Problém hloupých

Shoda náhod tomu chtěla, že jsem zase komusi musel vysvětlovat problém lidské omezenosti.

Problém je samozřejmě s omezeností i tak, jak to vnímáme, totiž s jejími vnějšími projevy, ale hlavní problém s omezeností je naše omezená schopnost se vžít do situace, kdy jste omezení.

Dělají se na to osvětové kampaně a happeningy – tedy v případě nějakého fyzického omezení, handicapu. Můžete jít do kavárny Potmě, kde si zkusíte, jaké to je nevidět, tedy mít omezený zrak. Můžete si zkusil všelijaká další omezení. Je to fajn, tedy to, že tu možnost máte, protože pak se snáz vžijete do zkušenosti lidí, kteří to reálné omezení mají.

Jsou však zkušenosti nepřenosné a nesdělitelné. Třeba "zažít svět tak, jak jej zažívají schizofrenici". To bohužel nenasimulujete, takže běžný člověk nedokáže mít ani gram vhledu, pokud se mu nestane něco podobného.

Schizofreniků je málo a jejich zkušenost je raritní. Ale co třeba lidé hloupí?

Moment, nesmějte se! Chvíli to vydržte, vypněte předsudky a přemýšlejte: jak vnímají svět lidé hloupí? Zkuste vnímat hloupost nikoli jako osobnostní vlastnost nebo mentální lenost nebo nadávku, ale jako omezenou schopnost přemýšlet.

Modelová situace: Máte balíky něčeho po pěti. Řekněme pět jogurtů. A potřebujete je přeložit do přepravek po čtyřech. Kouknete se na to a je vám během dvou sekund jasné, že ze čtyř balíků po pěti uděláte pět přepravek po čtyřech. Prostě to vidíte.

A teď si představte, že to nevidíte. Že si sednete, začnete překládat ty jogurty z balíků do přepravek, po jednom, po dvou, a ničeho si nevšimnete. Nevšimnete si toho, že vám po první přepravce zůstane v balíku jeden, po druhé dva, po třetí tři a po čtvrté čtyři, a že pokaždé berete jiný počet. Nenapadne vás vzít čtyři balíky, z každého čtyři kusy, a pátou přepravku dobrat těmi zbylými. Nic z toho vás nenapadne, protože tam ten vzorec nevidíte. (Nemyslím matematický vzorec. Myslím vzorec ve smyslu pravidelnosti a opakování.)

Dejme jiný příklad: Zkuste si představit, že dostanete triviální úkol typu "přebrat věci z vozíku a odškrtat podle dodejky (kde jsou podle abecedy)". Vezmete věc z vozíku, najdete v dodejce, odškrtnete... Jo, to děláte vy. Ale teď to nejste vy, teď jste hloupý člověk, takže vezmete dodejku, přečtete si položku, tu hledáte na vozíku, taháte ji ven, ostatní věci vám padají...

Jaký to je asi život?

Zkusím si tipnout: Lidé kolem vás vám připadají arogantní, protože vám nakvašeně furt dokola vysvětlují něco, co nechápete, a kroutí u toho očima. Jsou na vás někdy hnusní a buzerují vás za něco, co vám nedochází. Namyšleně vás poučují (každé poučování vnímáte namyšleně) a kladou vám otázky: "To tě to nenapadlo?"

A vy jste nešťastní a frustrovaní, protože vás to opravdu nenapadlo a hlavně ani nevíte, jak by vás to mohlo napadnout! Jak jste to, kruci, měli vědět?

Život vám klade nadstandardní množství překážek, všechno je hrozně složité, a nikdo vám s ničím nepomůže.

Máte strach, jste frustrováni, připadá vám, že se vám ostatní smějou, máte dojem, že je vše hrozně nespravedlivé (třeba že soused má hezký opravený dům a vy ne) a nedokážete přijít na nějaké vysvětlení, kromě: je to nespravedlivé!

Na druhou stranu jste spokojení sami se sebou. Nemáte pocit, že je s vámi něco v nepořádku. Nic vám nechybí, protože nevíte, co by vám mohlo chybět, stejně jako domorodci z izolovaného vnitrozemského kmene nechybí moře: nikdy o něm neslyšel, nikdy ho neviděl, nemůže mu chybět. Ale svět je pro vás nepřátelské místo, a bude stále víc.

