Morální paralympiáda

Dva týdny na Twitteru, co je teď ještě víc X než kdy předtím.

Už už to vypadalo, že odborníci na adiktologii ("prostě neber drogy; kdo bere drogy, bere je proto, že chce...") a alkoholismus ("na kulturní dědictví si sahat nedáme, alkohol je v pohodě, kdo chce, může kdykoli přestat, kokain tě hned zabije"), absolventi lidoveckých rychlokursů od Severy a Komorouse, půjdou konečně do zákulisí, ale ještě po cestě ze scény je obecenstvo vytleskalo...

Mělo totiž pocit, že nebylo řečeno poslední slovo, protože máme nemocného Martínka. A sbírku na Doniu.

Donio, víte? Místo, kde vyměníte svoje peníze za opojení. Něco jako hospoda, ale na rozdíl od ní nejde na Doniu o opojení z chlastu, ale o opojení z vlastní šlechetnosti a z toho, jak jsme, Myčeši, vlastně dobří lidé.

Jo, Myčeši, co jsme obvykle výkvět nectností, ubohosti a pokleslosti, jsme na Doniu vlastně hrozně dobří lidé. Leckteří jsou z dobroty Myčechů až k slzám dojatí, jiní zase uvědoměle klnou těm ostatním, co nejsou Myčeši. Kdo neskáče, není Myčech. Hop! Hop! Hop!

Definice morálního kýče: Když se dojímáte nad tím, jak jste správně dojatí.

Takže každý, kdo se odvážil zpochybnit ušlechtilost cíle nebo prohnilost vybraných zloduchů (zdravotní pojišťovna; konkrétní úředník; systém zdravotní péče; miliardáři), byl prvním kolemjdoucím morálním majákem nasvícen jak Škrhola na forbíně a znectěn.

Dokonce se kdosi, přesně v intencích romantizujících buditelských kýčů, nechal slyšet, že chudák si pro Martínka od huby tisícovku utrhl, zato miliardáři ani korunu neposlali!

Jestli tahle píčovina o chudácích a zlých bohatcích nestane na piedestalu národního kýče hned vedle příběhu o tom, jak si chudý lid po groši sbíral, aby svoji zlatou kapličku měl, tak fakt už nevím!

A tady se lidoví adiktologové vzedmuli ještě k jednomu fantastickému gólu do šatny, když na odchodu ozřejmili, že Martínkovi chybí sto mega na léčbu proto, že stát léčí statisíce hajzlů, co si zdraví prochlastali, prožrali a prokouřili!

Pojďme si na ně ukázat. Ne, prostě sereme na logiku i na realitu: Vy, kundy, co nezdravě žijete a máte prášky na tlak, vy ujídáte zdravotní chlebíček dvouletému miminu a kvůli vám zemře!

Jestli tohle nezastaví epidemii alkoholismu, obezity a rakoviny tlustého střeva, tak už nic!

A tak se kdejaký tupý penis mohl cítit konečně morálně orientován a hodnotný. Uff. Už to skončilo, takže se zase mohli vrátit k tomu, co dělali předtím, tedy k věštění neštěstí z půllitrů, aka pivnímu doomsayingu.

Naštěstí se jiní, a leckdy i titíž, mohli tradičně pohoršovat nad aktuální politickou kauzou (APK). V APK pro minulé týdny totiž zazněla slova "šifrovaný telefon", a to zas každý odborník na kriminalistiku ví, že kdo šifruje, ten dělá něco nekalého!

Pravděpodobně to platí i pro skauty, ale ti mají své vlastní máslo na vlastních hlavách, netřeba jim sypat sůl do ran.

Ministr šifroval, je lump! Šifrovaný telefon používá i mafie! Ministr je mafián.

Jo, možná kecal, vymlouval se jak školák, má jiné průsery, ale morální majáci nasvítili tu pasáž, o níž předpokládají, že se na ni chytnou pitomci: šifrování.

Chybělo tomu ještě slavnostní lidovecké odhalení, že šifrování vymysleli nacisti (Enigma!), ale to asi někomu přišlo blbé i na lidovecké poměry. Ale jinak je laureát Ceny Socana Odposlechoviče Bublana pro letošní září jasný: Lidovecká Twitterová Fronta!

Až lidovci zjistí, že šifrovaně po internetu neběhá jen mafiánská korespondence a dětské porno, jak si dodneška mysleli, ale doslova 99 % všeho, tak implodují.

Ba ne, kecám. Neimplodují. Lidovec snese všechno; zejména pak to, že je realita v rozporu s tím, čemu věří a co hlásá, a to je v rozporu s tím, co dělá. To je pro ně, upřímně, ten nejmenší problém.

Taky se na Twitteru jezdilo autem. Hele, to je boží, co? Stačí jet autem.