Inženýr N. pracoval dlouhá léta ve fabrice na manažerském postu. Navíc krátce po revoluci vstoupil do politiky. Nejdřív do té komunální, pak se propracoval do krajské, dokonce i jedno období v parlamentu seděl. Nebyl úplně neznámý, svého času se v televizi vyjadřoval k nějaké problematice pletacích strojů, či co to bylo jeho oborem, takže si lidi jeho obličej spojovali s jeho jménem.

Dalo by se říct, že byl relativně, v mezích pravidel, známý. Ne snad celebrita, ale známý.

Moc se toho o něm nevědělo. Že má manželku, dvě děti, bydlí v nějakém krajském městě v rodinném domku v lepší čtvrti, který ale nijak extra nepobuřoval, takže nepřišel do řečí, že krade. Dokonce i bývalí podřízení a zaměstnanci v jeho fabrice na něj vzpomínali jako na spravedlivého a rovného chlapa.

A tohodle inženýra jednou při pohledu na politickou scénu chytla taková myšlenka. Takové, řekl bych, duševní pnutí. Nechal si to projít hlavou, a druhý den večer se o tom zmínil manželce. Ta se, k jeho velkému překvapení, nerozesmála ani nezačala ječet, že se zbláznil, ale úplně normálně mu řekla: "Tak jo, však kdo jiný by toho prezidenta měl dělat? Zkus to!"

Ještě asi týden si s tou myšlenkou hrál, a pak to řekl novinářům.Na otázku, s čím že tedy hodlá před voliče předstoupit, řekl něco takového obecného, něco jako "pozitivní vize, slušnost, rozvoj" a takové ty věci. Pak jel domů, chvilku si četl a šel spát, jako každý večer.

Druhý den ráno se probudil, po paměti došel do koupelny, rozsvítil, stoupnul si k umyvadlu, pustil vodu, podíval se do zrcadla - a v tu sekundu jím projelo strašlivé leknutí, jako kdyby snad voda probíjela nebo do něj hrom bacil: v zrcadle viděl, že za ním někdo tiše stojí!

Každá sekunda byla jako rok. Inženýrovi N. běžela hlavou asi tak miliarda myšlenek naráz, do toho někdo pouštěl zásadní okamžiky jeho života, krve by se v něm nedořezal.

Možná to byla minuta, možná rok, to už nikdo nezjistí, ale když pan inženýr nabyl opět vlády nad svým tělem, tak se otočil a zařval. Nezvaný host nehnul brvou. Dál stál, nic neříkal. Inženýr k němu natáhl ruku - snad doufal, že jen spí a tohle je noční můra. Jenže ruka nahmatala skutečného živého člověka.

V tu chvíli si inženýr N. uvědomil, že slyší cizí dech. Není to tedy přelud, a pokud ano, má velmi propracované smyslové efekty.

A vzápětí si uvědomil ještě jednu věc, totiž že toho muže zná. Ne osobně, ale jeho tvář. Vypadal skoro jako brněnský herec a režisér Břetislav Rychlík!

Tento příspěvek je pouze pro předplatitele

Máte účet? Přihlaste se

Námět na existenciální horror