Den 1

Příspěvky: 138 • Cena od: 50 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO Dni 1



Mám slevový kód

Zeitgeist. Duch doby. Zachycený v nesouvisejících zápiscích, které možná nejsou o téhle době, ale jednou budou.

Problém nápadu


Ze všech nápadů nejlepčejší je nápad trestné činnosti. Nápad podle vzoru nákroj: Když vám někdo nakrájí salám, máte nákroj, když vám napadne sníh, máte nápad. Představuju si, že v policejní hantýrce padá trestná činnost jako sněhové vločky, chvíli krouží nad zahradou, a ráno vyjdete a říkáte si: Ejhle, nápad sněhu! Tak policisté kouknou do hlášení a říkají: Ejhle, nápad trestné činnosti. A vyrazí s hrablem do ulic.

Ale tenhle nápad samozřejmě nemyslím. Myslím ten nápad, u kterého je člověk tím, koho napadne, nikoli komu je napadeno. Prostě ten pravý nápad, idea, inovace, řešení a tak dál.

František Langer, spisovatel, ve své vzpomínkové knize popisuje setkání s Jakubem Arbesem:

Jakub Arbes mě jednou poctil otázkou, cože vlastně píšu. Já mu odpověděl, že právě nic, že nemám žádný nápad. Tu starý pán zvedl obočí až k pleši a pěkně důrazně prohlásil: „Nápad? Nápad! To je pro spisovatele největší vzácnost! Když já dostanu nápad, tedy zavolám ženu a řeknu jí, aby šla a koupila husu. To je u nás svátek!“

No, je to tak. Ale to se jaksi nehodí vykládat na potkání. To považuju za takové, řekněme, knowhow nás, lidí, co se živíme nějakou kreativní činností. Víme, jak to je, nikomu to moc neříkáme, a když teda na to prostě přijde řeč, tak se tváříme jako že to je samozřejmé...

Jo, nápady jsou samozřejmé, ale máte z toho úplně osezenou prdel.

Ale tuhle jsem dostal velmi zajímavou otázku v souvislosti s prací. Dělám rád nové věci, a když byla řeč o tom, že bych nějaké nové věci mohl udělat pro zájemce, tak to zaznělo: 

"A kde chcete brát nápady na ty nové věci?"


Photo by Nick on Unsplash


Problém nezajímavosti textu


Člověk se při práci v médiích leccos dozví. Někdy i o médiích samotných.

V Economii nám přijel s Hospodářkami pomoct Gren Manuel, mediální konzultant s praxí z WSJ a dalších médií. Měli jsme s ním několik podnětných setkání, kde ukazoval fakt zajímavé věci. A to bez ironie. A jedna z těch nejzajímavějších věcí, co mi fakt utkvěla, byla Quartz Curve.

S touto křivkou přišli lidé z Quartzu, online byznysového média, které se nebojí zkoušet a experimentovat. Výchozí myšlenka byla prostá: online je velmi rychlý svět, kde máte jen několik málo sekund na to, abyste zaujali pozornost. Lidé těkají, nevydrží, blablabla, znáte ty stesky sami.

V té době (bavíme se třeba o roce 2013) si většina odborníků, co chodili komentovat "online svět" do televize, stýskala nad tím, jak se tříští pozornost, jak lidé nedokáží vstřebat dlouhou věc, téma dne bylo "klipovité vnímání", hlavně ti mladí nám to dělají, a z toho se odvozovalo, jak zdechne žurnalistika, která se tomu bude muset přizpůsobit, takže se redukuje na křiklavé titulky a banální zvěsti. Později se k tomu přidalo hořekování, jak se budou jen tyhle titulky sdílet a nikdo, nikdo už si nepřečte ty podstatné věci. Navíc všichni furt jen koukají do mobilu, místo toho, aby si pěkně sedli na zadek a četli si tištěný noviny od titulky po tiráž, popřípadě tedy ve výjimečných případech od sportovní rubriky ke zprávám. Konec novinařiny, přátelé, konec novinařiny a médií vůbec. Říct tehdy, že se svět promění a média se buď přizpůsobí, nebo zemřou, znamenalo být za radikála, co chce média zničit... 

Ale to nechme stranou. Lidé z Quartzu tehdy na konferenci ukázali svůj průzkum, který se dal shrnout do jednoduchého grafu. Zde ho máte:


Je to prosté, a pokud snad nevládnete angličtinou, tak na svislé ose je něco, co by se dalo nazvat "pravděpodobnost, že článek bude úspěšný", na vodorovné ose je počet slov v článku.

A protože jsou internety plné doslovných čtenářů, tak upřesním svislou osu: Pohybujeme se v mantinelech online médií. "Úspěch" znamená, že se článek bude dobře číst, hojně sdílet (to jsou měřitelné faktory) a že ho čtenáři budou rádi číst (to je měřitelné hůř).

Za paywallem si řekneme, co to znamená, jaké to má důvody, jaké to má konsekvence a jak jsme na tom. Před paywallem jen krátké shrnutí: Buďte krátcí a břitcí, nebo jděte do hloubky.


Problém školy


Někdy se to tak sejde, že člověk nestačí mrkat na drát. Třeba zrovna dneska - programový ředitel EDUinu vyjevil několik zajímavých myšlenek o vzdělání, elitách a sociálních dovednostech, a hned vedle (na webu je všechno "hned vedle", všimli jste si?) se paní Kristina stydí za svého muže, který, ač vzdělán v kvalitních rakouských školách, se projevil jak vidlák.

U obojího platí, že myšlenka je možná někde v základu rozumná a pochopitelná, ale pak se to celé tak moc pojebalo její prezentací, že darmo hovořit.

Kým začít? Tak co třeba tím pánem, který se lekl globalizace, a lekl se jí tak moc, že se z něj jeho ženě navalilo...



Problém žabek


Na začátku je úplně nevinný tweet: "Žabky nejsou obuv do města. Diskutujme."

Tak určitě, jak praví klasik. Nejsou. Není o čem diskutovat. Žabky jsou na pláž, kde nehrozí nějaké brutální ukopnutí prstu, podvrknutí při dobíhání na tramvaj, a případné vyzutí či přišlápnutí končí pádem do písku, ne na dlažbu. To zaprvé. Zadruhé při obecné úrovni péče o nohy a vzhledem k pandemickému rozšíření vbočených palců je to, sorry, hnus. 

Ale de gustibus, a ať si každý nosí, co chce.

A tenhle třetí bod je naprosto zásadní. Totiž: paní Máta nikde nepsala, že někdo nesmí nosit žabky. Nebo že je nemá nosit. Nebo že ten, kdo nosí žabky po městě, volí SPD. Nic z toho nezaznělo. Přesto byly reakce bouřlivé. Jak jinak. Jde o pitomost, tak jsou reakce vždycky bouřlivé. Jenže tentokrát byly zvláštně bouřlivé.


Photo by Ridwan on Unsplash

Naprostá většina reagujících se totiž zastala imaginárních žabkonosičů a dala paní Mátě co proto. Co má co pindat jiným lidem do toho, co si nosí?!


Problém sám


Už jsem zažil lepší pondělí. Jako vážně.

Navíc jsem v blbé situaci poloinsidera, takže musím být velmi opatrný na jakékoli veřejné vyjádření. Výzvy na Twitteru "co k tomu řekne @adent" nepomáhají, to není magický šém, který by způsobil, že najednou můžu mluvit o věcech, o nichž mi nepřísluší mluvit, protože mi do toho buď nic není, nebo je to věc mlčenlivosti, nebo mi to prostě jen nepřipadá fér.

Můžu se vyjádřit tak akorát k tomu, co je veřejně známé, a můžu k tomu říct primárně jedno: Vůbec z toho nemám radost.



Problém šifrovaného odposlechu


Ne, nebudu psát o tom, že "úniky odposlechů" do médií jsou zlo, a je jedno, jestli se to týká těch či oněch. Už jsem to psal mockrát, darmo bych se opakoval.

Nebudu psát o tom, že "únik odposlechů" má magickou moc vypnout kritické myšlení. Že ho ten, kdo v nich čte, bere jako zjevenou pravdu, jako "stoprocentní obraz reality". Inu, žalostná je úroveň mediální gramotnosti, takže se nikdo nad "uniklým odposlechem" nezastaví a neřekne si: Moment! Nikdo neřeší, kdo odposlech pustil (protože odposlechy neunikají tak, že by investigativci v redakcích hackovali policejní datová úložiště), proč ho pustil (možná proto, že chce kauzu předpřipravit ve veřejném mínění), které pasáže pustil a proč, a kdo a proč z nich vybral to, co půjde do tisku.