Jste prý "nekompetentní", jste otloukánci, nadřízení na vás koukají skrz prsty, lidé vám nadávají, a vy opravdu nechápete, co se děje. Že jste měli něco vědět? A co jako? Že vám to říkali? A jak jste jako měli vědět, že to platí pro tuhle situaci?

Hrozné, že? Tedy pro vás je hrozné si takovou situaci představit.

A teď si uvědomte jednu věc: Neskončí to!

V tomhle stavu žije třeba každý pátý člověk, dnes a denně, nemá šanci to změnit, nevidí důvod, proč by to měnil, a ani nevidí v jakékoli změně hodnotu, která by mu byla nějak prospěšná.

Může být manuálně zručný, může být šikovný, hodný, ale nikdy nebude schopen zorganizovat si práci nebo dělat složitější úvahy nebo řešit vzniklé situace.

Tohle není ani výsměch, ani pohrdání, ani nic z toho. To je zcela reálná sonda do myšlení části populace. Pokud vám to připadá jakkoli jinak, tak si to přečtěte znovu a zkuste vnímat popsané. Protože za chvíli to bude ještě horší.

Tabu

Problém pokusů o empatii do vědomí intelektově slabších lidí je to, že intelekt je tabu. Nemůžete ani napsat žádné označení, jakým byste vyjádřili omezenost intelektových schopností a neznělo to jako nadávka nebo jako pohrdavé odfrknutí. Což je velmi zásadní problém, pokud se chcete zcela seriózně zabývat málo chytrými (vidíte?!) lidmi.

Tělesné věci jsou zjevně OK. Máme výrazy pro lidi tlusté i malé i pomalé, dokonce i korektní výrazy, ale pro lidi s intelektovou nedostatečností (vidíte?!?!) neexistuje výraz, který by nebyl vnímaný jako pejorativní.

Takže aspoň pro zbytek tohoto textu uděláme dohodu, že označení "intelektové omezení" není sofistikovaná verze nadávky, ale je to popis faktu, že dotyčný člověk má intelektový handicap. Nepopisuje to jeho osobnost ani povahu ani nic takového, ale jen a pouze fakt, že nedokáže pojmout věci, které průměrně inteligentní chápe.

A úplně na začátek si pojďme říct, že to není výraz jeho lenosti nebo neochoty. Ti lidé nejsou líní přemýšlet a domnívat se, že "kdyby chtěli, tak..." je mylné. Jim není dáno. Stejně jako muž nemá klitoridální orgasmus: není mu biologicky dáno. Nebo barvoslepý nerozliší nějaké konkrétní barvy.

Vy sice můžete vyskakovat šedesát centimetrů nad zem a rozčilovat se, že "když se budou snažit...", ale sorry: hluchý neuslyší, když se bude snažit, barvoslepému snaha nepomůže rozlišit barvy, chlap nepozná klitoridální orgasmus, kozel nezačne dojit (sorry, Moskalenko!), kůň nebude zpívat a člověku s omezeným intelektem nezačnou docházet věci.

To je totiž ten problém s dánem. Když není dáno, nelze dát!

Domnívat se, že "každej může bejt chytrej" je zcela zjevně nesmysl. Pokud je to nesmysl, znamená to, že je spousta lidí, co "prostě chytrý nebudou". Ani když je budete učit třicet let, chytří nebudou. A znovu opakuju: neznamená to, že nemůžou být dobrými lidmi a třeba zručnými pracovníky, i když mají své limity. Neznamená to a priori, že jsou méněcenní nebo nějak osobnostně vadní: zlí, zákeřní, ...

Ano, je to pro ně těžší, nesklouznout ke zlu a jiným křivým charakterům: žijí ve světě, kterému nerozumí, který je na ně složitý, s lidmi, kterým nerozumí a kteří se (v jejich vidění) mají nezaslouženě dobře, a k tomu nemají intelektovou výbavu, která by jim korigovala sklouzávání ke zlu. Tohle jim musí korigovat okolí. Tedy vy.

Asi nemá smysl připomínat, že se o tyhle lidi musíme postarat. Zní to hnusně pragmaticky, neuctivě a povýšeně, já vím, ale tak to je. Musíme se o ně postarat (bez uvozovek a kurzívy), a to ne tak, jak se staráme o děti, že za ně všechno uděláme, ale tak, jak se staráme (nebo bychom měli) o vozíčkáře či nevidomé: myslet na jejich limity.