Den 1

Příspěvky: 135 • Cena od: 50 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO Dni 1



Mám slevový kód

Zeitgeist. Duch doby. Zachycený v nesouvisejících zápiscích, které možná nejsou o téhle době, ale jednou budou.

Problém žabek


Na začátku je úplně nevinný tweet: "Žabky nejsou obuv do města. Diskutujme."

Tak určitě, jak praví klasik. Nejsou. Není o čem diskutovat. Žabky jsou na pláž, kde nehrozí nějaké brutální ukopnutí prstu, podvrknutí při dobíhání na tramvaj, a případné vyzutí či přišlápnutí končí pádem do písku, ne na dlažbu. To zaprvé. Zadruhé při obecné úrovni péče o nohy a vzhledem k pandemickému rozšíření vbočených palců je to, sorry, hnus. 

Ale de gustibus, a ať si každý nosí, co chce.

A tenhle třetí bod je naprosto zásadní. Totiž: paní Máta nikde nepsala, že někdo nesmí nosit žabky. Nebo že je nemá nosit. Nebo že ten, kdo nosí žabky po městě, volí SPD. Nic z toho nezaznělo. Přesto byly reakce bouřlivé. Jak jinak. Jde o pitomost, tak jsou reakce vždycky bouřlivé. Jenže tentokrát byly zvláštně bouřlivé.


Photo by Ridwan on Unsplash

Naprostá většina reagujících se totiž zastala imaginárních žabkonosičů a dala paní Mátě co proto. Co má co pindat jiným lidem do toho, co si nosí?!


Problém sám


Už jsem zažil lepší pondělí. Jako vážně.

Navíc jsem v blbé situaci poloinsidera, takže musím být velmi opatrný na jakékoli veřejné vyjádření. Výzvy na Twitteru "co k tomu řekne @adent" nepomáhají, to není magický šém, který by způsobil, že najednou můžu mluvit o věcech, o nichž mi nepřísluší mluvit, protože mi do toho buď nic není, nebo je to věc mlčenlivosti, nebo mi to prostě jen nepřipadá fér.

Můžu se vyjádřit tak akorát k tomu, co je veřejně známé, a můžu k tomu říct primárně jedno: Vůbec z toho nemám radost.



Problém šifrovaného odposlechu


Ne, nebudu psát o tom, že "úniky odposlechů" do médií jsou zlo, a je jedno, jestli se to týká těch či oněch. Už jsem to psal mockrát, darmo bych se opakoval.

Nebudu psát o tom, že "únik odposlechů" má magickou moc vypnout kritické myšlení. Že ho ten, kdo v nich čte, bere jako zjevenou pravdu, jako "stoprocentní obraz reality". Inu, žalostná je úroveň mediální gramotnosti, takže se nikdo nad "uniklým odposlechem" nezastaví a neřekne si: Moment! Nikdo neřeší, kdo odposlech pustil (protože odposlechy neunikají tak, že by investigativci v redakcích hackovali policejní datová úložiště), proč ho pustil (možná proto, že chce kauzu předpřipravit ve veřejném mínění), které pasáže pustil a proč, a kdo a proč z nich vybral to, co půjde do tisku.

Takže se vždycky vybere něco, co spolehlivě vyvolá pokrytecké pohoršení. Kott s jeho holením přirození, teď nějaké večírky s kurvama a koksem, zkrátka nejlacinější šmíra, o které si spořádaný občan řekne "no toto, tady je vidět, jací zvrhlíci tam jsou..." Snad nemusím dodávat, že spořádaný občan vlastně často nemá morální problém ani s kurvama, ani s omamnýma látkama. On to bere jako další důkaz zvrácenosti těch nahoře, což má rád, protože se může pokrytecky pohoršit.

Jenže když nemá spořádaný občan ku pohoršení ani kurvy, ani koks, ani pět na stole v českejch, tak se pohorší aspoň nad šifrováním. No toto, on si telefonoval s někým šifrovaným telefonem, to je jasné, že to je lump. Protože slušný člověk nepotřebuje šifrovat, jelikož nemá co skrývat.


(Mauro Sbicego on Unsplash)


Problém výboru


"Když je dnes člověku dvacet" napsal Bondy a nahráli to Plastici.

Není mi dvacet. Dvacet let píšu blogy. Není to ani dneska, to výročí je takové fluidní, ale velmi zhruba jsem zjistil, že píšu blogy, komentáře, glosy atd. už od roku 2002. Takže jsem se rozhodl udělat výbor.

Tedy výbor od slova vybrat, nikoli jako snad komitét. Nebo, pokud to bude jasnější: rozhodl jsem se udělat výtah.