Takže se vždycky vybere něco, co spolehlivě vyvolá pokrytecké pohoršení. Kott s jeho holením přirození, teď nějaké večírky s kurvama a koksem, zkrátka nejlacinější šmíra, o které si spořádaný občan řekne "no toto, tady je vidět, jací zvrhlíci tam jsou..." Snad nemusím dodávat, že spořádaný občan vlastně často nemá morální problém ani s kurvama, ani s omamnýma látkama. On to bere jako další důkaz zvrácenosti těch nahoře, což má rád, protože se může pokrytecky pohoršit.

Jenže když nemá spořádaný občan ku pohoršení ani kurvy, ani koks, ani pět na stole v českejch, tak se pohorší aspoň nad šifrováním. No toto, on si telefonoval s někým šifrovaným telefonem, to je jasné, že to je lump. Protože slušný člověk nepotřebuje šifrovat, jelikož nemá co skrývat.


(Mauro Sbicego on Unsplash)


Problém výboru


"Když je dnes člověku dvacet" napsal Bondy a nahráli to Plastici.

Není mi dvacet. Dvacet let píšu blogy. Není to ani dneska, to výročí je takové fluidní, ale velmi zhruba jsem zjistil, že píšu blogy, komentáře, glosy atd. už od roku 2002. Takže jsem se rozhodl udělat výbor.

Tedy výbor od slova vybrat, nikoli jako snad komitét. Nebo, pokud to bude jasnější: rozhodl jsem se udělat výtah.


Photo by Vale on Unsplash

Přesně tak. Výtah, čili zdviž.

Proto jsem teď strávil několik víkendů ve svých archivech. První blog, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, první noviny, druhé... Snažil jsem se vybrat buď to, co mi přišlo dodneška aktuální, nebo to, co nějak komentovalo tehdejší dobu, anebo něco, kde jsem se fakt škaredě seknul a dneska se tomu směju.

Když jsem to všechno vybral, tak jsem z toho ještě část vyházel, protože nechci udělat jen výbor prostý, ale chci výbor komentovaný - tedy když někde budu za pitomce, tak dopsat, proč za něj jsem. Nebo když jsem psal o nějaké tehdejší světodějnosti, tak připomenout, oč šlo, protože tehdejší světodějnost je dnešní matná vzpomínka. Anebo někde prostě jen doplnit po letech kontext. Třeba jsem tehdy nechtěl být konkrétní, ale dneska už můžu. A podobně.


Problém míry míru


Hrabu se v archivech.

Ne, počkejte, takhle z toho ta hrůza nečiší: Hrabu se ve svých archivech, ve svých starých článcích a zápiscích.

Důvod je prozaický: hodlám z nich udělat výbor. Tedy - ne výbor ve smyslu orgánu. Myslím výbor jako že vybrané kousky, sesumírované a seskládané do jednoho útvaru, doprovozeného nějakými ex post vysvětlivkami a poznámkami, jako třeba "tady vidíte, jak jsem se zmýlil", "tady tohle odkazuje na takovou věc, co se tehdy odehrála..." atd. 

Trochu mi to usnadňuje, že něco jako blog píšu už od roku 2002, takže nejen že je z čeho vybírat (a co zahazovat, ofkóz), ale má to taky i nějaké vhodné rámování. Dvacet let zápisků, to je sakra velká část života. A člověk se mění. Hodně mění. Třeba víte, jak jsem před dvaceti lety neměl rád EU? No, tak dneska sice neplanu láskou nehynoucí, ale říkám si, že je rozhodně lepší v EU být, než v ní nebýt. Nebo jak jsem tehdy před patnácti lety neměl rád AJAX a webové aplikace? Nojo, pak přišlo Chrome, WCAG, HTML5, JavaScript se velmi výrazně proměnil, a najednou to je úplně jiná káva...

A jak se tak probírám těma zápiskama, tak nacházím perličky a věci, na které jsme už pozapomněli.

Třeba na to, jak Klaus fakoval mírotvůrce.

Dneska, s jasným obrazem hasbeen Klause coby proruské filcky a podivného snad-ani-ne-konzervativce, to zní trochu paradoxně, ale tehdy bylo jeho odmítnutí mírového hnutí docela zajímavé. Ono to mírové hnutí tehdy bylo jiné, než se zdálo, a až dneska se to ukazuje. Ale pojďme popořadě.


