Už jsem dlouho nehrál, a tak jsem poočkovací klidovou pauzu věnoval pokračování velmi dobré hry Life is Strange. Snad se kolega Modrák nebude zlobit, že mu fušuju do řemesla.

Life is Strange byla hra z rodu těch, kterým zlí jazykové říkají "simulátor chození". Vůbec se tam nestřílelo, ani nestavělo, ani neskákalo. Místo toho jste měli příběh. Teda spíš Příběh s velkým P - trocha mystiky, spousta lidí, emocí, motivací, a skvělou hrdinku, která měla schopnost vracet se v čase a změnit své rozhodnutí.

A nebylo to jen tak samoúčelné. Bylo to opravdu funkční, příběhotvorné a ačkoli jste se plus mínus dostali ve vyprávění do podobného bodu, dospěli jste tam jinak. Někdo třeba umřel. Nebo naopak ne. A když přežil, tak to možná nebylo tak úplně dobré. Zkrátka pokud si v životě říkáte, co by se stalo, kdybyste se rozhodli před chvílí jinak, tak jste si toho v téhle hře užili dosytosti.

Pak přišel datadisk. Jiná hrdinka, bez schopností, jiný čas, jen to dopovědělo pozadí některých postav.

Pak přišla dvojka. Tu jsem, po pravdě, ani nedohrál. Putování dvou bratrů mě nějak... neoslovilo.

A teď tu máme trojku, která se nejmenuje 3, ale True Colors. Jiná hrdinka, jiné město, jiná superschopnost, i když principiálně jde stále o totéž.