Den 1

Příspěvky: 144 • Cena od: 50 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO Dni 1



Mám slevový kód

Zeitgeist. Duch doby. Zachycený v nesouvisejících zápiscích, které možná nejsou o téhle době, ale jednou budou.

Problém umělé inteligence


Pozvali mě na VŠ, abych podiskutoval o možnosti Arduina v oblasti umělé inteligence.

Přednesl jsem své "No, nic moc, přátelé..." v šedesáti minutách, a pak nastala volná diskuse, která zanechala víc otázek, než odpovědí, a tak to máme rádi, bo tak je to správné!

Protože otázka umělé inteligence není v tom, jestli se nevzbouří a nenastane nadvláda strojů. Otázka umělé inteligence je mnohem, mnohem širší.

Asi jste slyšeli o samořiditelných autech a jejich dilematech. Totiž: když auto zjistí, že se blíží nebezpečí, a to se může stát i samořiditelnému, protože ani rychlé reakce nedokážou přečůrat fyzikální zákony, tak musí udělat rozhodnutí. A to rozhodnutí může stát lidské životy. Čí životy má obětovat?

Má chránit posádku, nebo chodce? Průzkum, udělaný na toto téma, dopadl nepřekvapivě. Lidé, co uvedli, že by si takové auto koupili,  hlasovali pro možnost "chránit posádku", no a ti druzí... Jak jinak, že?

Ale ou kej. A teď si přidejme výhybkové dilema: Má srazit seniora, nebo dítě? Má srazit muže, nebo ženu? A co když venku jde žena s kočárkem a v autě sedí senior, má to napálit do klandru? A když vlevo bude lesbický pár a vpravo heterosexuální? (Myslíte si, že si tuhle otázku tvůrci AI nekladou?) Musejí rozhodnout, čí život má přednost. Ona to ta AI nějak zvládne, ale musí vědět, jak to má zvládat. A musí ji někdo natrénovat a musí jí říct: To nebylo dobře, to bylo dobře.

Koho mají tedy samořiditelné vozy srážet, když už tedy někoho srazí?


Photo by Possessed on Unsplash


Problém dvou


Na každou blbost musejí být dva: Jeden, který tu blbost dělá, a druhý, který to pozoruje.

Můžeme si položit zenovou otázku: Je blbost, kterou nikdo nevidí, opravdu blbost?

No dobře, dejme si raději tu s tím stromem. Když padne strom v lese, jaký zvuk to udělá? Klasika, že? Většina začne s tím, že ten zvuk prostě vznikne a je mu jedno, jestli ho někdo slyší, protože fyzika. Hotovo, dvacet, jdeme dál, můžeme otevřít krabici a nechat Schrödingerovic micinu udusit, návdavkem prohlásíme jednu realitu za tu správnou a při odchodu ještě donutíme elektrony lítat po kruhových drahách jak čamrdu.

Ale vážně: Pokud nikdo zvuk neslyší, je to zvuk?


Photo by Icons8 on Unsplash


Problém Immanuela Kanta


Jen jedna věc je mocnější než hloupost. Hloupost, vydávaná za přírodní zákon.

Ne, vážně, tohle je téma, o kterém jsem vedl spoustu hovorů a mám na to silný názor. Mně připadá liberální, ale pro okolí je extrémně radikální. Pokud to nezkusíte, tak to nepoznáte, jak silné tlaky to vyvolá a kolik lidí má najednou potřebu vám říct, že "to neznáte", že máte počkat, až to na vás přijde taky, že jednou uvidíte.

Nebo že jste sobci.

Že jste egoisti.

Co kdyby se tímhle řídili všichni...

Kdyby takhle přemýšleli tvoji rodiče...


Problém bomby


Otevřel jsem noviny a v nich stálo: "Až to Putin zmáčkne. Západ se chystá na ruský jaderný útok na Ukrajině".

Ne "jestli". Ne "když". Ale "až".