Photo by Miha on Unsplash

Mírové hnutí zní strašně krásně, co? Však kdo by nechtěl mír? Jen hlupák! Takže je potřeba podpořit mír. Jenže jak chcete podpořit mír? No tím, že budete proti válce. A co když zrovna válku nikdo nedělá? No, tak je potřeba být proti zbrojení. Snížit rozpočty na armády atd.

Takže když v roce 2009 přišel Světový pochod za mír a nenásilí, tak by jen blázen mohl být proti. Však si ocitujme:


Problém opovržení


Už je to spousta let, kdy jsem si uvědomil, že jsem alergický na jednu konkrétní formu opovržení. Nevím, jak bych to nazval, asi degresivní opovržení, ale lepší bude, když vám popíšu, oč jde.

Znáte takové to mrmlání starých řidičů nad novými auty? Jak je to samá elektronika, už se to nedá normálně opravit, auto ti kecá do řízení, zlatý páčky, táhla, bowdeny a elektrické spínače, zlatý doby bez asistentů, automatů atd. Znáte to, ne? Můžete to, dle svojí nátury, považovat za zlatá slova, roztomile starosvětské, nebo otravně otravné, jak chcete, ale dokud se to pouze vyjevuje takříkajíc v rovině objektivní, coby prohlášení stran vozů, nevadí mi to. Však ať si s tím názorem žijí, já si žiju se svým, z jejich si nic nedělám, děkuju, nascheaou.

Iritovat mě tohle pindání začne ve chvíli, kdy se subjektivizuje. Kdy se rozšíří na ostatní lidi. V tomto konkrétním případě tedy dojde k přesmyku a postoj se přenese z aut na lidi, co je řídí a vlastní: jsou to debilové, co by se bez elektroniky ani nerozjeli, v první zatáčce by jim to chcíplo, protože neumí řadit s meziplynem, tohle už není ani řízení, to je točení volantem, takže ty nejsi řidič, ty se vlastně jen vezeš, řadit neumíš, tak proto máš automat, a vůbec: kdyby tě posadili do Škody 1000 MB, tak jsi v prdeli, protože jsi neumětel.

Samozřejmě auta jsou jen příklad. Třeba i v IT narazíte občas na technoamiše, který nejen že velebí dobu osmibitů, popřípadě sálových počítačů, ale ještě si svou technologickou zastydlost ozdobí přenesením na lidi: mladí programátoři ani nejsou programátoři, jsou to jen klikači a lepiči knihoven, pak to má k něčemu vypadat, to když já jsem napsal program na výpočet mezd  pro EC 1021, tak fungoval na první spuštění a fungoval by dodneška, kdyby ty pitomci v devadesátkách nenakoupili ty debilní písíčka, pak to přepisovali nějaký klikači v Turbo Pascalu, ale ty uměj' kulový, takže to museli přepisovat znovu a znovu...

A tak dále a tak podobně, blá blá blá...


Photo by Diane on Unsplash


Problém poslouchání


Napsal bych "problém auditivnosti", ale to by zas byly řeče, že používáním cizích termínů dávám najevo svou intelektuální výbavu, jak říkala paní ředitelka Zuzana v Economii, když jsem na poradě trval na tom, ať jsou vběci buď vysvětleny, nebo zapomenuty. Ale zase by bylo jasno, že nejde o poslušnost, ale o poslech.

Mám s poslechem problémy. S poslušností samozřejmě taky, jako každý slušný člověk, ale o tu mi teď nejde. Jde mi o poslouchání, a - proč to neříct konkrétně? - o podcasty. A taky trochu o hluchotu, ale k té až potom.

Takhle: nemám rád podcasty. Myslím tím formu, médium. Ne že bych se nějak vymezoval proti aktuální vlně obliby podcastů, to je mi krajcvajc, u toho se jen bavím, když mi mladí, digital natives, vypráví o tom, jak je to nové, jak je to v té jejich generaci, a že tomu nerozumím, protože jsem starej. Nojo, co jim budu říkat, že jsme podcasty poprvé zkoušeli na Bloguje léta Páně 2004 nebo tak nějak... V tom to není.


Photo by Austin on Unsplash