Někdy si připadám jako starý dědek.

Ne snad tělesně nebo mentálně, ani rigiditou myšlení, ale přistihuju se při myšlenkách, které by se daly shrnout pod prosté svět se mění, a mně se ten směr nelíbí.

Když jsem rozum bral, hodně jsem četl. Miloval jsem knihy o vynálezcích, objevitelích, o technice a dobývání země, světa, vesmíru... Dobrodružství poznání, vývoje, objevů, všeho toho, čemu se tehdy říkalo "civilizační pokrok".

Všechno to, díky čemu je naše civilizace na tom tak, jak je.

A teď záleží, z které strany se díváte. Jestli vidíte neomalenou drancující agresivní bezohlednou smečku egoistů, co se ženou za růstem a výkonem, nebo jestli vidíte jedinou civilizaci, která dosáhla takové hospodářské úrovně, že může svým členům nabídnout bezprecedentní bezpečí, péči a komfort.

Platí obojí. Za to druhé platíme tím prvním, a jako vždy je to jen otázka ochoty. Chceme to tak?

Ve světě 20. století ta odpověď zněla "ano". Ano, chceme se mít dobře, líp než jsme se měli dřív, chceme být zabezpečenější, chceme žít pohodlněji, než ti před námi, a chceme, aby se ti po nás měli ještě líp, než se máme my, a věříme tomu, že se budou mít líp, protože budou stavět nad tím, co jsme postavili my.

Díky životu v bezpečí a pohodlí může většina téhle civilizace nemyslet na existenční otázky a začít se zabývat otázkami smyslu toho všeho. A jak už jsem psal kdysi pro HN: Zatočila se nám hlava z příliš rychlého pokroku.