Nejsem za zelena utržený a v médiích dělám dost dlouho na to, abych věděl, že titulek má svá pravidla, ale tentokrát to vlastně dávalo smysl. Západ se opravdu musí připravit na nejhorší možnou eventualitu (a ne, vývoz ruského plynu to fakt není). Až to Putin zmáčkne.

Připravovali jsme se na to celé dětství, my, generace počátku let sedmdesátých.


Photo by Jeremy on Unsplash


Jak na dezoláty?


Určitě to slovo znáte a víte, koho označuje. A taky víte, že lidi mají tendenci tuhle nálepku lípnout na kdekoho, jehož názor není úplně konformní.

Po včerejší demonstraci se zase tohle slovo skloňovalo ve všech pádech kol dokola, padaly zase neskutečné pitomosti i naivity, takže mi to nedá a vyjádřím se ke všem těm řečem, co se kolem toho vedly, ke všem návrhům, co se s "nima" dá a má dělat a k "nim" samotným.

A než se vyjádřím, tak si ujasněme pár věcí. 

Zaprvé: Zapomeňte na slovo "dezolát"! Teď hned. Později vysvětlím, proč je to nutné.


Zadruhé: Na včerejší demostraci byli samozřejmě "tihle lidé", ale nebyli to jenom tihle lidé. Byla tam spousta dalších, kteří rozhodně nespadají pod toto loserské označení, ani pod nějaké "prorusky smýšlející" skupiny. Byli tam i lidé, kteří se jen bojí, nebo mají pocit, že je vláda nevnímá či hází přes palubu. Stejně jako za covidu - kromě antivaxx mašíblů a spikleneckých exotů se proti opatřením vyslovovala třeba spousta hostinských, kterým opatření zničilo byznys. A ti lidé rozhodně nepopírali covid ani nejeli teorii spiknutí elit, jen říkali, že za těchto podmínek zkrachují. A zkrachovali.

No a zatřetí: To, že včerejší demonstraci svolali lidé, propojení s dezinfo a proruskou scénou, to je ložené. Řečníci byli z těchto kruhů, organizátoři taky, v davu bylo jistě nemalé procento lidí tohoto naladění, ale rozhodně ne všichni. Ti ostatní, ti, co necítí příchylnost k Rusku ani spikleneckým teoriím a jen šli vyjádřit svůj pocit osamocení a strachu z budoucnosti, ti sehráli, mnohdy ke svému překvapení a proti své vůli, roli užitečných idiotů, protože ruská státní propaganda samozřejmě celou demonstraci ukazuje jako odpor českých vlastenců proti podpoře Ukrajiny a jako protest za to, aby Česko zrušilo sankce proti Rusku.

Tak, to bychom měli. Ve zbytku textu se nebudeme věnovat těm lidem, co přišli vyjádřit svůj pocit a názor. Budeme se věnovat té skupině, která je označována oním slovem na "D", skupině, která se rekrutuje převážně z tzv. strádající třídy. Lidé s podprůměrným vzděláním, často s podprůměrným intelektem, s podprůměrně placenou prací, neschopní ekonomické mobility, nemajetní a nemající schopnosti žít lepší život.

Před časem jsem o těchto lidech psal ve sloupku pro iHNed. Psal jsem o tom, že se jim můžeme pošklebovat, říkat jim různými jmény, bavit se jejich mentálním rodeem, ale zároveň je třeba si uvědomit, že jsou tady a budou tady a jestli s nimi bude nějaký problém, je to náš problém. Že můžeme nadávat, že se jim strkají peníze a dávky, ale že z čistě pragmatického hlediska vzato je naše společnost natolik bohatá a výkonná, aby tyhle lidi udržela nad hranicí bídy i za cenu dávek a dotací špatně placené nekvalifikované práce, protože to je ve výsledku mnohem levnější, než kdyby tito lidé ztratili pracovní návyky a propadli se do reálného hladu a chudoby, jelikož by následovala zvýšená kriminalita, a náklady na represi by byly násobně vyšší.

Tak, ale co s nimi?

Včera při sledování přenosu z Václaváku jsme doma diskutovali, a žena v jednom okamžiku povídá: "Proč si před ty lidi někdo nestoupne s papírem a fixou a nenamaluje jim, jak to funguje, kde se berou peníze, proč jsou věci drahé?" Odpověděl jsem: "Protože by to nepochopili!"

Ne, není to dehonestace. Je to fakt, který vám potvrdí každý, kdo se o to pokoušel. Někteří lidé zkrátka nejsou schopni pochopit složitější věci. Není jim dáno. Nechci psát, že jsou hloupí, aby zas někdo nepřišel pindat, že se povyšuju, ale - víte, co mám na mysli. Na základce jsem měl takové spolužáky,  kteří prostě některé věci nepochopili. Nedokázali. Bylo to na ně příliš abstraktní a skončili s tím, že "tohle prostě nikdy nepochopí". Přesto, a to zdůrazním, jsou naprosto právoplatnými členy naší společnosti. Mnoho z nich je manuálně šikovných, pracují, někteří jsou živnostníci, zaměstnávají další lidi, a sice pošlou obchodní nabídku s hrubkami a je vám jasné, že na seriózní debatu o politice to s nimi nebude, ale třeba na tu klempířinu jsou skvělí. Jen holt jim hlava stačí jen na něco. Mají své limity, jako každý, ale mají je níž.

Pro člověka s alespoň průměrným IQ (a Gaussova křivka tvrdí, že to je polovina národa) je těžké si představit svět člověka s nízkým intelektem. A zapomeňte prosím na nějaké pejorativní představy o tom, jak "blbí jsou spokojení" atd., ale vzpomeňte si na to, když vám někdo vysvětloval třeba teorii relativity. Kvantovou fyziku. Krebsův cyklus. Funkci mRNA. Nebo něco, co je zrovna pro vás těžko představitelné.

A pak si představte, jak si stoupnete před takového člověka a vysvětlujete mu zcela elementární a jasnou věc, totiž že má malý plat, protože dělá práci, za kterou nechce nikdo platit hodně peněz. A že má dvě možnosti, totiž jít dělat něco jiného, kde bude placený líp, nebo si najít ještě nějaký půlúvazek atd. Však je to naprosto jasné a pochopitelné.

"Co to je za pitomost? Jako že já kopu výkopy, a za to nikdo nechce platit? Co mi je do toho, že za to nechce nikdo platit? Já se nadřu, tak si zasloužím peníze! Soused sedí celej den v kanceláři na prdeli u počítače, a víš, kolik má peněz? No co to je za spravedlnost?"

Fajn, tak pojďte a začněte vysvětlovat princip poptávky a nabídky, tržní ceny, pojďte vysvětlit, že jeho mzda jde z těch peněz, co někdo zaplatí za práci, kterou udělá, té firmě, pro kterou dělá, že za sousedovu práci účetního někdo zaplatí víc, protože účetních je míň, ale kopat výkop může teoreticky každý a bagr to udělá levněji... Máte to?

"To není spravedlivý! Já se nadřu, chodím do práce jako všichni, a ty mi říkáš, že moje práce nemá cenu? A voni berou desetitisíce, statisíce..."

Tak kurva, říkáte si, copak je to tak těžký pochopit?

Jo, kurva, je! Pro něj je to totéž jako pro vás spočítat z hlavy parametry Hohmannovy elipsy. Nepochopí to. Dostává se za svoje vlastní limity. Rozumíme si?

Výborně. A teď si představte, že tyhle limity má ve spoustě dalších věcí, které vám připadají samozřejmé. Problémy běžného života, které dokážete hravě vyřešit, on vyřešit nedokáže, protože tam má limit. Stejně jako zdravý člověk nevnímá, kolik schodů denně vystoupá nebo jak těžké jsou elementární úkony typu nalít vodu do hrníčku, dokud nemá nohu v sádře nebo neoslepne. Nedokážeme si představit fyzické limity, natož mentální.

