Problém strachu

Problém strachu
Photo by Vadim Bogulov / Unsplash

Včera to řekl v Českém rozhlase kdosi v debatě o Rusku naprosto jasně:

Největším nepřítelem jsme my sami - a náš strach!

Myslím, že to řekl Martin Svárovský - a má pravdu.

To, na co Putin  hraje, je náš strach. Ale ne strach z něj a jeho armády. My se bojíme o status quo.

Zvykli jsme si na pohodlný život, který nám zajišťovala světová globální ekonomika, dlouhé období relativního klidu a konec dějin v 90. letech. Snadno jsme uvěřili, že takový stav zůstane navždy.

První vykývání z klidu přineslo 11. září, pak migrace, pak covid, teď válka. Pokaždé jsme si opakovali, že není třeba se bát, že to pomine a svět se zas vrátí zpátky, ale pardon, lidi: dějiny jedou jednosměrkou a jediné, co je jisté, je změna.

Změna je to, čeho se bojíme. Jako se staří lidé bojí změn, protože si nezvyknou, tak se ony obrazně řečeno "staré kontinenty" bojí změn, protože by se mohly rozpadnout staletí budované křehké vazby, na nichž stojí atlantická civilizace.

Staří lidé a staré civilizace se bojí hlavně ztráty bezpečí a jistot: dlouhé roky (lidé) a staletí (civilizace) budují konstrukce, které mají zajistit jejich stabilitu. Dlouho vynakládáme energii na hledání svého místa ve světě, a pak na to, abychom si ho udrželi a udělali z něj bezpečný bod.

A to je to, čeho se v souvislosti s válkou na Ukrajině a Ruskem bojíme, a na co Putin hraje. Bojíme se ztráty bezpečí a jistot, jakkoli pofidérní je iluze, že obojí máme.

I Am Become
Photo by Scott Rodgerson / Unsplash

Smrt

Bojíme se (a když používám v tomto textu plurál, mám na mysli "průměrného člověka v naší civilizaci") smrti. Vytěsnili jsme ji z života. Máme z ní hrůzu.

Sledujete diskuse na sítích a pokaždé, když se objeví zpráva, že rusáci vybombardovali nějaké město a zemřelo tam 5 lidí, tak v diskutujících tuhne krev z hrůzy a šoku. Klademe život jedince velmi vysoko, tak vysoko, jak žádná civilizace - a dokonce tak vysoko, že nás představa smrti paralyzuje.

Což je v pořádku; takové jsou naše hodnoty a je to s nima v souladu. Ale je to kompetitivní nevýhoda vůči světu, kde život jedince takovou cenu nemá.

Myslíme si, že naše hodnoty jsou správné - a tak to mají všichni, ale děláme zásadní chybu: věříme, že jsou univerzálně správné a ti, co je nesdílejí, k nim ještě nedorostli. Nebo jim vnější okolnosti brání je přijmout. Bráníme se vědomí, že můžou být civilizace, kde to tak není.

Nemusíme chodit daleko: Rusko je jeden příklad země, kde jedinec a jeho život nepředstavuje nejvyšší hodnotu.

Humanisté se teď nadechli: "Ale to přeci neznamená, že jsou méněcenní, nebo že mají zemřít..." Ne, neznamená. Jen píšu, že tak to vnímají Rusové. Ne všichni a ne vždy, ale obecně platí, že nelpí na životě jednotlivce. A jsou i další země, kde například výš kladou "přežití společenství" než přežití jedince.

Jsou kultury, kde mladí lidé v rámci iniciace podstupují opravdu nebezpečné rituály, kdy jim hrozí reálná smrt. Z pohledu naší civilizace je to barbarské, nehumánní a mělo by se jim to vysvětlit, že to je špatné. Jenže tohle je kulturní povýšenost par excellence: z jakého titulu jim budeme říkat, že to dělají špatně? Protože my máme hodnoty jiné?

A když dojde k fyzickému konfliktu mezi civilizací naší a civilizací jinou, tak má ta, kde záleží na jednotlivci, zásadní nevýhodu: bojí se o každého vojáka - a o každého civilistu ještě víc! Proto má tendenci se dohodnout, vyhnout se boji, zabránit boji, zabránit ztrátám, i za cenu toho, že ustoupí ze svých zásad.

Protivník, který si neváží životů, pak rozsévá strach a hrůzu už jen svou pověstí, většinou ani nemusí přistoupit k činům. A jakmile k nim přistoupí, tak námi projede hrůza z krutostí a smrti.

Možná nám pomůže, když takového protivníka nazveme barbarem. Pomůže nám to jej dehumanizovat a smířit se s představou, že způsobíme sami smrt někomu, kdo přišel způsobit smrt nám. Ale nezbaví nás to strachu ze smrti.

Photo by Caitlin James / Unsplash

Ultimátní strach

Vzpomeňte si na začátek března 2022, kdy Putin vydal svůj slavný žblept o "uvedení jaderných zbraní do pohotovosti". Celý náš svět strnul: atomovka! Strach, který způsobilo toto jediné slovo, byl paralyzující.

Vyrůstal jsem ve stínu atomové bomby. A vodíkové. A neutronové. Bomba, která přiletí tak rychle, že proti ní není obrany, a v jednom mocném záblesku zničí celé město a okolí bude dlouhé roky neobyvatelné.

Tento příspěvek je pouze pro předplatitele

Máte účet? Přihlaste se