Máme tu monarchii vlastně rádi a nikdy jsme z ní nevyrostli, ani za těch 103 let.

Furt jako by v lidech zůstávala fixace na "pomazaného panovníka" a lehká posvátná úcta. Jen se přenesla na postavu prezidenta. Respektive Masaryk coby první prezident na tohle navázal.

Pravděpodobně se bál prudkého řezu, stejně jako se ho báli na začátku 90. let udělat české vlády. A tak místo rychlého a rázného odtržení, které by opravdu zabolelo, šly cestou pomalého odstřihávání, které bolelo míň, zato delší dobu. Stejně tak se Masaryk bál o duši národa, kterému by najednou sebral ten druhý symbol moci, kontinuity a identity. Takže jsme vlastně měli prezidenta, ale zároveň tak trochu i panovníka. Jezdil na koni, sídlil na zámku a na Hradě, udílel milosti a měl spoustu takových těch královsky-reprezentativních rolí.

To, jestli to bylo moudré, už zhodnotili jiní. Do toho se pouštět nebudu. Ale za sebe říkám, že to chápu. Tedy - tu Masarykovu motivaci. Národ, který sám sebe vnímal jako neprávem druhořadý, posměšně označovaný za národ kočích a kuchařek, potřeboval nějakou nezpochybňovanou autoritu. I kdyby měla být jen symbolická.