Slonovinová věž

V poslední době mám stále častěji nutkání se do nějaké takové odstěhovat a přestat se zabývat tím vším, co se tu děje.

Když se dívám na Twitter, vidím zmar, nekonečnou polarizaci, půtky, paralympiádu v chytání za slovo a topení na lžíci. Jebat! Mám tam 12.000 sledujících, tak mi stojí za to tam psát a testovat si tam témata. A je to rychlé. Ale tím to hasne.

Televizi vlastně nesleduju. Ne že bych měl tu povýšeneckou posu "och, televisi nemám...", na to dlabu, nepotřebuju signalizovat svou intelektuálně-morálně-niveau nadřazenost, takže přiznám, že televize mám dvě, a sleduju na nich seriály, dívám se na pokleslý humor a hraju na nich hry. Ale sledovat televisi... ne že bych to považoval za nějaké "mě nehodné", ale nebaví mě to.

A když se od TV dostanu k té solidnosti, pilířům demokracie a hlídacím psům, totiž k českým médiím, a podívám se na ně trošku z odstupem, tak mě úplně děsí ten mrtvolný puch a duch, co se nad nimi vznáší.

Médium skoro spiritistické

Hele, chci to vysvětlit: česká média samozřejmě dělají to, co mají. Věnují se tomu, co se děje, přináší zprávy o tom, co se děje, a někde to i zasazují do kontextu. Ale, jak se říká, sedí to na prdeli, a je jedno, jestli o tom píšou zleva, zprava, veřejnoprávní nebo komerční, je to, sorry, tristní. Nemá to esprit, chybí tomu něco, co by mi dalo pocítit, že svět je obrovské místo se spoustou zajímavých věcí.

Ono se to těžko vysvětluje. Buď to cítíte, nebo ne. A pokud to necítíte, tak vám to nevysvětlím, to je jak vysvětlovat dysgrafikovi, jak má správně kroutit psací K. Ale z českých médií mám dojem, že místo toho velkého rozhledu nabízejí prdění do bazénku na zahradě.

Nudnost a suchopárnost je tu zaměňována za serióznost. Kde by se mohlo tančit, nebo aspoň poskakovat v botách Hoka, tam se ztěžka hamtá v bagančatech bahnem. Nevím, proč to tak je. Je to každopádně výběrem témat, jejich zpracováním a ještě něčím, co z výsledku dělá takovou těžkopádnost.

Mí kolegové se občas rozplývají nad "skvělým článkem" v nějakých novinách, že to je "fakt dobrý", a pak se ukáže, že fakt nejsem na stejné lodi. Protože v naprosté většině čtu článek o skvělé věci, o něčem úžasném, ale článek sám je tím neposkvrněn; ten si dál hamtá v bagančatech těžkopádnosti.

Ještě že máme rozhovory

Luděk Staněk se včera dopustil velmi trefného postřehu, který s dovolením ocituju:

Pro jistotu to ještě zdůrazním: z ekonomických důvodů a z důvodu neschopnosti editorů a novinářů (obojí vydávané za tradici) se tu v tištěných médiích a následně na internetu rozmohl klasický rozhovor jako dominantní žánr pro všechno.

Luděk je velmi sarkastický, ale jádro jeho postřehu je přesné: ve spoustě médií se rozhovor (oprávněně) považuje za královskou disciplínu, ale provozuje se tak často, že:

• prošel brutální inflací a devalvoval na vatu
• se jej dopouštějí nejen králové a dámy, ale i střelci, věže a, žel, celé zástupy pindíků

Tam, kde by měla být glosa, úvaha, rešerše, reportáž, analýza, syntéza, cokoli, tam je rozhovor. Rozhovor je dnes v českých médiích ne něco, co dokáže ukázat zpovídaného v nových souvislostech a odhalit nejen něco zajímavého, ale i užitečného, ale vanilka. A ještě se všichni zainteresovaní tváří, že to je navýsost objektivní žánr. Novinář je v téhle představě objektivního žánru popřen až do nevýznamnosti, redukován na kladeče otázek, a zpovídaný, zpovídaná, zpovídaní prostě něco říkají, aniž by k tomu novinář zaujal postoj. Místo toho, aby se za to styděl, tak se tváří, že to tak má být, že on tu není od názorů...

Rozhovor není příčinou tristního stavu. Je indikátorem toho, jak zoufalý je stav mediální kultury. Naprosto jsme rezignovali na to, co dělá médium médiem, a redukovali jsme se na transportér informací od zpovídaných jedinců ke čtenáři.

