nezabral, jdu do kuchyně. Na hodinách 16:20, teda vlastně 4:20. To není náhoda, pomyslel jsem si, ale protože ve skutečnosti bylo 4:20, tak jsem to nechal být.

Ale tím časným probuzením se mi narušil biorytmíček. Když jsem si šel udělat ranní kafe, tak jsem se podíval na hodiny, a bylo tam zas 16:20 - ale přitom bylo půl osmé.

A tak jsem zjistil, že nám nejdou hodiny.

PS: Vyměnil jsem baterku, pověsil je zpátky na zeď, a nechal jsem je jejich vlastnímu osudu. Však co, řídí je ilumináti rádiem, tak ať se starají! V 16:20 jsem se na ně šel podívat. Ukazovaly čtvrt na devět. Tedy buď Káthmándú, nebo Denver…

Odkaz na článek

Ranní

cover

Někdy píšu příspěvky den předem.

Někdy píšu příspěvky večer předchozíno dne.

No a někdy až ráno nebo dopoledne.

Dneska nee. Dneska jsem se probudil v půl čtvrté s úplně ucpaným nosem. Ve čtyři jsem naznal, že to je marné, že už neusnu, a že tedy vstanu, uvařím si horký čaj, sežeru něco na hlavu a zachumlám se k PC.

Pech, co? Covid na ústupu, a já rýmu. Mít tu komentáře, tak čekám na prvního třeskutce, co píše “A víte jaká je mužská smrtelná choroba na sedm?” Jachachacháááá. A víte, co hrozí podobným vtipálkům? Smrt na sepsi od zanícených stehen, jak se do nich smíchy plácají…

Včera to vypadalo, že něco leze, dneska to dolezlo. A kdo si naplánoval na dnešek poradu s grafikama, že? A na zítra výlet, že?

Tak jen pro evidenci, kdo je tu takovej chudák, že ho skolí na začátku června rýma.

Odkaz na článek

Desatero

cover

Rozhodli jsme se s kolegou Půrem sepsat “postcovidové desatero”, neboli deset hlavních věcí, které byste měli vědět, dělat a řídit se jimi. Nejen po covidu, vlastně furt. Postcovidové je to proto, že zrovna takovéhle období změny je vhodné k tomu si to uvědomit a začít něco dělat.

Jediný drobný problém s tím máme:

Už se o tom bavíme týden, a máme zatím pětadvacet bodů!

Což je, jak sami uznáte, na desatero trochu moc.

Ale fakt se těším, protože to bude takové #UnpopularOpinion ve verzi Turbo.

Zatím si krátím čas tím, že přebarvuju Gazetisto dle pokynů vrchního grafika, a je pravda, že to prokouklo…

Odkaz na článek

Internet 101

cover

Až mě jednou zase popadne pejcha ámosovská, že bych snad někomu hodlal něco vysvětlovat, tak vypíšu kurz “Základy internetu pro novináře, politiky a manažery”, a některým to dám snad i zdarma jako Ludwig webinář, protože to potřebují jako čunče drbes.

Budu vysvětlovat, jak je to s tím zakazováním. Že když se rozhodnu, že budu něco psát na web, a že to budu dělat česky, tak k tomu nepotřebuju mít ani českou doménu, ani český server, dokonce ani české bydliště, a když mi na tom bude aspoň trochu záležet, tak budu naprosto mimo dosah jakýchkoli českých orgánů, a přitom to budu posílat z kavárny uprostřed Václaváku.

Ne že bych to snad chtěl dělat, na to je mi to příliš egal, ale chci, aby novináři, mediální manažeři a politici, nikoli nutně v tomto pořadí, věděli, že to jde, a že to zvládne kdokoli, kdo se jen trochu bude snažit.

V další lekci si probereme, jak zařídit, aby byl nějaký web v Česku ale fakt nedostupný. Na tuhle lekci se těším nejvíc. Myslím, že tomu dám rovnou celé dvě vyučovací hodiny. Prvních 45 minut budu říkat: “Nijak”, a druhých 45 minut budu opakovat: “Nejde to, nesnažte se o to”.

Speciální lekce pro marketéry bude na téma “blokace AdBlocku”. Pokud bude čas, tak dodám ještě pár tipů na téma “jak to udělat, aby nám dali souhlas a nevěděli o tom”.

Pak si řekneme to o tom šifrování. Že není nic jako “dobrý důvod prolomit šifrování”, a že fakt nejde zakázat šifrovanou komunikaci.