Takto limitovaní lidé nežijí ve šťastném světě bláznů. Ti lidé žijí ve velmi nepřátelském prostředí. Ti lidé žijí ve světě, jehož zákonitostem nerozumí. Nevidí souvislost mezi svou prací a svým příjmem. Nevidí souvislost mezi vzděláním a prací. Nevidí důvody, proč by oni sami nemohli sedět taky v kanceláři a brát hodně peněz. Nechápou právní úkony. Nechápou úřední postupy. Nechápou základy domácí ekonomiky. Nedochází jim, že brát si půjčku s vysokým úrokem není rozumné. Nevědí, že prezident jim nemůže přidat peníze. Přebírají si obálky s modrými, zelenými a červenými pruhy a čtou tam nějaké věci, z nichž rozumí jen tomu, že je zase někdo za něco potrestal, a netuší, že se mohou odvolat, že svět má nějaké pravidla a že podle nich funguje.

Nic z toho jim samozřejmě nebrání chodit do práce, mít děti, starat se o sebe, nějak fungovat a žít, i když mnohdy těžce. To se naučí. Ale tam je jejich limit a dalším věcem nerozumí. Nerozumí zákonu nabídky a poptávky, ale vědí, že soused má víc peněz než oni. A přitom jen sedí na prdeli v kanceláři. Co z toho mohou usoudit? Že se mají snažit, že si mají dodělat maturitu, že se mají v práci zlepšovat a stát se třeba předákem, šéfem směny? To z toho usoudíte možná vy. Na ně je takováhle úvaha za limitem.

Jestli mi nevěříte, zkuste to některému vysvětlit. Je to jako říkat slepému o duze a začít slovy: "Podívej se..."

Takže žijete ve světě, kterému nerozumíte. Nejsou vám na první pohled zřejmé důvody věcí, které se dějí, protože nedokážete domyslet sérii následků a propojit si je. Nevidíte věci v celku. Stát je pro vás něco, co vás někam předvolává, něco vám nařizuje, a taky vám posílá peníze. Díváte se na televizi a těm "učeným kecům" nerozumíte. Nechápete, jak nějaký státní dluh souvisí s cenou chleba. Státnímu dluhu nerozumíte, ale cenu chleba řešíte obden. Pak se zdraží, zdraží se i benzín, a vy nechápete souvislosti. Vy jen vidíte, že VÁM zdražil benzín a chleba. A nezdražil sám od sebe, zdražili ho ONI. Ti, jak je vidíte v televizi, jak mají miliony, jak se sami mají dobře, tak ti VÁM ho zdražili.

A pak vidíte v televizi jiné. Ti vám říkají, že je to jednoduché. Že máte málo peněz, protože je ONI dávají uprchlíkům. Že máte špatnou práci, protože tu lepší vám někdo bere. Že si nemůžete koupit auto, protože ONI zakázali. Že vás ONI okrádají, abyste sami měli. Že ONI slouží cizákům...

---

Dál asi nemusím tuhle dystopii rozvíjet, že? Však chápete...

Vyplývá z toho několik věcí. V první řadě z toho vyplývá, že představy o tom, jak je třeba s nimi mluvit a vysvětlovat jim, jak se věci mají, jsou naprosto mimo. Naprosto a totálně mimo. Budete jen za povýšené, kteří je poučují, popřípadě kteří je chtějí zblbnout propagandou.

Přesto ta první část je pravdivá. Musíme s nimi mluvit. Ale ne tak, že jim budeme vysvětlovat to, co nechápou. Proboha! Mluvit ano, ale tak, aby byli schopni to sdělení přijmout. Jak?


Problém kulturních válek


Odešel jsem z Gazetista, nastoupil jsem do nové práce, a tak se rozkoukávám a, po pravdě, snažím se hodně odpočívat. Potřebuju to.

A jak tak odpočívám, tak sleduju a nasávám, co se děje kolem, a především pozoruju kulturní války. To označení je takové radikální, a přitom se používá pro úplné, s dovolením, píčoviny.