Je tu pramálo lidí, novinářů, kteří jsou schopni udělat rozhovor, který aspoň trochu z tohoto klišé vybočí. Na prstech bych je spočítal. Zbytek jsou držáci diktafonů a jejich práce je "položit otázku a to, co někdo říká, pak zeditovat a přepsat".

Blbá zpráva: v téhle disciplíně se umělé inteligenci daří velmi dobře. Umí otázky vymyslet, umí je položit, umí hlas přepsat do textu a umí ho nahrubo zeditovat. A smutný fakt je, že většina rozhovorů působí, že přesně tímhle procesem prošla – a ani o cent víc!

Totální devalvace rozhovoru jako žánru nastala v nových prostorech, ve videu a v audiu. "Český podcast" je (výjimkám čest) krajina posetá devadesátiminutovými epizodami, v nichž dochází k rozhovoru. Někdy. Ve zbytku to je žvanění dvou a více lidí. Autentické žvanění, nesestříhané, syrové, nezajímavé, rozvleklé, ucourané, nudné a prázdné žvanění.

Vnímání podcastu jako synonyma ke slovu "rozhovor" je tu tak intenzivní, že se už lidé ptají, proč se rozhovorům říká podcasty. No protože většina českých médií, od velkých po ta one (wo)man, dělá to nejjednodušší, o čem si myslí, že to přeci zvládnou: rozhovory! Ale ve skutečnosti nedělají rozhovor, ve skutečnosti si jen povídají...

A do toho přichází stará média, kterým ujíždí vlak, naskakují do vagónů, co okolo nich sviští a na nichž jsou nápisy jako "newsletter", "podcast", "video", chápou se jich jako formy a naplňují je tím výše popsaným papírovým obsahem.

Zásadní téma dneška

Česká média jsou ve vleku dneška a toho, čemu říkají "zásadní témata". Ale podívejte se na ně z dálky. Co jsou pro česká média "zásadní témata"? Já tam s velkým odstupem vidím politiku a politické dění. Tomu se věnuje extrémně velké množství prostoru. A když sedíte v redakci, tak snadno podléháte dojmu, že politika je zásadní, protože ovlivňuje životy všech lidí... Jenže, milí kolegové, vy nepíšete o té politice, která ovlivňuje životy. Vy píšete o politickém provozu. O tom, kdo co řekl v parlamentu, v Senátu, na demonstraci, co který odborář utrousil, co si ministr dovolil, ...

Zároveň jste posedlí "hledáním kauz", a kvůli téhle posedlosti děláte z prdů kuličky. Hledáte kauzy, a s prominutím nacházíte úplné hovadiny, nafukujete je a omíláte ad nauseam.

Píšete o zahraničí, jako by to bylo něco, co se nás dotýká okrajově, jako bychom nebyli součástí toho všeho. Zahraničí je v českých médiích něco, co nám vymezuje náš prostor ve světě. Buď se k němu nějak stavíme, nebo nás nějak ovlivňuje, ale jinak se to nepropojuje.

Druhý mód psaní o zahraníčí: popisujete, co se tam děje. Hlavně tedy něco strašlivého, kde samozřejmě v první řadě musíte říct, jestli u toho nebyl někdo z České republiky. "Na palubě havarovaného letadla podle našich informací nebyli žádní Češi!"

Byznys degradoval na ekonomiku. Firma XY navýšila, firma YZ inovuje, firma ZQ získala dotaci, firma WT krachuje, co na to odboráři? A pak někam ještě dáte "úspěch české firmy ve světě" a "jak dvě kamarádky postavily úspěšnou firmu na vložky do bot z recyklovaných kopřiv". Ideálně formou rozhovoru, kde nám Nikča, Sabča, Ála a Bára povědí, jak na to jednoho dne přišly...

Kultura? Bez té by to nešlo. Máme Vary, to je na měsíc o obsah vystaráno. Jednou týdně recenze knížky, jednou týdně recenze koncertu, seznam zahraničních hvězd, co přijedou do ČR a rozhovor... pičo... ROZHOVOR! Ideálně "exkluzivní"! Pověz nám, ty hvězdo N.N., kde se ti nejlíp vystupovalo, z čeho jsi čerpala materiál na své nové album a jaké poselství chceš předat světu!

A sport nakonec.

A co je na tom jako špatně? A jak bys to jako chtěl?

Tak já vám to povím. Za paywallem.