Jedna lekce pak bude pro korporátní ajťáky. Bude úplně marná, protože oni to vědí nejlíp, a i kdyby s tím snad nesouhlasili, tak to mají v politikách. Obsahem lekce bude “nenuťte uživatele měnit hesla příliš často a příliš restriktivně, snížíte tím bezpečnost”. Speciální host: Michal Špaček. Pro zlobivé pak Michal Valášek s jezdeckým bičíkem.

No a pak už jen takové ty věci, jako “ten, kdo je napsaný jako odesilatel mailu, vůbec nemusí být tím, kdo mail poslal”, “to wé wé wé nic neznamená a když to tam někdo nemá, je to OK”, “ukázková IP adresa nikdy nezačíná 555”, “screenshot nic nedokazuje”, či klasické “Jestli začnete říkat něco o zakázaném obsahu, který nikdo nesmí v počítači mít, tak vám ukážu, že ho tam máte sami!”

Napište mi do komentářů (na Twitter, voové!), co by si tam ještě rozhodně zasloužilo být.

Odkaz na článek

Sport

cover

Tenistka Naomi Ósaka nechce chodit na tiskovky, jestli to teda dobře chápu, protože je introvertní a nerada mluví s lidmi, čemuž tedy rozumím.

Jenže, jak se říká správně po badassovsku: here’s the deal! Tedy tak zní dohoda, vyslovená i nevyslovená: My ti sponzorujeme tvé sportování. Neděláme to proto, že je krásné sledovat, jak sportovně sportuješ líp než jiní sportovci. Děláme to proto, že se účastníš šoubyznysu se sportem, na který čumí miliarda lidí, a ti všichni viděj naše logo na tvojí raketě, lodi, dresu, čepici nebo na jiném sportovním vybavení. Proto ti platíme.

No jasně, jasně, sport je přece ta ušlechtilá věc, co vede lidi k dobrotě, šlechetnosti, spolupráci, velkorysosti, dobročinnosti, skromnosti, pokoře a pomoci bližnímu, tam by neměl být žádný hnusný a nízký byznys. Jasně. Ale takhle to je: Lidi sportují dobrovolně proto, že je to baví, a je fajn jim prodávat vybavení a oblečení. No a tihle lidé, a taky spousta jiných, chtějí vidět ty nejlepší sportovce, protože se jim líbí nejen sportovat, ale takty sledovat, jak sportují jiní.

Jenže být nejlepší v nějakém sportu, to chce kromě talentu, nadání, píle, vytrvalosti a spousty dřiny taky nějaký servis, vybavení, peníze na cestování a tak dále. Věren své pověsti bych měl říct: Ať to platí ti, kterým se líbí, jak sportovci sportovně sportují! Ale pochybuju, že by za to dali dohromady tolik peněz, kolik je na vrcholové, a to podtrhuju: vrcholové sportování třeba, takže co teď?

No jasně, sponzor. Sponzor může mít sport rád, ale to není většinou ten důvod, proč vysolí prachy. Stane se to, ale málokdy. Většinou za to něco chce, a nevídáno, čím víc peněz, tím víc chce. Hlavně chce být vidět. Chce, aby každý, kdo sleduje nejlepší sportovce planety, viděl, že On, Velký Sponzor, jim dává peníze na sportování. Vlastně by byl úplně nejradši, kdyby v televizi bylo co nejvíc vidět jeho logo. Proto ho taky lepí na tu stěnu ve studiu při tiskových konferencích a chce, aby tam sportovci chodili, i kdyby měli říct jen “tak určitě, dneska jsme hodně sportovali, ale soupeř víc sportoval, takže jsme prohráli, ale příště budeme sportovat ještě víc než soupeř a vyhrajeme!” A proto taky chodí sportovci na různé divné akce, kde nesportují, ale jen tam jsou. Protože přitáhnou zájem, a zájem rovná se zvýšený dosah sponzorova loga.

Tak to je.

