Problém společenské smlouvy
Tahle myšlenka mi straší v hlavě už pár dní. A najednou začala být tak neodbytná, že jsem se rozhodl, že ji fakt musím sepsat. Až jsem kvůli tomu oživil Den1 a přesunul ho na nový server.
Už za covidu jsem psal, že největší riziko celé pandemie a chování "patřičných míst" nejsou mrtví ani zkrachovalé restaurace. Největším rizikem je rozpad společenské smlouvy, ze které bere legitimitu celý stát.
Promiňte, že budu znít jako když učím občanskou nauku v šesté třídě, ale stát není nějaká danost od pánaboha toho či onoho. Stát je ve své podstatě společenská smlouva. Něco jako: "My, svobodní občané, předáváme část svých pravomocí kolektivnímu správci, státu, včetně práva soudit a trestat, a za to očekáváme, že to bude dělat nestranně, k čemuž mu dopomáhejme volbami, amen!"
Což fungovalo líp či hůř a funguje to v každém státu. Stát má na základě této smlouvy legitimitu ke svému fungování. Úřady vydávají rozhodnutí, parlament zákony, policie má některá nadstandardní práva nás omezit atd. Nemusí se nám to líbit, ale většinově se snad shodujeme na tom, že to je rozumné a lepší, než kdyby si tato práva privatizoval někdo mocí silnějšího.
Stát není ideální a není bezchybný. Někdy je úplně zpuchřelý a někde prohnilý. Ale od toho tu je občan, který kontroluje. Nebo má kontrolovat. Měl by kontrolovat a aktivně se účastnit, protože když absolvuje tu šestou třídu ZŠ, tak ví, že stát patří jemu, nikoli on státu, a jak se bude starat o stát, takový bude stát.
Problém je, že ne každý dává v té šesté třídě pozor, a zároveň je tu v našich zemích pořád ten duch protihabsburské rebelie, utemovaný čtyřiceti lety "jejich státu", kde ctností bylo "se státem nekolaborovat". (Lepší důkaz pokřivenosti komunistické vlády než to, že bylo otázkou cti se státem v té době nespolupracovat, asi nenajdete.)
A tak mnozí nahlíží na stát stylem "problém někoho jiného". Trochu to připomíná ruský vztah ke světu: Prostý Rus se stará o věci, které jsou před prahem jeho domova. To, co je za prahem, ho nezajímá. Proto tak často vidíte ruské paneláky, kde žijou lidé v bytech, co jsou v rámci možností ucházející, ale společné prostory jsou v totálním rozkladu. Protože to Rusa nezajímá, o to on se nestará, ať se někdo jiný postará.
Když se nestaráme o stát, tak to stát oplácí tím, že je mizerný. Nebo aspoň vachrlatý. Ale co hůř: rozpadá se ono vědomí, že stát je náš, a máme dojem, že by to měl zařídit někdo jiný...
A pozor - tohle je nastavení, které má spousta lidí, co jsou přitom docela dobře situovaní, vzdělaní... Tím víc je to alarmující.
Další ránu tomu zasadila pandemie. To, co stát předváděl, stylem "ráno něco vyhlásíme a odpoledne zrušíme a večer zase zavedeme, ale jen do 200 metrů od bydliště", zase posílilo přesně tuhle separatistickou tendenci: Vy si něco vyhlašujte, my na to budeme kašlat.
Krůček ke krůčku, kapka ke kapce, a pocit "my versus stát" narůstá.
Covid ještě ani neskončil a přišla válka, a s ní zatím nevídaná vlna tekutého hněvu, který se kanalizoval osvědčenými proudy: xenofobním a rasistickým (všechno to hejslovanství a nenávist k Ukrajincům, co nám berou...), politickou hyperrezignací (chci mír!), protestem proti vládě (Zdražili! Ukrajince krmí, našim lidem nedá. Zbraně kupuje, lidem nedá. Fialova drahota. Pětihnus) a v neposlední řadě totálním popřením jakékoli společenské struktury.
Co tím mám na mysli?