Můj děda si sestrojil sekačku na trávu. Co pamatuju, tak to mělo motor z pračky, rukojeť z ohýbané vodovodní trubky, konstrukci z nějakých svařovaných železných profilů, nože snad byly zbroušené části pluhu... Bastl, ale funkční.

Nemyslím si, že by měl nějakou obzvláštní radost z toho, že si může postavit sekačku. Jeho touha byla ryze utilitární, totiž sekat trávu, a kdyby mohl jít do obchodu a tam si vybrat jednu z dvaceti sekaček Bédy Trávníčka, tak to udělá. Jenže nemohl, protože jaksi nebylo. A když bylo, bylo drahé a nedostatkové.

Patřil tak do první generace bastlířů - tehdy se jim říkalo taky kutilové. Lidé, co si konstruovali a stavěli věci, které nebyly ke koupení. Vlastně tím suplovali nedostatky dysfunkční socialistické ekonomiky. Nedělali to vysloveně pro radost, ale věřím, že je to bavilo. Kdyby je to nebavilo, tak to nedělají.

Spousta takových byla. Všechny ty svépomocí postavené zahradní domky, motokáry, zavlažovací zařízení, solární kolektory na ohřev vody... Jestli jste viděli film Kulový blesk, tak si pamatujete postavu, kterou hrál Ladislav Smoljak: to byl typický bastlíř první generace. Stavěl věci, co nebyly, a bavili se tím. Znali uspokojivý pocit z toho, když si vlastníma rukama a hlavou něco stvoříte.

Přemek Podlaha tohle takřka celonárodní hnutí podchytil v Receptáři, od chlapíků, co si stavěli zahradní traktůrek s motorem z Jawy po paní, které vymýšlely skleník ze zavařovaček...