Když zákaz neplatí

Mám takovou zvláštní úchylku, nebo jak to nazvat. Kromě toho, že mám rád, když jsou na sebe lidé hodní, tak se zároveň snažím dodržovat zákazy.

Ne že bych se bál postihu, tím to není. Prostě mám rád, když jsou věci negativně předvídatelné — tedy ve smyslu tom, že toto a toto se pravděpodobně nestane.

Samozřejmě by bylo divné, kdybych to očekával, a zároveň se sám choval jinak. Tedy mně to připadá samozřejmé, jiným možná ne. Možná to je tím, že dlouhá léta znám ten experiment z teorie her, a tak vím, že TFT/TF2T jsou dostatečně robustní, a přitom snadná pravidla, jak se chovat. A tak když očekávám, že ostatní nebudou zákazy porušovat, neměl bych je primo porušovat já.

Na rozdíl od velkého množství lidí si nemyslím, že zákaz je nějaký nepřítel svobody a demokracie, naopak: zákaz beru jako limit, za který nemám chodit — ale mohu kamkoli jinam.

Photo by Kyle Glenn on Unsplash

Pro ty, co tomu nevěří, doporučuju jednoduchý pokus: V městě A bude zakázáno stavět dvoupatrové budovy, v městě B bude přikázáno stavět budovy jednopatrové. Kde máte větší svobodu? Paradoxně tam, kde je zákaz. Zákaz totiž zakazuje něco konkrétního a zbytek neovlivňuje. Jeho opakem je povolení či příkaz — a tam máte svobodný výběr z několika vyjmenovaných možností, a zbytek je zapovězen. “Seznam míst, kam nesmíte chodit” je zkrátka mnohem svobodnější než “seznam míst, kam smíte chodit”. Konec právního okénka.

Mám zákazy, coby milovník svobody, v úctě, a tak se je snažím dodržovat. Můžu si o nich myslet cokoli, ale většinou je dodržím. Když s nějakým mám problém, tak se snažím vyhnout celé té situaci.

Projevuje se to asi nejviditelněji při řízení auta. Neříkám, že je padesátka svatá a nikdy jsem ji nepřekročil — překročil, ale většinou z nepozornosti nebo kvůli okolnostem, ale nikdy ne proto, že bych si řekl: “Prcám na omezení rychlosti!” Ale třeba zákazy vjezdu, zákazy parkování nebo zákazy odbočení dodržuju… Někdy s tím dodržováním mám i problémy.

“Zastav támhle!” — “Ne, tam nemůžu zastavit…” — “Však to je na pět minut, se nikdo nezblázní…” Já se zblázním. Prostě to neudělám. Asi bych mohl, asi by se fakt nic nestalo, ale vadí mi to, tak to neudělám.

Photo by christian buehner on Unsplash

Vždycky si vzpomenu, jak mě rozčílí, když nějaký debil zaparkuje “jen na pět minut” u vjezdu do garáže svého Tranzita, pustí blikačky a jde něco vyřídit. Nebo totéž v úzké ulici, kde pak musím projet, zrcátko na zrcátko… Neudělám to. Ne snad proto, že bych si pak s uspokojením chrochtal nad tím, jak jsem morální člověk, ale protože mi to prostě vadí, a vadí mi to tak moc, že to ani sobě nedokážu tolerovat.

“A co teda jako děláš, když tam fakt musíš zastavit?” — No, nezastavím tam. Zastavím jinde. Za rohem. Za dvěma. Dojedu na parkoviště a zbytek dojdu.

Pro příklad nepůjdu daleko. Znáte řeporyjský bankomat? Osmdesát metrů za železničním přejezdem na frekventované úzké ulici, kde navíc jezdí autobusy MHD oběma směry, takže nelze dost dobře vyhradit parkoviště v daném místě. Na jediném místě, kde banka souhlasila s umístěním, takže bankomat přesunout nelze. Zaparkovat se dá na parkovišti před přejezdem, nebo na parkovišti přes ulici, asi tak 25 metrů od bankomatu. Ale zjevně lidem připadá fajn tam zastavit (v zákazu zastavení!), pustit blikačky a jít si vybrat peníze. “Na pět minut, se nezblázněj'!”

Zdroj: Mapy.cz. Vlevo je vidět místo k zastavení, vpravo značka zákaz zastavení, vjezd do dvora a bankomat…

Jasně, jen blba začne objíždět autobus, do toho je v protisměru kolona, autobus stojí ještě koncem v kolejích, a začnou se zavírat závory. Výjimka? Ani ne… A to se ještě brání a nadávají, co jako komu do toho je, takže se nedivím Novotňákovi, že na ně huláká z okna.