Kulturní válka má nějakou svou definici a obsah, ale v posledních letech se používá pokaždé, když se na sociální síti rozjede diskuse mezi levicí a pravicí o nějakou banalitu. A je jedno, jestli to je kreténský návrh progresivní levice, tedy něco ve stylu "bohaté zrušit a všechno všem", nebo kreténský návrh konzervativní pravice ve stylu "tradiční rodina je..." Vždycky se o tom poštěká dostatečný počet lidí, a vždycky to vygeneruje akorát pachuť těch ostatních, kteří se, třeba jako já, považují za liberální pravici, popřípadě za liberální levici.


Photo by chloe on Unsplash

Ale tak to je holt osud liberála. Já naprosto kvetu z ultrakonzervativních pindů o manželství, potratech a LGBTQ+, a když se ozvu, dočkám se nálepky levičáckého progresivisty. Jupí. Stejně tak kvetu z radikální levice, která mě nazývá konzervativcem. Jupí jou. 

Co nám tedy v srpnu sociální média nabídla za povyražení?


Problém nápadu


Ze všech nápadů nejlepčejší je nápad trestné činnosti. Nápad podle vzoru nákroj: Když vám někdo nakrájí salám, máte nákroj, když vám napadne sníh, máte nápad. Představuju si, že v policejní hantýrce padá trestná činnost jako sněhové vločky, chvíli krouží nad zahradou, a ráno vyjdete a říkáte si: Ejhle, nápad sněhu! Tak policisté kouknou do hlášení a říkají: Ejhle, nápad trestné činnosti. A vyrazí s hrablem do ulic.

Ale tenhle nápad samozřejmě nemyslím. Myslím ten nápad, u kterého je člověk tím, koho napadne, nikoli komu je napadeno. Prostě ten pravý nápad, idea, inovace, řešení a tak dál.

František Langer, spisovatel, ve své vzpomínkové knize popisuje setkání s Jakubem Arbesem:

Jakub Arbes mě jednou poctil otázkou, cože vlastně píšu. Já mu odpověděl, že právě nic, že nemám žádný nápad. Tu starý pán zvedl obočí až k pleši a pěkně důrazně prohlásil: „Nápad? Nápad! To je pro spisovatele největší vzácnost! Když já dostanu nápad, tedy zavolám ženu a řeknu jí, aby šla a koupila husu. To je u nás svátek!“

No, je to tak. Ale to se jaksi nehodí vykládat na potkání. To považuju za takové, řekněme, knowhow nás, lidí, co se živíme nějakou kreativní činností. Víme, jak to je, nikomu to moc neříkáme, a když teda na to prostě přijde řeč, tak se tváříme jako že to je samozřejmé...

Jo, nápady jsou samozřejmé, ale máte z toho úplně osezenou prdel.

Ale tuhle jsem dostal velmi zajímavou otázku v souvislosti s prací. Dělám rád nové věci, a když byla řeč o tom, že bych nějaké nové věci mohl udělat pro zájemce, tak to zaznělo: 

"A kde chcete brát nápady na ty nové věci?"


Photo by Nick on Unsplash


Problém nezajímavosti textu


Člověk se při práci v médiích leccos dozví. Někdy i o médiích samotných.

V Economii nám přijel s Hospodářkami pomoct Gren Manuel, mediální konzultant s praxí z WSJ a dalších médií. Měli jsme s ním několik podnětných setkání, kde ukazoval fakt zajímavé věci. A to bez ironie. A jedna z těch nejzajímavějších věcí, co mi fakt utkvěla, byla Quartz Curve.

S touto křivkou přišli lidé z Quartzu, online byznysového média, které se nebojí zkoušet a experimentovat. Výchozí myšlenka byla prostá: online je velmi rychlý svět, kde máte jen několik málo sekund na to, abyste zaujali pozornost. Lidé těkají, nevydrží, blablabla, znáte ty stesky sami.