Sportuješ, jseš nejlepší, ale potřebuješ prachy na vybavení a servis. Od diváků dostaneš trochu, něco nasype stát, ale je to málo. Sponzor ti dosype zbytek, ale chce za to, abys přitahoval pozornost, ideálně pozitivní. Protože, sorry, jako vrcholový sportovec nejsi podstata toho byznysu, který ti to platí. Jsi jeho nosič. Jo, jde to trochu šejdrem, ale here’s the deal, ber, nebo nechej ležet! Víš to od začátku. Nebereš to? Nevyhovuje ti to? Musíš jít jinam…

Můžeme se bavit o tom, že to je blbé, hloupé, nefér, špatné, a budu s vámi souhlasit. Ale buď participuješ a hraješ hru, o které víš, nebo na ní participovat nehodláš. Jo, bylo by to krásné, kdyby šlo jen o tu čistou radost z krásného výkonu vytrénovaných těl, ale sorry, není to tak. Jo, je to věc, co nechceš řešit, je to obrovský tlak, který nesouvisí s tvým sportovním výkonem, nelíbí se ti to, ale - nelíbí se ti to? Je to součást tvojí profese, a jestli v ní chceš bejt nejlepší, tak to akceptuj. Protože náplní tvojí profese není sportovat, ale být vrcholovým sportovcem.

Jestli se vám to nelíbí, tak bych měl takový návrh. Co třeba udělat nějakou sportovní organizaci, která by pořádala sportovní zápolení, striktně podle výkonů a schopností, bez ohledu na to, kdo je chudý, kdo je bohatý, prostě bez umělých rozdílů?! Čisté, férové zápolení těch nejlepších, kde by šlo jen o to, kdo rychleji, výše, silněji… Tam by nebyl prostor pro žádný nízký byznys, jen ušlechtilý nadšený sport! Co myslíte?

Oh, wait…

Odkaz na článek

Čekání

cover

Čekání vám zatím zpříjemníme hudbou…

Čekám na nové auto. Samozřejmě, že vám neřeknu, na jaké auto čekám. Pamětliv zlatého pravidla online komunikace, které říká: “Nikdy nepiš na internet značku a typ toho, co sis koupil, protože se vždycky objeví zástup úplně neznámých lidí, co ti začnou, aniž bys je o to žádal, vysvětlovat, jakou hroznou pitomost děláš…”

Dlouhé roky praxe mě naučily, holenkové. Zmínil jsem se, že budu kupovat chromebook, a najednou se, čert ví proč, zjevil Radek Hulán a začal mi cosi vysvětlovat, jak budu hořce litovat, protože něco, někde, nějak, nejde připojit, problémy, atd. Odpověděl jsem mu, že u “prohlížeče s klávesnicí”, což je use case, nehodlám vůbec připojování tiskárny řešit, ale ultimátní protiargument byl, že jednoho dne na to narazím, a pak hořce vzpomenu.

No, nenarazil jsem, ale vzpomněl jsem si teď. Taky na nějakýho experta, co přišel a napsal několika vulgaritami, co že si to kupuju za sračku, a že on na to má jasný názor. Poslal jsem ho tam, kam patří, a sesypalo se na mne dalších asi pět lidí s tím, že pan expert je velmi uznávaný expert na notebooky široko, daleko a hluboko, a že teda rozumný člověk by si měl poslechnout, co říká, nota bene když Expert udílí rady. Ex post jsem si teda přečetl, co expert psal, a expertovi vadil hlučný větrák. Hlučný - pičo - větrák! Naměřil mu až 59 dB, nebo tak něco, a tak tedy je jasné, že tohle NIKDY! Hm, ok.

Tolik asi k validitě nevyžádaných názorů internetových kolemjdoucích (a kolemjsoucích) na cokoli. Jo, když si vyžádám, to je jiná, ale napsat třeba “Pořídil jsem si iPhone 12 Pro”, to vyvolá vibrace napříč sítěmi, které mi přinesou pozoruhodné názory lidí, o nichž jsem v životě neslyšel, co mi přijdou napsat, co si oni myslí o iPhone 12 Pro a o lidech, co si ho pořídili.

Jen vrozená slušnost mi zabraňuje, abych jim odepsal, co si já myslím o lidech, o kterých jsem v životě neslyšel, ale přijdou mi napsat svůj názor na něco, na co jsem se jich neptal, ale víte jak… Jako by se stalo. (Ne, kecám, to není slušnost, to je lenost se tím zabývat.)

Ale zpátky na kolej příspěvku: Čekám na auto a čekání se vleče. Protože, a teď se podržte, mám rád nové věci s hodně páčkami a čudlíky a s novými funkcemi. Dlouhé čekání přebije jen krátké čekání s dobrým koncem. Takže mám iPhone. A taky Eplwoč. Věc, která je napůl užitečná, napůl buzerující. Ale zas jako rozsvěcet světlo a přepínat muziku na zápěstí, to je fajn.