Photo by Vale on Unsplash

Přesně tak. Výtah, čili zdviž.

Proto jsem teď strávil několik víkendů ve svých archivech. První blog, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, první noviny, druhé... Snažil jsem se vybrat buď to, co mi přišlo dodneška aktuální, nebo to, co nějak komentovalo tehdejší dobu, anebo něco, kde jsem se fakt škaredě seknul a dneska se tomu směju.

Když jsem to všechno vybral, tak jsem z toho ještě část vyházel, protože nechci udělat jen výbor prostý, ale chci výbor komentovaný - tedy když někde budu za pitomce, tak dopsat, proč za něj jsem. Nebo když jsem psal o nějaké tehdejší světodějnosti, tak připomenout, oč šlo, protože tehdejší světodějnost je dnešní matná vzpomínka. Anebo někde prostě jen doplnit po letech kontext. Třeba jsem tehdy nechtěl být konkrétní, ale dneska už můžu. A podobně.


Problém míry míru


Hrabu se v archivech.

Ne, počkejte, takhle z toho ta hrůza nečiší: Hrabu se ve svých archivech, ve svých starých článcích a zápiscích.

Důvod je prozaický: hodlám z nich udělat výbor. Tedy - ne výbor ve smyslu orgánu. Myslím výbor jako že vybrané kousky, sesumírované a seskládané do jednoho útvaru, doprovozeného nějakými ex post vysvětlivkami a poznámkami, jako třeba "tady vidíte, jak jsem se zmýlil", "tady tohle odkazuje na takovou věc, co se tehdy odehrála..." atd. 

Trochu mi to usnadňuje, že něco jako blog píšu už od roku 2002, takže nejen že je z čeho vybírat (a co zahazovat, ofkóz), ale má to taky i nějaké vhodné rámování. Dvacet let zápisků, to je sakra velká část života. A člověk se mění. Hodně mění. Třeba víte, jak jsem před dvaceti lety neměl rád EU? No, tak dneska sice neplanu láskou nehynoucí, ale říkám si, že je rozhodně lepší v EU být, než v ní nebýt. Nebo jak jsem tehdy před patnácti lety neměl rád AJAX a webové aplikace? Nojo, pak přišlo Chrome, WCAG, HTML5, JavaScript se velmi výrazně proměnil, a najednou to je úplně jiná káva...

A jak se tak probírám těma zápiskama, tak nacházím perličky a věci, na které jsme už pozapomněli.

Třeba na to, jak Klaus fakoval mírotvůrce.

Dneska, s jasným obrazem hasbeen Klause coby proruské filcky a podivného snad-ani-ne-konzervativce, to zní trochu paradoxně, ale tehdy bylo jeho odmítnutí mírového hnutí docela zajímavé. Ono to mírové hnutí tehdy bylo jiné, než se zdálo, a až dneska se to ukazuje. Ale pojďme popořadě.


Photo by Miha on Unsplash

Mírové hnutí zní strašně krásně, co? Však kdo by nechtěl mír? Jen hlupák! Takže je potřeba podpořit mír. Jenže jak chcete podpořit mír? No tím, že budete proti válce. A co když zrovna válku nikdo nedělá? No, tak je potřeba být proti zbrojení. Snížit rozpočty na armády atd.

Takže když v roce 2009 přišel Světový pochod za mír a nenásilí, tak by jen blázen mohl být proti. Však si ocitujme:


Problém opovržení


Už je to spousta let, kdy jsem si uvědomil, že jsem alergický na jednu konkrétní formu opovržení. Nevím, jak bych to nazval, asi degresivní opovržení, ale lepší bude, když vám popíšu, oč jde.

Znáte takové to mrmlání starých řidičů nad novými auty? Jak je to samá elektronika, už se to nedá normálně opravit, auto ti kecá do řízení, zlatý páčky, táhla, bowdeny a elektrické spínače, zlatý doby bez asistentů, automatů atd. Znáte to, ne? Můžete to, dle svojí nátury, považovat za zlatá slova, roztomile starosvětské, nebo otravně otravné, jak chcete, ale dokud se to pouze vyjevuje takříkajíc v rovině objektivní, coby prohlášení stran vozů, nevadí mi to. Však ať si s tím názorem žijí, já si žiju se svým, z jejich si nic nedělám, děkuju, nascheaou.

