Ze všech nápadů nejlepčejší je nápad trestné činnosti. Nápad podle vzoru nákroj: Když vám někdo nakrájí salám, máte nákroj, když vám napadne sníh, máte nápad. Představuju si, že v policejní hantýrce padá trestná činnost jako sněhové vločky, chvíli krouží nad zahradou, a ráno vyjdete a říkáte si: Ejhle, nápad sněhu! Tak policisté kouknou do hlášení a říkají: Ejhle, nápad trestné činnosti. A vyrazí s hrablem do ulic.

Ale tenhle nápad samozřejmě nemyslím. Myslím ten nápad, u kterého je člověk tím, koho napadne, nikoli komu je napadeno. Prostě ten pravý nápad, idea, inovace, řešení a tak dál.

František Langer, spisovatel, ve své vzpomínkové knize popisuje setkání s Jakubem Arbesem:

Jakub Arbes mě jednou poctil otázkou, cože vlastně píšu. Já mu odpověděl, že právě nic, že nemám žádný nápad. Tu starý pán zvedl obočí až k pleši a pěkně důrazně prohlásil: „Nápad? Nápad! To je pro spisovatele největší vzácnost! Když já dostanu nápad, tedy zavolám ženu a řeknu jí, aby šla a koupila husu. To je u nás svátek!“

No, je to tak. Ale to se jaksi nehodí vykládat na potkání. To považuju za takové, řekněme, knowhow nás, lidí, co se živíme nějakou kreativní činností. Víme, jak to je, nikomu to moc neříkáme, a když teda na to prostě přijde řeč, tak se tváříme jako že to je samozřejmé...

Jo, nápady jsou samozřejmé, ale máte z toho úplně osezenou prdel.

Ale tuhle jsem dostal velmi zajímavou otázku v souvislosti s prací. Dělám rád nové věci, a když byla řeč o tom, že bych nějaké nové věci mohl udělat pro zájemce, tak to zaznělo:

"A kde chcete brát nápady na ty nové věci?"

Něco jsem plácnul, nejspíš jako "tam, kde všichni", "tak jako vždycky", prostě nějaký obecný plk, protože, a to se přiznám bez mučení, já vůbec nevím, kde je beru!

Vím, kdy chodí nejčastěji: ve chvílích polosoustředění, kdy mám pozornost upřenou bokem, ale není to moc duševně náročné. Třeba když hraju hry, které znám, takže tak po paměti probíhám, pořádám, zapínám, stavím, střílím, posouvám, ... To je ideální stav: jsem soustředěný, ale v automatickém módu. A najednou mi tam někde v hlavě začnou běhat ty věci, které jsem někde nasbíral za poslední dny. Problémy, které jsem řešil. Věci, které jsem četl. Začíná se to nějak spojovat a rozvíjet, zatímco je moje pozornost soustředěna jinam. Ale není naprosto soustředěna, takže ty volné myšlenky vnímám a dokážu s nimi hýbat.

Stává se mi to v autě. Řídím často a rád, a na delší trase, kterou znám a jedu ji skoro automaticky, se samozřejmě soustředím na to, co se na silnici děje, ale někde vzadu v hlavě třeba vedu fiktivní dialogy s lidmi, s nimiž jsem se potkal, nebo se potkám, nebo bych se měl potkat. Takové to já mu řeknu a on mi řekne. Nebo si precizuju monology. Cizeluju formulace. Přijedu do práce a vím, že článek je hotový, už ho jen napsat.

Ale to není celá pravda o nápadu. To je jen ta poslední fáze: rej myšlenek, kdy o sebe křešou a z těch jisker někdy zadoutná nápad. Jenže na to, aby vám v té hlavě mohly myšlenky vířit a křesat, tak tam nejprve musíte ty myšlenky mít. A pozor: ne každá má křesací potenciál. To se teprv ukáže.

Křesací myšlenky jsou zvláštní. Skoro nikdy to nejsou praktické myšlenky všedního dne: co udělám, co uvařím, kam půjdu, kdy tam půjdu, jestli pojedu na úřad, s kým se mám domluvit a v kolik že mám být někde. Tyhle myšlenky jsou nutné, ale jsou to vata. Nekřísnou.

Když chcete, aby vás něco napadlo, musíte tyhle myšlenky minimalizovat. Občas se bavím s lidmi a udivuje mě, jakou spoustu věcí si drží v hlavě - termíny, postupy atd. Pamatují si to a myslí na to. Já si to musím psát, protože to v hlavě nedržím. Když mi někdo volá a něco po mně chce, říkám: "Napiš mi to, ať na to nezapomenu..." - "Né, to nezapomeneš, to si budeš pamatovat" je nejvtipnější odpověď. Nebudu. Pošli mi to, já se k tomu dostanu, vyřeším to a zapomenu. Když mi to nepošleš, nebudu to držet v hlavě; je to vata, kterou tam nedržím.

Stejně tak, a to je maličká odbočka, nemám rád dlouhá řešení. Myslím tím ten proces. Něco řešit znamená věnovat tomu spoustu duševních sil, pozornosti a kapacit. To mám samozřejmě rád, ale musí to být efektivní - jakmile tento proces skončí, musí být věc vyřešena. Řešení bylo vymyšleno - a realizováno! Jestli mě něco dokáže vytočit, tak to jsou sáhodlouhé debaty, které nesměrují k vyřešení. Je to jen řešení pro řešení. "No a co kdyby..." je erbovní věta tohoto břednutí. "Co děláte? - Ále, něco řešíme..." Fajn, OK, ale když přijdete za týden a zas slyšíte "No řešíme to...", tak máte sto chutí bít. Řešení jako proces musí mít na konci výsledek, řešení (substantivum), které je realizované, a jde se dál.

Pokud chcete křesat, musíte se oprostit od podobných balastních věcí, co zanáší hlavu a kradou kapacity: řešené vyřešit nebo odložit, nepodstatné nepamatovat, ale zapsat... Tím se otevře kapacita pro ty druhé myšlenky, pro ty křesací.

Jděte a pozorujte, co lidé dělají.

Čtěte. Hodně čtěte. Čtěte všechno, co vás zaujme.

Nasávejte všechno možné. Věnujte se svým oborům, to je samozřejmé, ale dívejte se i jinam.

Nedělejte si ale z hlavy encyklopedii, spíš "výstřižkovou krabici". "Tyjo, tohle mi připomíná, jak jsem četl o tom, že doktoři používají metodiku na XYZ, a tam se psalo, že..."

Když máte spoustu takového materiálu, tak máte čím křesat. Když budete mít jen hluboké znalosti svého oboru, nevymyslíte nic zajímavého, protože zůstanete v hranicích svého oboru. Naštěstí nikdo není striktně jednooborový...

Máte hlavu vyčištěnou od balastu a nudy, máte v ní plno zajímavých poznatků, nápadů, útržků, takže máte čím křesat, máte i ideální rozpoložení v polosoustředěném stavu, tak už jen čekáte na ty nápady, a ony nejdou...

Protože tohle všechno, co jsem psal, jsou podmínky nutné, nikoli postačující. Potřebujete totiž ještě něco...