Nejsem takový, abych někoho vychovával (s jedinou výjimkou), od toho je škola, autoškola, maminka, a když všechno selže, tak represivní aparát, takže nezažívám situace jako jeden známý, který upozornil zjevně zdravého mladého muže, že zaparkoval na místě pro invalidy, navíc naštorc, a když na odpověď “máš s tím problém?” odpověděl po pravdě, že ano, tak se dozvěděl, co si má políbit a kam má jít…

Photo by Jose Carbajal on Unsplash

Nepsal bych o tom; osobní podivnůstky a libůstky netřeba ventilovat veřejně, ale jsem fascinován takovou zajímavou věcí, která mě vždycky znovu překvapí. Totiž kolik lidí se vždy vyrojí s tím, že začnou obhajovat “nutnost porušit zákaz”. A to jsou často lidi z těch našich liberálních kruhů, co jsou kdykoli ochotni povídat o tom, jak zákony mají platit pro všechny, dura lex sed lex a podobně.

Jak je ale možné, že člověk, který tak důsledně hájí dodržování zákazů a zákonů všemi ostatními, padni komu padni, věnuje tolik energie ne na to, aby obhájil, že sám některé nedodržuje, ani na to, aby dokázal, že jsou špatné, ale na to, aby přesvědčil mě, že můj přístup je divný a že dokáže najít situaci, kdy dodržet zákaz je špatné?! Co když u toho bankomatu zastavil člověk, který má v autě rodící manželku, která nesnáší otáčení do protisměru, hrozilo nebezpečí z prodlení, takže musel, prostě MUSEL zastavit, he, co na to řekneš teď?!

Rád mám taky ten argument, že bych si měl uvědomit (já?!), že kdyby různí výjimeční průkopníci nepřekračovali zákony, zákazy, nařízení a tabu, tak by nebyl pokrok… Na to bych rád řekl jedno. No dobře, nechci být sprostý, tak na to řeknu troje:

Zaprvé — na to, aby někdo porušil pravidla a vytvořil tak něco úplně nového, musí ta pravidla velmi dobře znát. Aneb ne každý slovní salát je surrealistická báseň.

Zadruhé — na každého výjimečného, co porušil zákaz a posunul společnost, připadají zástupy bezejmenných, co porušili zákaz a nic pozitivního se nestalo. Porušovat zákaz umí každý moula; porušit ho tvůrčím způsobem jen výjimeční.

A zatřetí — fakt srovnáváte to, že statečně ignorujete zákaz zastavení pomocí blikaček, s porušením společenského tabu, které posune svět dopředu?!

Lidi, nebylo by jednodušší prostě ten zákaz dodržet, než vymýšlet takové hověziny, hlavně když jediné, co jeho dodržením omezíte, je vaše momentální pohodlí?! Jestli máte pocit, že je zákaz špatný, apelujte na zákazodárce, ale jak se říká: odvolání nemá odkladný účinek!

Photo by Mateus Campos Felipe on Unsplash

Nejsem svatoušek, ale nějak mě k stáru přestalo bavit dělat věci, co se dělat nemají. Vím, že to spousta lidí má jinak. Vím i to, že kdo zákaz poruší, tak často získá nějakou výraznou výhodu. Ale já vám nevím… prostě to nechci dělat. Navíc si myslím, že nejlepší způsob boje proti omezení je tlak na jeho zrušení, ne jeho ignorace.

Možná jsem za exota, možná se mi můžou smát, že jsem pitomec, co nevyužívá situace nebo v tom neumí chodit, ale prostě jsem životem došel do bodu, kdy vím, že respekt k pravidlům mi dá mnohem víc, než mi vezme.

A byl bych rád, kdyby se postupně v celé společnosti změnilo nazírání na tyhle věci. Můžeme si tisíckrát fňukat do rukávů, jak na tom Západě jsou lidé poctivější, čestnější, respektují zákon atd., ale dokud nezačneme jeden každý u sebe a u takových prkotin, jako je třeba to stání na zákazech, tak společnost zůstane pořád taková duševně sovětská. Děkuji, nechci.

Mimochodem, víte, že komentáře “ale někdy je ten zákaz fakt nesmyslný a nejde to udělat jinak, než ho porušit” a “nejdřív musí stát přestat dávat nesmyslné zákazy, pak je budu dodržovat” jsou přesně výrazem toho duševního zupáctví, kvůli kterému přetrvává morální marasmus a kvůli němuž se věci nemění k lepšímu tak rychle, jak byste chtěli?!

A to je furt dokola: Já bych je dodržoval, ale oni je dělají nesmyslné, tak je musím porušovat. A protože je porušuješ, tak oni vydávají ještě bizarnější, které ty zase porušíš, a celé to je jednak nefunkční parodie, ale hlavně začarovaný kruh, kde nikdo neví, odkud začít. Ale dovolím si jedno Panwerichovské moudříčko: Když, kurva, nevíte, kde začít, tak začněte od místa, které máte nejblíž: od sebe!