Iritovat mě tohle pindání začne ve chvíli, kdy se subjektivizuje. Kdy se rozšíří na ostatní lidi. V tomto konkrétním případě tedy dojde k přesmyku a postoj se přenese z aut na lidi, co je řídí a vlastní: jsou to debilové, co by se bez elektroniky ani nerozjeli, v první zatáčce by jim to chcíplo, protože neumí řadit s meziplynem, tohle už není ani řízení, to je točení volantem, takže ty nejsi řidič, ty se vlastně jen vezeš, řadit neumíš, tak proto máš automat, a vůbec: kdyby tě posadili do Škody 1000 MB, tak jsi v prdeli, protože jsi neumětel.

Samozřejmě auta jsou jen příklad. Třeba i v IT narazíte občas na technoamiše, který nejen že velebí dobu osmibitů, popřípadě sálových počítačů, ale ještě si svou technologickou zastydlost ozdobí přenesením na lidi: mladí programátoři ani nejsou programátoři, jsou to jen klikači a lepiči knihoven, pak to má k něčemu vypadat, to když já jsem napsal program na výpočet mezd  pro EC 1021, tak fungoval na první spuštění a fungoval by dodneška, kdyby ty pitomci v devadesátkách nenakoupili ty debilní písíčka, pak to přepisovali nějaký klikači v Turbo Pascalu, ale ty uměj' kulový, takže to museli přepisovat znovu a znovu...

A tak dále a tak podobně, blá blá blá...


Photo by Diane on Unsplash


Problém poslouchání


Napsal bych "problém auditivnosti", ale to by zas byly řeče, že používáním cizích termínů dávám najevo svou intelektuální výbavu, jak říkala paní ředitelka Zuzana v Economii, když jsem na poradě trval na tom, ať jsou vběci buď vysvětleny, nebo zapomenuty. Ale zase by bylo jasno, že nejde o poslušnost, ale o poslech.

Mám s poslechem problémy. S poslušností samozřejmě taky, jako každý slušný člověk, ale o tu mi teď nejde. Jde mi o poslouchání, a - proč to neříct konkrétně? - o podcasty. A taky trochu o hluchotu, ale k té až potom.

Takhle: nemám rád podcasty. Myslím tím formu, médium. Ne že bych se nějak vymezoval proti aktuální vlně obliby podcastů, to je mi krajcvajc, u toho se jen bavím, když mi mladí, digital natives, vypráví o tom, jak je to nové, jak je to v té jejich generaci, a že tomu nerozumím, protože jsem starej. Nojo, co jim budu říkat, že jsme podcasty poprvé zkoušeli na Bloguje léta Páně 2004 nebo tak nějak... V tom to není.


Photo by Austin on Unsplash


Problém neklidné duše


Byl jsem na dovolené.

To nepíšu proto, abych se chlubil. Neměl jsem dovolenou snad dva roky, nikde jsem nebyl, smrděl jsem v lockdownu a nejdál jsme jeli na Moravu za příbuzenstvem. Do toho práce, práce a práce, takže jsem už někdy v únoru začal cítit, že jsem na hraně.

Pak přišla ta válka, a ta mi napnula nervy ještě víc. Plus taky některé věci vyjasnila. Takže jsem řekl, že mi je všechno jedno a že si jedeme odpočinout. Že se budeme válet na pláži, popíjet drinky a pojídat delikatesy v hotelu, kde se o nás skrznaskrz postarají.

A jak jsem byl v tom lazy módu, tak jsem si, já vůl, řekl, že pojedeme s cestovkou. Destinaci jsme si vybrali podle několika parametrů, jako je teplota vody, teplota vzduchu, kvalita moře, kvalita služeb a přímý let z PRG/MUC/VIE, a to nám zúžilo nabídky na jednu jedinou cestovní agenturu, která přeprodává zájezdy německých cestovek. Long story short: jsem velmi nespokojen s jejich službami stran seatingu, o kterém mi říkali, že "nebude problém". Na zaplacení zájezdu chvátali, v půl čtvrté mi řekli, že potřebují mít do pěti hodin zaplaceno, a že data k seatingu dodají do pár dnů, ovšem dodali kulové a seating nezajistili, takže jsem směrem tam letěl zmáčknutý v malé sedačce, o jednu řadu před paní, co s sebou vezla tříměsíčního uřvaného kojence.

Zbytek byl fajn, ale tohle, tohle jsem jim nedaroval. A nedaruju. Protože mi prostě lhali. Lhali mi, že seating půjde, že dodají údaje, ale nedodali nic. Denně jsem jim psal, upomínal jsem je, a tři týdny, kdy jsem se měl těšit na dovolenou, jsem strávil diskusí s nimi. Poslali nejdřív kód, který nefungoval, pak poslali kód pro jinou cestovku, pak ještě jiné stránky, pak ještě něco, ještě něco, nefungovalo nic... Přitom jsem s nimi párkrát už letěl, a nikdy to problém nebyl. Takže sorry, StudentAgency, s vámi už nikdy nikam, a ohledně téhle dovolené jsme ještě spolu neskončili!


