Lidový komisariát pro morálku

Mám problém s morálkou.

Ne s tou svojí, to si obhájím a své poklesky sám před sebou vysvětlím. Mám problém s jejím nadužíváním.

Člověk je tvor morální, někteří dokonce říkají nevyhnutelně morální, ve smyslu tom, že vnímá morální rozměr svých činů. Vnímá to, zda se chová v souladu s obecně přijímanou morálkou svého společenství, nebo v rozporu s ní. Jak s tím naloží, to je věc jiná, ale morálku vnímá.

Kromě vnímané morálky společenství má taky vlastní morálku, soubor hodnot, které považuje za zásadní. Většinou vychází z pravidel společenství, v hlavních rysech je velmi pravděpodobně totožná (nezabiješ!), ale v těch méně zřetelných věcech se může lišit.

Třeba taková nevěra. V našem kulturním okruhu se nevěra považuje za nemorální. Takto vám to průměrný člověk řekne: "Nevěra není správná!"

Všimněte si, že otázky stran morálky dělí věci ne na morální a nemorální, ale rovnou na správné a špatné!

Nevěra není správná, áno, ale přesto se rozvádí 40 % manželství (údaj z roku 2020, otázka je, co se stalo po covidu). Nevěra je, ať říká morálka co chce, naprosto běžná. Nevěrníky a nevěrnice nečeká ani společenská ostrakizace, ani kamenování, ani opovržení uličního výboru, a až na nějaké výjimky se s člověkem, co se dopustil nevěry, budou všichni bavit a nebudou si říkat "pozor na něj, od něj si nekupujte pojištění, nenechávejte si u něj opravit auto, on byl nevěrný!"

Nevěra je společensky vnímána jako morálně špatná, ale je naprosto běžná a v individuálních morálních žebříčcích nemá zas tak silné postavení jako "nezabiješ!"

Morální soud

Jde o prkotinu. Jde o morální pseudotéma. Neměli bychom, ale dělá to tolik lidí, že to jako zásadní problém vnímá tak 15 % populace (a z nich část jen proto, že nikdy neměla příležitost, ale jakmile se v ní ocitnou, tak selžou).

Ovšem ani toto vědomí nebrání nikomu vytáhnout na neoblíbeného politika fakt, že je sice ženat, ale jezdí na dovolenou se svojí asistentkou. Pojďme se hezky pěkně pohoršovat!

Je známý fakt, že když se hezky nahlas pohoršíte nad cizím morálním pokleskem, tak v tu chvíli není vidět ten váš, a hlavně vás okolí vnímá jako někoho, komu o tu morálku fakt jde! Navíc nikdo nebude zpochybňovat váš puvoár k takovému hodnocení. Vždyť nejde o nic menšího než o to, že politik XY je nemorální, a tedy špatný člověk!

Tohle je tchořovina na n-tou: XY se dopustil morálního poklesku. Je tedy amorální (šikmá plocha jak když vyšije), jistě lhal, kdo lže, ten krade a může i zabít, tedy je špatný člověk.

Zopakuju to, co jsem psal výš, jinými slovy: morální soud nedělí lidi na morálně pevné a morálně vratké, ale na dobré a špatné.

Je to velmi silné a kategorické hodnocení: jste špatný člověk! Protože tohle označení je ve světě morálních soudů nakažlivé:

• Jste špatný člověk.
• Ti, co se s vámi baví, jsou tedy taky špatní, protože se baví se špatným člověkem.
• Ti, co vám věří, jsou špatní, protože věří špatnému člověku.
• To, co dělají ti, co vám věří, je špatné, protože to dělají špatní lidé.
• Jejich motivace jsou špatné.
• To, co říkají, je špatné, protože jsou špatní.
• Ti, co jim naslouchají, jsou špatní lidé...

Kde se to zastaví, že? No, většina lidí skončí na té první úrovni, a někdy ani to ne. Řeknou si o vás, že jste všelijací, a tím to hasne. Ale počítejte s tím, že existuje určitá část lidí, která půjde do hrdel, statků, pátého kolene a do důsledků, ať jsou sebeabsurdnější...

Morálka je klacek, o který se opíráme, když hrozí nebezpečí, že uklouzneme. Vyřčený morální soud je tentýž klacek, ale teď s ním mlátíme po hlavách ostatní.

