Faktoid: Véna s kudlou

Přepis epizody

Protože posloucháte Faktoid pravidelně, tak asi víte, že mám spoustu velmi podivných koníčků, zájmů a zálib. Asi ta nejvýraznější osobnostní podivnůstka, kterou mám, je, že když si můžu vybrat mezi tím, že něco budu vědět, nebo to nebudu vědět, tak vždycky volím, že to chci vědět. Ano, někdy se stává, že na konci si říkám "to jsem radši vědět neměl", ale když jsem postaven do takové situace, vždycky volím, že vědět chci. A tak vím spoustu věcí o naprosto podivných a obskurních a okrajových záležitostech.

Když někde řeknu, že můj koníček je psychiatrie, psychické nemoci nebo třeba toxikologie nebo kriminalistika, tak se lidé občas koukají tak, jako kdybych právě spadnul z Marsu. Podle mého úplně zbytečně, protože třeba taková kriminalistika je stejně dobrý koníček jako řekněme sbírání známek.

K zájmu o kriminalistiku jsem se dostal před mnoha lety. Zdrojem a inspirací mého zájmu byla zase nějaká internetová diskuse. Tehdy snad probíhal nějaký trestný čin, který opět pobouřil celou republiku, a zase se v diskusích vedly ty moudré řeči o tom, že tohle dřív nebývalo a takovéhle vraždy a bla bla bla... Říkám "bla bla, bla" a říkám to úmyslně, protože tyhle řeči... Jak to říct slušně? Dejme tomu: tyhle řeči nemají oporu v realitě. Jinými slovy, jsou to naprosté kraviny.

Když někdo říká, že dřív nebylo tolik vražd, tak se mýlí. Buď ho klame paměť, a nebo o věci neví vůbec nic. A když někde něco takového řeknu, tak se vždycky někdo ozve a řekne "nojo, ale dřív ty vraždy nebyly takhle hnusný, nikdy nezavraždili stařenku pro 30 korun jako dneska!" Na to nemám co říct, protože u tohohle je vidět, že ten člověk neví o trestných činech a o vraždách ale vůbec nic. Jenom má nějaký dojem, vytvořený na základě nějakého mediálního obrazu a atmosféry dané doby, ale jinak opravdu neví nic, pouze se něco domnívá, a v tomhle domnění je mu vlastně dobře.

A kdo jsem já, abych takovému člověku vyprávěl o tom, že vraždy stařenek nejenom pro 30 korun, ale pro mnohem bagatelnější důvody, respektive bezdůvodně, byly vždycky. Byly za socialismu byly za první republiky a byly kdykoliv předtím v dějinách. A kdo jsem já, abych takovým lidem ukazoval a dokazoval a na statistikách a historických knihách a historických pramenech dokládal, že je to přesně naopak. Že brutalita činů lehce klesá, že výrazně klesá počet těžkých ublížení na zdraví a počet vražd. Podobnou statistiku nabízel už Lomborg ve své knize Skeptický ekolog, kde polemizoval s obecně přijímaným obrazem toho, že svět je čím dál tím horší místo. On dokládal, že v historii nedávno minulé, 200, 300 let zpátky, bylo naprosto běžné, že se na vás někdo zle podíval, nebo o vás něco řekl, a vy už jste stahovali rukavičku a vyzývali jste na souboj. A souboj, přátelé, to nebyla žádná džentlmenská dohoda, souboj byla asistovaná vražda.

Ve Faktoidu už jsem párkrát hovořil o hrdelním trestu. Takže i z dějin víme, že trest smrti nebyl nijak neobvyklý a že byl udělován i za zločiny, které bychom dneska trestali vězením, odnětím svobody, nebo pokutou. V České republice zkrátka neplatí, že teď po revoluci je mnohem víc vražd než za socialismu. Ano, bezprostředně po revoluci, v 90. Letech ten počet radikálně a rapidně vystřelil, ale v průběhu jednadvacátého století se zase dostal zpátky na předrevoluční úroveň. Spousta lidí mi oponuje, že si nepamatují, že by za socialismu tolik vražd bylo - a klíčové je tam to slovo "nepamatují". Je to přesně tak: oni si to nepamatují, protože se většinou o těch případech ani nedozvěděli. V černé kronice se takové případy odbyly na pár řádcích a jen výjimečně tomu noviny věnovaly větší prostor.
Když to srovnáte s dnešní dobou, kdy si bulvár, a nejenom bulvár, ale i seriózní média, z případu nějaké vraždy dokážou udělat téma na několik týdnů, tak opravdu ve srovnání s tímto se za socialismu "nic nedělo", protože to nebylo v novinách, a proto si z té doby nic takového nepamatujete.

Vy si ale nepamatujete ve skutečnosti to, že by se o tom tolik mluvilo a psalo. Možná jste zaznamenali například spartakiádního vraha Jiřího Straku v roce 1985. Tomu už se trošku nějaká pozornost věnovala, už lidi věděli, že se něco děje a že v Praze řádí vrah. Něco podobného se dělo i na Chomutovsku v době, kdy tam řádil Václav Mrázek. A podle toho, co znám z vyprávění, tak se v novinách tehdejších zmínil i případ Olgy Hepnarové, ale další případy se do novin víceméně nedostaly, nebo se dostaly jenom jako zmínka do černé kroniky.

A po téhle diskuzi jsem se pustil do studia historie zločinů hrdelních zločinů na území České republiky, nebo Československa. Řeknu vám, že to bylo opravdu zajímavé putování, během kterého jsem se dozvěděl a dovzdělal a propojilo se mi spoustu znalostí právě z té psychiatrie, psychologie, sociologie a z dalších oborů. Pro mě to bylo velice zajímavé putování a dneska, po nějakých 15 letech studování a zkoumání a hledání a čtení literatury, vlastně můžu říct, že jsem trochu informovaný člověk v této oblasti. Nemůžu se poměřovat a ani se nebudu poměřovat třeba s Mirkem Vaňurou, který je v tomto naprostý profesionál, nebo s Viktorínem Šulcem, jehož knihy mám velmi rád, a z jehož knih taky často čerpám, ale přesto si myslím, že si můžu dovolit pár trestných činů, které jsou nějak zajímavé, okomentovat a představit vám je. Přeji vám příjemný, pokud možno málo děsivý, ale hodně poučný poslech.