Photo by Lauren on Unsplash


Problém v Buči


Když ta válka začala, nebavili jsme se doma v podstatě o ničem jiném. A já si pamatuju na to, jak jsem říkal, že moderní války jsou jiné. Že už nejsou dvě hordy vojáků, co se někde řežou a za sebou zanechávají mrtvé, ale že se používá vysoce efektivní technika, ovládaná velmi dobře vytrénovanými vojáky - specialisty, aby se mimo jiné minimalizovaly ztráty okolo, protože k čemu ti je, že získáš území, když je tam všechno spálené, vydrancované a lidé pozabíjení.

Což teda platí u moderních válek vyspělých armád, jenže tady jde o Rusko. Zapomněl jsem, nevzal jsem to v úvahu, věřil jsem, že ruská armáda patří k těm moderním, no zkrátka... Však víte.

V mládí jsme tušili, co je Rusko zač. Pořád nám vyprávěli, jak moc je skvělé, až začalo i těm nejnaivnějším docházet, že je na tom něco divného. Ti bystřejší si dali dvě a dvě dohromady: rozpory mezi tím, co se říkalo venku a co se říkalo doma. Mezi tím, co se říkalo a co se dělo. Mezi tím, co se psalo a co bylo vidět. Do toho prosakovaly zpoza železné opony zprávy...

Na konci minulého století, kdy se zkurvený vražedný režim, co se zaštiťoval Marxem, vědou, dělníkama a levicí, rozpadl, vyplavaly ven mnohé informace, které do té doby byly v Rusku střeženým tajemstvím. Třeba o masakru v Katyni. O moskevských procesech. A o spoustě dalších věcí, o nichž Rusko vědomě a dlouhá desetiletí lhalo.


Photo by Ashkan on Unsplash


Problém války v otázkách a odpovědích


"Válka, to je hrozně složitá věc," pravil pan Povondra při večerním posezení v restauraci svým spolustolovníkům. "Válka, to není jako když se tu porvali naši s Vestečákama loni na hasičským plese..."

- "Vestečáci si začali!" zabručel traktorista Rýzner. "Začali si, a dostali přes držku! Jako vždycky. Ty policajti se podle mýho vůbec nemuseli volat, a bylo by to vyřízený!"

- "To jo, to je jasný! Ples dělali naši hasiči, žejo, a Vestečácí sem přišli provokovat naši chlapi. Ale válka, tam se to mele jedno s druhým!"

- "Měli dát přes hubu všem," ozval se Luboš, co krmil na statku voly a jeho projev tomu odpovídal.

A protože to bylo v hospodě, mudrovalo se dlouho do noci a k ničemu se nedošlo, jen k tomu, že válka, to je složitá věc a kdoví jak to celé bylo, protože nemůžeš nikomu věřit, páč tam nikdo nebyl, a to máš jako ty Američany na Měsíci, ty tam taky nikdo neviděl.

To je zkrátka ten problém s věcmi, které jaksi nikdo neviděl na vlastní oči, takže většina má názor jen z médií, a to nikoli podle kvality zpráv, ale podle svého nastavení, a ti, co to viděli na vlastní oči, jsou bráni jako zdroj co do věrohodnosti srovnatelný s Rýznerovým bratrancem.

Pokud se do takové marné diskuse s někým pustíte, tak můžete zkusit tam, kde to má smysl, argumentovat. Já se do takového hypotetického dialogu pustil. Repliky jsem bral z různých zdrojů, především z hlubin sociálních sítí, z výplodů lidí na seznamu CTOKYPEB a dalších rublbců, a následující dialog proto obsahuje tresť a esenci z ruských notiček.


Photo by Mateusz on Unsplash

Kdoví jak to celé začalo!

Kdoví. Ovšem fakta jsou taková:

  • Ukrajinci nejsou na území Ruska a nestřílejí tam na Rusy
  • Ruská armáda je na území Ukrajiny, střílí tam na Ukrajince a bombarduje ukrajinská města

Takže ten, kdo je na území cizího státu a tam válčí, je Rusko. Ukrajinští vojáci nejsou v Rusku. Ruští jsou na Ukrajině!

Kdyby Rusko nezaútočilo, tak by útočila Ukrajina a NATO na Rusko, to je dokázaný

Ne, to tvrdí Rusko. Faktický stav je takový, že zatímco napadení Ruska Ukrajinou se nestalo, napadení Ukrajiny Ruskem se stalo.

A tys viděl, jak střílejí Rusové? Já si myslím, že tam střílejí sami Ukrajinci!