Mám tedy, když chvilku počkáme, dva týdny čekání ukrácené. Ve středu přivezou novou pračku. Další týden čekání ukrácen.

Jen netuším, kam se tímhle tempem dostanu, než to auto bude.

Odkaz na článek

Remcají

cover

Lidi remcají.

Chtěli by tohleto, támhleto, a “když nebude toto, tak do toho nejdu” a “jestli nemáte platbu inkasem, tak to neudělám”…

Pak záleží na tom, jaký máte produkt. Pokud generický, tak to máte blbý, ale pokud dokážete něčím přesvědčit, že chce fakt vás, tak věřte tomu, že nakonec, nakonec to půjde, a těch, co to “nechtějí”, bude minimum.

Ale na začátku to zkusí. “Musíte to mít takhle…”

Jediný možný postup je jasně říct: Ano, to bude, nebo ne, to nebude. A pokud řeknete to druhé, tak si za tím stát. Jo, přijdete o část zákazníků, ale o mnohem menší část, než byste si na začátku mysleli.

To je jako s těma platbama. “Ne, nikdy nebudu platit kartou” a “nikdy neuložím”. Guruové říkali, že “odpor k opakovaným platbám je v Česku obrovský”. A ejhle: byli, byli hlasití, a nakonec jsme se dostali do stavu “ber, nebo nech ležet”. Část brala, část nechala ležet. Tak to má být.

Ti, co nechají ležet, by většinou nechali ležet při jakékoli sebemenší problematické věci. Smiřte se s tím, že nebudete pro všechny.

Odkaz na článek

Prasátečko

cover

Sexistické prasátečko byla dobrá řachanda. Sešly se tam fakt podivnosti, nad kterými zůstával stát rozum (většinou jen ten, abyste si nemysleli), a párkrát do toho ťápla nějaká reklama na erotický salon nebo na dámské spodní prádlo, kde byla polosvlečená ženská. Jako jo, mohli tam dát fotku pampelišek, nebo kapesní hodinky, ale dali tam ženskou, protože to fakt souvisí, a polosvlečenou, protože buď ukazovala to prádlo, nebo šlo o shodu formy a obsahu (to v případě erotického salonu).

Žerty stranou. Marketing a media se k tématu mocně rozepsal, o čemž bych se nedozvěděl, nebýt reklamy, kde se pravilo, a to cituji: “Co platilo na generaci boomers, nemusí platit i na mileniály, a už vůbec ne na generaci Z.”

Netuším, co platí na mileniály, na generaci Z, na generaci 9/11, na generaci alef, ani na generaci indigových dětí, ani na jakoukoli jinou generaci, ale za sebe, za hrdého příslušníka generace roku 1973, což je generace X, možná předX, možná W, můžu říct, že jako sorry.

Teda ještě jinak: Můžu přesně ukázat na tu část svojí generace, která slyší na reklamy typu “paní v minisukni a s obřím výstřihem tiskne kraviny na laserovce a u toho je nápis UDĚLÁ TO ZEPŘEDU I ZEZADU” a připadá jim to vtipné a reklamně účinné, protože, pyčo, ta blbá laserovka má oboustranný podavač papíru, jako dvojsmysl, mrk, mrk, jachachacháááá…

No. To je ta samá část populace, co je schopná přijít ještě v roce 2015 někam na nějakou akci v knajpě, kde je “obsluha nahoře bez”.

Pardon, ale tuhle zábavu mám spojenou s typama, kterým se říká “pivní strejci”, a těm teď táhne pomalu na šedesát. Pokud je tam někdo kolem padesátky, tak bude dost zastydlý (což je stav, který jde napříč generacemi), nebo řepa (a pro ně platí totéž).

Nebo mám jen štěstí na sociální okruh, z něhož jsem takovéhle existence odmigroval až na komunikační okraj. Protože ve svém generačním okolí vidím spíš to, že na takovou reklamu je reakce taková nonverbální s výrazem obličeje, který odpovídá anglickému slovu “awkward…”

Nedomýšlím, co by se stalo, kdyby někdo začal ve společnsoti vrstevníků pivostrejcovsky halekat tyyyjo, ta je, co, tyjoooo!

Možná jsem jen menšina, možná příliš generalizuju na celou… generaci, ale já si dotyčného zařadím někam mezi tykvovité.

Odkaz na článek