Když ta válka začala, nebavili jsme se doma v podstatě o ničem jiném. A já si pamatuju na to, jak jsem říkal, že moderní války jsou jiné. Že už nejsou dvě hordy vojáků, co se někde řežou a za sebou zanechávají mrtvé, ale že se používá vysoce efektivní technika, ovládaná velmi dobře vytrénovanými vojáky - specialisty, aby se mimo jiné minimalizovaly ztráty okolo, protože k čemu ti je, že získáš území, když je tam všechno spálené, vydrancované a lidé pozabíjení.
Což teda platí u moderních válek vyspělých armád, jenže tady jde o Rusko. Zapomněl jsem, nevzal jsem to v úvahu, věřil jsem, že ruská armáda patří k těm moderním, no zkrátka... Však víte.
V mládí jsme tušili, co je Rusko zač. Pořád nám vyprávěli, jak moc je skvělé, až začalo i těm nejnaivnějším docházet, že je na tom něco divného. Ti bystřejší si dali dvě a dvě dohromady: rozpory mezi tím, co se říkalo venku a co se říkalo doma. Mezi tím, co se říkalo a co se dělo. Mezi tím, co se psalo a co bylo vidět. Do toho prosakovaly zpoza železné opony zprávy...
Na konci minulého století, kdy se zkurvený vražedný režim, co se zaštiťoval Marxem, vědou, dělníkama a levicí, rozpadl, vyplavaly ven mnohé informace, které do té doby byly v Rusku střeženým tajemstvím. Třeba o masakru v Katyni. O moskevských procesech. A o spoustě dalších věcí, o nichž Rusko vědomě a dlouhá desetiletí lhalo.
