Ostatně soudím, že by děti školou povinné neměly recitovat. Natož poezii.

Znáte to. Muška jenom zlatá, monotónní mumlání, lovení podivných shluků slov z paměti, nervózní přešlapování a klopení očí, a když už někdo uměl text, hlavně šprtky, tak to zase přeříkával(y) s takovou podivnou houpavou intonací.

Měl jsem to úplně stejně. Pak to naštěstí skončilo. A zrovna tuhle, třicet let od maturity, jsem se přistihl.

Stojím v kuchyni a vařím. Houbovou omáčku, tuším, jsem dělal, a sháněl jsem se po vínu, které se do ní přidává. Hledám víno, a do toho si mumlám: "Ech, vezu révu z Burgund sem, a takovouhle peluň... To že je víno, tenhle kvas?" A tak dál a dál si v zlosti svojí vedu, a najednou mě napadne: Dám si to od začátku!

Nikdy jsem ji neznal, nanejvýš první dvě, tři strofy, zbytek mi je nanejvýš povědomý, ale co. V kuchyni jsem sám, cibulka prská na sádle, tak co bych si nezarecitoval?!

A už to tam sypu, nuž dej sem zlaté číše, páže, sice mě to brzdí při vaření, pro tebe, ty zlobo, ty...! Ale co bych zase neudělal pro dramatický okamžik. Prožívám znechucení císaře a krále nad těmi patoky a nad nevděčnými Čechy, divoce gestikuluju, snítkou tymiánu páže přivolávám a s dramatickou pauzou ku půnebí tisknu.