Výpisky z Matějčkové

Vyšla kniha esejů, rozhovorů a recenzí, které Tereza Matějčková sepsala pro Echo24.

Pokud chcete přemýšlet nad současným světem, bude vám Matějčková skvělým trenérem, sparingpartnerem i inspirátorem. Zde jsou moje výpisky některých myšlenek, které jsem si při čtení poznamenal a chci se k nim ještě vrátit a zaobírat se jimi.

Poznámka k "době sestupu":

(...) má-li člověk obavu o svou budoucnost anebo je-li přesvědčen, že jí pozbyl, uchýlí se do minulosti, vrátí se k původu, bude bojovat za svou identitu, kterou však bude chápat nikoli dynamicky, ale staticky. Něco z toho sledujeme i v čených politických identitních hnutích nebo v současném důrazu na sexuální či národní a kulturní identitu (...)
Moderna je passé: sotva někdo věří tomu, že se mu bude dařit lépe. Postmoderna působí ve světle skutečných nebo domnělých hrozeb cynicky. Výsledkem je patos identity a agresivita, s níž hájíme to, čím jsme nebo jsme vždy byli. (...)

K dialogu – vhodné doplnění nedávného psaní o "rozhovoru coby moru českých médií":

(...) Vede-li skutečně dialog, jde mu o to, aby zazářil nikoli on, ale pravda, tedy něco, co účastníky dialogu překračuje. (...) V tom tkví člověkova velikost: být schopen klást otázky, které tázajícího činí bezradným, dokonce jej ponižují. Tkví-li v tomto klíč k tradičnímu dialogu, nelze vážně tvrdit, že bychom zažívali návrat tohoto žánru. stojí-li umění podcastingu na autenticitě a individualitě, je to přesně to, čeho si sokratovský dialog necení.
(...) ve vzdělávacích, zpravodajských nebo komentátorských podcastech se opakuje obecně kulturní vzorec současnosti: k světu se vztahujeme skrze data a informace, nikoli poznáním. (...) Jaký je rozdíl mezi informací a poznáním? Poznání je zniterněné, dokonce vstupuje do charakteru.

Moderna a postmoderna a to po ní:

(...) Moderna toto odmítá, stojí na pozici "anti", směřuje do budoucnosti a ven ze sebe. (...) "Post znamená, že jsme minulost nepřekonali, ale uvelebili se v jejích modifikacích a troskách, v její rozptýlené tříšti" (Václav Bělohradský). (...) Postmoderna nesměřuje ani zpět, ani vpřed, ale rovněž nepropadá přítomnosti. Ironií si všechny a všechno drží od těla.
To, čemu můžeme říkat třeba transmoderna, je neochota snášet tuto ironii, která se stává podezřelou. Je důvodem pro zvážnění to, že už zase víme, kam směřovat? Spíš ne. Současný důraz na identitu a původ svědčí spíš pro opětovný obrat vzad. (...) západní společnosti nevěří tomu, že mají kam růst. Obyvatelé se obávají sestupu. (...) Kdo nemá budoucnost, má jen původ, který bude hájit až panicky.
(...) V době sílícího důrazu na "trans" zdůrazňujeme identitu a spolu s tím se na veřejnost vrací patos. Transmoderna odmítá postmoderní rozvernost, neurčitost a ironičnost.

O čtení a poslechu:

To, co čteme v tištěné knize, si pamatujeme řádově lépe než to, co čteme na čtečce. Jinými slovy, když držíme v ruce knihu, musíme otáčet stránky, třeba si podtrháváme tužkou, zapojujeme víc svalů, víc nervů, víc typů pohybu, než když klikáme. A jak věděly starověké kultury: čím víc tělesnosti, tím lepší paměť. (...) Pro všechny, co hovoří o renesanci audia, bude zklamáním výsledek srovnání četby tištěné knihy a poslechu audioverze. Při testu dopadli řádově hůře ti studenti, kteří jen poslouchali. Obtížněji si vybavovali informace, šlo-li o učební texty, a špatně rekonstruovali příběh, šlo-li o román.
Zvážit je třeba ještě jednu věc. Knihy bývaly chápány jako osvobozující. Člověk se s nimi stáhl z provozu, pohroužil se skrze ně do sebe, získal odstup. V případě audioknih se to děje v omezené míře. Ocitáme se totiž ve vleku posluchače a dřív, než bychom si byli schopni vytvořit vlastní porozumění, již je nám interpretace vnucována vypravěčem, jeho tónem hlasu i jeho důrazy.

O kritickém myšlení, "kritickém myšlení" a nesmyslnosti toho všeho:

(...) Kant si všímá toho, že normální je nemyslet. Nejčastěji nám schází odvaha, navíc jsme líní. Proto si pořizujeme rádce. (...) Filosof jinými slovy nabádá, abychom se osvobodili od této nesvéprávnosti. Jako by vyzýval k tomu, co nazýváme kritickým myšlením.
Až na to, že německý osvícenec tento výraz nikdy nepoužil. Náhoda to nebyla. Zmíněné spojení, které na veřejnosti opakujeme do zblbnutí, nedává smysl. "Kritické" znamená "rozlišené", myslet bez rozlišení nelze, a proto nelze myslet nekriticky. Samo spojení "kritické myšlení" je symptomem toho, že povstaly vychytralé verze nekritičnosti. Vychytralé proto, že se tváří, jako by dokonale ztělesňovaly osvícenecký ideál. Přitom jsou samy výrazem marných rozlišení.
Kant říká: Myslete za sebe sama, nenechte si radit! Dnešní kouč kritického myšlení říká: Myslete kriticky, takže si nechte poradit od odborníků. Kant vyzývá k radikalitě, dnešní vzývatelé kritického myšlení ke konformitě.

O kritice: