Problém soukromí
Pojďme si popovídat o soukromí a o důvěře.
Začalo to, jako často, zmínkou na Twitteru, která mi vyvolala zasunuté vzpomínky, a vedlo to k anketě.
ANKETA: Respektovali rodiče vaše soukromí?
— Martin Malý (aka ADent) (@adent) September 5, 2023
Myslím tím že vám nelezli do věcí, neprohledávali, co před nima schováváte (nebo to dělali nenápadně), nebo třeba klepali, když šli do pokojíčku...
U úplně malého dítěte to je asi irelevantní, ale zajímá mě to tak cca od 15 let. Díky
Zaujalo mě, jaké množství lidí nejen v anketě, ale i v komentářích zmiňovalo, že jejich soukromí rodiče respektovali už od časného dětství.
A stejně tak mě zaujalo množství lidí, u nichž soukromí nerespektují ani v době, kdy jsou děti dospělé.
Mám takové podezření, že jde o generační věc. To se sice říká o lecčems, ale tady by to zrovna mohla být pravda.
Třeba u naší generace X - naši rodiče většinou nečetli odbornou literaturu a moc neznali heslo "dítě je taky člověk". Možná znali, ale neuznávali. Pro ně se dítě člověkem teprve stávalo; pro některé "od 18", pro některé "až dostaneš občanku" a pro některé "dokud budeš bydlet v mém domě..."
Do té doby bylo dítě taková entita, o kterou se je nutno starat a která má doma, co se týče práv, hlas zhruba na úrovni rodinného psa. Ne že by nás neměli rádi, to zas jo, ale "soukromí? Jaké soukromí, vždyť to je dítě?! To žádné soukromí nepotřebuje!"
Když pak gen X měla vlastní děti (těm je teď třeba pětadvacet, třicet...), tak se snažila, aspoň co z okolí vím, tyhle rudimenty dál nepředávat. Možná proto tahle laskavá blahosklonná přezíravost vůči dětem pomalu mizí. Ale my si ji většinou vyžrali.
Pamatuju se, že jsem byl překvapený, když jsem někdy v sedmnácti byl u spolužáka, jeho máma přišla domů a než vlezla do pokojíčku, tak ho zavolala a zaklepala, že jde dál. Takže mi bylo jasné, že to jde...