Tendence lidí počítat je velmi silný psychologický prvek. Máme sklon věci počítat. V běžném životě se nám to hodí. Pořád. Neustále.

Počítáme peníze, abychom věděli, co se vyplatí a co ne. Počítáme zisky, počítáme kilometry, počítáme kalorie, počítáme branky, body, sekundy, sčítáme ztráty a vyčíslujeme kde co.

Počítání je jednoduché a máme ho rádi. Je totiž jasné a má jasná pravidla. Snažíme se na číslo převést i abstraktní pojmy. Jak jste byli spokojeni v restauraci? Jak byste ohodnotili naši službu na škále 0-10? Jak moc mě máš rád? Počítáme roky věku, i když to má vlastně smysl do osmnácti let, abyste věděli, kdy už jste dospělí.

V jedné forbíně se Panwerich dohadoval s Horníčkem: "Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký anebo dlouhý život?" Horníček zfleku odpovídá: "Sto let - dlouhej život!" Werich kontruje: "Krátkej život, protože Bernard Shaw tady moh bejt ještě dvěstěpadesát let, protože pořád měl co říct. Takhle je to. Zatímco v této chvíli po celém glóbu je roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyřistapadesát let nemuseli bejt."

Jsou zkrátka ošidné věci, převážně spojené s etikou, estetikou a jinými soft oblastmi, kde redukce na konkrétní číslo znamená totální ztrátu perspektivy.

Václav Mrázek zavraždil sedm lidí. Ladislav Hojer zavraždil 5 lidí. Jiří Straka zavraždil 3 lidi. Znamená to něco? Můžeme snad říct, že Straka byl menší vrah než Hojer a ten byl menší vrah než Mrázek?

Co myslíte? Můžeme? Nebo nemůžeme?


Photo by Levi on Unsplash

Tento příspěvek je pouze pro předplatitele

Máte účet? Přihlaste se

Problém konečného počtu