Morální soud jaksi pomíjí podstatu věci, problém sám, a zaměřuje se na člověka. Vyřčený morální soud nehodnotí skutek samotný, nehodnotí to, že pan XY spal se svou asistentkou, ale hodnotí pana XY.

Je to pochopitelné. Na hodnocení skutku nemá nikdo dost informací. Nikdo jim u toho, jak se říká, nesvítil, nikdo nezná rodinnou situaci pana XY – co kdyby se ukázalo, že s manželkou žijí toliko formálně? Nebo že oba mají paralelní vztahy, dokonce s vědomím toho druhého?! To by se hodnotilo špatně. Ale naštěstí máme společenskou morálku, sdílenou, a díky ní může i pan Q, takto klidně starej vošoust, prohlásit, že pan XY je špatný, protože spáchal morální prohřešek!

A každý na to musí hlavou pokývat. Kdo nepokývá, jako by se na spáchání prohřešku podílel, a dost možná i on je tak trošku... špatný!

Vynášet morální soud je velmi důležitá věc, minimálně pro toho, kdo jej vynáší. V tu chvíli se, alespoň ve svých vlastních očích, stává hlasem morálky... ba co dím: hlasem Morálky, Spravedlnosti, Řádu, samé Podstaty Civilizace, Strážcem Společenství, neúprosným Tepačem Nešvarů, a jeho ústy promlouvá sám Osud. Přinejmenším. Můžete se vsadit, že při vynášení cítí i slabé chvění z doteku Absolutna.

Hele, na rovinu – takový člověk ví, že se mu smějete, ale to mu dodává sílu a pocit nadřazenosti: je v tu chvíli o tolik lepší než vy, morálnější, správnější...

Morální maják

Před časem jsem se ptal lidí na takové fiktivní situace. Týkaly se morálky a byly záměrně volené tak, aby vyvolaly "morální šok" a "morální zhnusení". A tam jsem od lidí nasbíral spoustu zajímavých reakcí a materiálů pro svoje rozjímání nad morálkou, respektive nad tím, k čemu a jak ji používáme.

Skvělá odpověď byla tato:

Tam je hned několik podstatných formulací:

• Jsem morální maják, ale je to způsobeno úpadkem společnosti.
• My, co se s úpadkem snažíme něco dělat, jsme těmi druhými ("dekadentními") označováni za majáky, woke nebo... však víte.

Hned ten první poznatek: Společnost je v úpadku, proto proti tomu vystupujeme. Autor onoho tweetu je podle svého vlastního hodnocení "zelený, pravicový", tedy (tipuji) městský liberál. A chápu, že má pocit, že je společnost v úpadku: všude samí zpátečníci, lidi, pro které je zatěžko uznat manželství pro všechny, lidi, co celou společnost tahají někam do 19. století... MY se proti tomu snažíme něco dělat a ti druzí nám říkají, že jsme morální majáky...

Mně se to hrozně líbilo, protože mám mezi sledujícími i přesný opak. Shodnou se na tom, že společnost je v úpadku, proto proti tomu vystupujeme, ovšem úpadek vidí v tom, že se rozpadá instituce rodiny, že se rozpadají tradiční (=dlouho provozované) modely soužití i vztahů, a proto bojují proti dekadenci, proti pokusům úplně rozmělnit pojem manželství, proti lidem, co se jejich pravidlům, tradicím a dlouhé roky fungujícím modelům vysmívají, nadávají jim do násilníků, znásilňovačů, tyranů, ...

Máte pocit, že čtete totéž v zrcadle. Oni jsou naprosto stejní – ale nedokážou spolu mluvit! A důvod je prostý: udělali ze všech těchto témat morální témata. Přesně jak říkal Norbert Bolz:

(...) hlavně jde o to, aby bylo jasně určeno, kdo je zlý a kdo je dobrý. Netvrdím, že to není nezábavná podívaná, pouze má jednu vadu: v takovém prostředí nelze diskutovat, a tudíž ani růst.

Jakmile začnete hodnotit, kdo je dobrý a kdo zlý, skončila jakákoli diskuse a skončil jakýkoli pokus o ni. Jak vytáhnete morálku, dodiskutovali jste, protože jste celou věc posunuli mimo debatu.

"Jestli to vidíte jinak, tahle debata skončila!"

O morálce se totiž nediskutuje. V diskusi si maximálně morálku přivlastňujete, když už nemáte jiné argumenty, abyste zvítězili. (Ale diskuse, kde jde o vítěze, není diskuse, jen nějaký rétorický souboj.)