V té době (bavíme se třeba o roce 2013) si většina odborníků, co chodili komentovat "online svět" do televize, stýskala nad tím, jak se tříští pozornost, jak lidé nedokáží vstřebat dlouhou věc, téma dne bylo "klipovité vnímání", hlavně ti mladí nám to dělají, a z toho se odvozovalo, jak zdechne žurnalistika, která se tomu bude muset přizpůsobit, takže se redukuje na křiklavé titulky a banální zvěsti. Později se k tomu přidalo hořekování, jak se budou jen tyhle titulky sdílet a nikdo, nikdo už si nepřečte ty podstatné věci. Navíc všichni furt jen koukají do mobilu, místo toho, aby si pěkně sedli na zadek a četli si tištěný noviny od titulky po tiráž, popřípadě tedy ve výjimečných případech od sportovní rubriky ke zprávám. Konec novinařiny, přátelé, konec novinařiny a médií vůbec. Říct tehdy, že se svět promění a média se buď přizpůsobí, nebo zemřou, znamenalo být za radikála, co chce média zničit... 

Ale to nechme stranou. Lidé z Quartzu tehdy na konferenci ukázali svůj průzkum, který se dal shrnout do jednoduchého grafu. Zde ho máte:


Je to prosté, a pokud snad nevládnete angličtinou, tak na svislé ose je něco, co by se dalo nazvat "pravděpodobnost, že článek bude úspěšný", na vodorovné ose je počet slov v článku.

A protože jsou internety plné doslovných čtenářů, tak upřesním svislou osu: Pohybujeme se v mantinelech online médií. "Úspěch" znamená, že se článek bude dobře číst, hojně sdílet (to jsou měřitelné faktory) a že ho čtenáři budou rádi číst (to je měřitelné hůř).

Za paywallem si řekneme, co to znamená, jaké to má důvody, jaké to má konsekvence a jak jsme na tom. Před paywallem jen krátké shrnutí: Buďte krátcí a břitcí, nebo jděte do hloubky.


Problém školy


Někdy se to tak sejde, že člověk nestačí mrkat na drát. Třeba zrovna dneska - programový ředitel EDUinu vyjevil několik zajímavých myšlenek o vzdělání, elitách a sociálních dovednostech, a hned vedle (na webu je všechno "hned vedle", všimli jste si?) se paní Kristina stydí za svého muže, který, ač vzdělán v kvalitních rakouských školách, se projevil jak vidlák.

U obojího platí, že myšlenka je možná někde v základu rozumná a pochopitelná, ale pak se to celé tak moc pojebalo její prezentací, že darmo hovořit.

Kým začít? Tak co třeba tím pánem, který se lekl globalizace, a lekl se jí tak moc, že se z něj jeho ženě navalilo...



Problém žabek


Na začátku je úplně nevinný tweet: "Žabky nejsou obuv do města. Diskutujme."

Tak určitě, jak praví klasik. Nejsou. Není o čem diskutovat. Žabky jsou na pláž, kde nehrozí nějaké brutální ukopnutí prstu, podvrknutí při dobíhání na tramvaj, a případné vyzutí či přišlápnutí končí pádem do písku, ne na dlažbu. To zaprvé. Zadruhé při obecné úrovni péče o nohy a vzhledem k pandemickému rozšíření vbočených palců je to, sorry, hnus. 

Ale de gustibus, a ať si každý nosí, co chce.

A tenhle třetí bod je naprosto zásadní. Totiž: paní Máta nikde nepsala, že někdo nesmí nosit žabky. Nebo že je nemá nosit. Nebo že ten, kdo nosí žabky po městě, volí SPD. Nic z toho nezaznělo. Přesto byly reakce bouřlivé. Jak jinak. Jde o pitomost, tak jsou reakce vždycky bouřlivé. Jenže tentokrát byly zvláštně bouřlivé.


Photo by Ridwan on Unsplash

Naprostá většina reagujících se totiž zastala imaginárních žabkonosičů a dala paní Mátě co proto. Co má co pindat jiným lidem do toho, co si nosí?!