Problém potlačení dezinformace

Recept je, jako vždycky, jednoduchý, a lidé vám ho řeknou, když mají pocit, že ho neznáte:

Musíme potlačit šíření dezinformací, tím se sníží jejich vliv a společnost se vrátí zase k (alespoň nějakému) rozumnému stavu.

Tak praví hlas lidu.

Je to jasné jak facka, ne? Deprivanti blbnou a radikalizují se. Jedou dezinformace. Když omezíme dezinformace, zklidní se. Stačí jen udělat nějaký zákon, nebo vymáhat ty existující, a bude!

Já zde s dovolením shrnu základní fakta, proč je to jaksi nerealistické, a to jak v očekáváních, tak v možném provedení. Budu maximálně věcný a budu se to snažit popsat pochopitelně a civilně.

1. Deprivanti a dezinformace

Deprivanti (dezoláti, dezinformátoři, ...; je jedno, jak je nazveme, důležité je, že víme, o kom je řeč) nejsou oběťmi dezinformací. Nevznikli z hloupých lidí působením dezinformací. Dezinformace byly jejich živnou půdou vždycky.

To, co pozorujeme v posledních letech, je jejich organizace. Lidé, kteří by dřív se svými chemtrails, antivaxx a jinými konspiračními teoriemi dosáhli akorát do nejbližší hospody, by tam našli své dva spoluspiklence, a byli by v očích osazenstva za exoty. Teď mají díky internetu a sítím šanci najít další podobné, což jim pomáhá posilovat svoje bludné přesvědčení a utvrzovat se v něm.

Ano, je pravda, že síťové algoritmy šíření obsahu, které akcentují obsah skandální, protože se na něj víc kliká, nahrávají šíření dezinformací. Nahrává jim taky každý, kdo na takový obsah reaguje, byť tím, že píše "to je pitomost", a každý, kdo ho sdílí, byť s úmyslem upozornit na debily.

První věc, kterou můžete udělat: Nesdílejte, neodkazujte, nekomentujte, blokujte zdroje. To jsou věci, které algoritmus moc dobře vnímá.

2. Pravda proti dezinfu

Pravda není lék na dezinformace. Myslet si, že lidé věří dezinformacím proto, že nemají přístup k ověřeným faktům, je totální iluze a nesmysl.

Lidé věří dezinformacím proto, že jim chtějí věřit. Důvody jsou různé a je jich tolik, kolik takových lidí je, ale pravda je taková, že dezinformace jsou lákavější a dávají sladkou odměnu: pocit výlučnosti.

Pravda je proti tomu nudná a bolestivá.

3. V kůži konzumenta dezinformací

Jste deprivant. V životě se moc neorientujete, ale nějak fungujete. Vaši známí jsou stejní jako vy; jiní lidé s vámi neztrácejí čas. Máte pocit, že společnosti nerozumíte, a ten pocit se přetaví do pocitu, že společnost je proti vám. Vidíte věci, které si špatně vykládáte: soused má drahé auto, a vás nenapadne, že to je proto, že pracuje a má štěstí, vy to vnímáte tak, že určitě krade. Politika vás nezajímá, en bloc říkáte, že to je svinstvo, a akorát posloucháte, jak vám oni tohleto zdraží a tamto zakážou. Jasně že věříte tomu, že to někdo řídí a jde proti vám.

A pak vás napadne, že to je spiknutí. Lojza vám to řekne. Ne, není to nic nového, Lojzové byli a budou. Lojza vám vysvětlí, že za to můžou Židi a nadnárodní korporace. A vy to teď víte.

Přichází pocit zadostiučinění: Vy víte, jak se věci mají, a ten blb soused sice má auto, ale je ovce, která to neví!

Máte slastný pocit z toho, že jste nakoukli za oponu, zjistili jste, jak věci fungují, a najednou to dává smysl: To vy jste chytří a rozumní! Ti ostatní jsou ohloupení!

A protože nejste chytří, jen si to myslíte, tak vám ani nevrtá hlavou, jak je možné, že vám nic nevychází, zatímco těm ohloupeným všechno. To jsou nepříjemné myšlenky, ty vytlačujete.