Den 1

Třetí generace bastlířů

12/3/2021, 7:30:00 AM

Můj děda si sestrojil sekačku na trávu. Co pamatuju, tak to mělo motor z pračky, rukojeť z ohýbané vodovodní trubky, konstrukci z nějakých svařovaných železných profilů, nože snad byly zbroušené části pluhu... Bastl, ale funkční.

Nemyslím si, že by měl nějakou obzvláštní radost z toho, že si může postavit sekačku. Jeho touha byla ryze utilitární, totiž sekat trávu, a kdyby mohl jít do obchodu a tam si vybrat jednu z dvaceti sekaček Bédy Trávníčka, tak to udělá. Jenže nemohl, protože jaksi nebylo. A když bylo, bylo drahé a nedostatkové.

Patřil tak do první generace bastlířů - tehdy se jim říkalo taky kutilové. Lidé, co si konstruovali a stavěli věci, které nebyly ke koupení. Vlastně tím suplovali nedostatky dysfunkční socialistické ekonomiky. Nedělali to vysloveně pro radost, ale věřím, že je to bavilo. Kdyby je to nebavilo, tak to nedělají.

Spousta takových byla. Všechny ty svépomocí postavené zahradní domky, motokáry, zavlažovací zařízení, solární kolektory na ohřev vody... Jestli jste viděli film Kulový blesk, tak si pamatujete postavu, kterou hrál Ladislav Smoljak: to byl typický bastlíř první generace. Stavěl věci, co nebyly, a bavili se tím. Znali uspokojivý pocit z toho, když si vlastníma rukama a hlavou něco stvoříte.

Přemek Podlaha tohle takřka celonárodní hnutí podchytil v Receptáři, od chlapíků, co si stavěli zahradní traktůrek s motorem z Jawy po paní, které vymýšlely skleník ze zavařovaček...


Přišla revoluce, a do obchodů se pomalu začalo dostávat standardní zboží. Pominula tedy motivace stavět si doma něco proto, že to potřebuju a nelze to koupit. Část bastlířů "z donucení", takových, pro které byl hlavní důvod to, že něco nešlo koupit, s domácím kutěním pomalu přestávala. Občas vymýšleli různé "hacky", tedy jak něco, co v krámě stojí pět tisíc, nahradit z domácích součástek za tři stovky a dva dny práce. Ovšem proti přestavbě něčeho na něco úplně jiného to byla prkotina.

Tenhle přístup se ale udržel v mnoha kuchyních - třeba tiramisu, do kterého se místo mascarpone za 90 dají dvě pomazánková másla a zakysanka, dohromady za 84, no přece nebudu kupovat drahé mascarpone...

Druhá generace bastlířů vykrystalizovala na začátku století. Jejich motivací nebyl "nedostatek", ale buď snaha ušetřit (protože "čas přeci nic nestojí"), nebo víra, že to zvládnu líp, nebo touha postavit si něco úplně přesně na míru svým potřebám. Samozřejmě zůstával prvek "baví mě to".

Myslel jsem si, že tam patřím i já, ale mýlil jsem se. Na to, abych k nim patřil, mi chybí onen fundamentalistický duch. Sice si postavím vlastní počítač, ale nedělám to proto, že by to jiní nezvládli nebo abych ušetřil, dělám to proto že mě to baví a proto, že mám jeden stroj už asi patnáct let, jen průběžně měním komponenty za výkonnější, tu přidám disk, tu vyměním procesor, tu zvětším paměť...

V druhé generaci se rozšířila, bohužel, i lehká "ajťácká paranoia": nevěřím výrobkům od velkých firem, bůhví co tam je, bůhví jak to funguje, bůhví jak mě to šmíruje, určitě tam je kurvítko, ne, to si to radši postavím sám! Nebo si to sám naprogramuju atd. Hlavně, že mě nebude moci sledovat CIA ani KGB ani Mossad. Vytvořím si vlastní komunikační protokol, server budu mít doma ve sklepě a redundantně na půdě (pochybujete snad o tom, že domácí systém na měření teploty potřebuje redundandní servery?!) a důležité je, že vím naprosto přesně, co to dělá a jak a kam mám sáhnout...

Není to bastlení pro radost, je to bastlení z pocitu nutnosti: ušetřit, udělat si to líp a mít vše pod kontrolou. V zásadě mi to nevadí, jak říkám; vadí mi jen fundamentalismus, se kterým jsou někteří z nich schopní vysvětlovat třeba mně, jak jsem pomýlený a jak mě všichni špehují a "počkej, až ta firma, co dělá tvoje chytré termohlavice, zkrachuje, to zmrzneš!"

Tuhle atmosféru před více než deseti lety rozkoplo Arduino. Elektronický gadget, který nenavrhli "inženýři pro inženýry", ale designéři pro studenty netechnických, dokonce snad i humanitních oborů. O tom, jakou nevoli to vyvolalo v řadách ortodoxních, se ani nemusíme bavit. Ale je pravda, že díky Arduinu se podařilo vyvolat třetí vlnu bastličstva.

Třetí generace bastlířů si staví různé věci pro radost. Ne snad z musu, nedostatku či sebevědomí, ale čistě jen pro radost z toho, že něco dělám a ono to funguje. Stejný pocit, jako když si začínající programátor napíše svou první hru a pak ji hraje. Svět je plný lepších, propracovanějších a geniálnějších her, ale tahle je jeho a on si bude dlouho pamatovat tu radost z tvorby.

A tam jsem se hrdě zařadil. Jsem hobby bastlíř pro radost. Stavím si věci, které existují, které si můžu koupit, které mi dokonce doma dávno slouží, ale já mám radost z toho procesu tvorby. Něco se u toho dozvím, něco zjistím, něco se naučím, a jsem spokojený. Nežene mě potřeba, nežene mě ani nedostatek, ani nedůvěra, pohání mě jen radost a uspokojení.

Arduino dokázalo sdružit osamocené bastlíře třetí generace do většího celku. Do vlny lidí, kteří si hrají pro radost.

Před nedávnem jsme si psali s Oldřichem Horáčkem, provozovatelem HW Kitchen a přidružených webů. Zajímalo mě, jak on, člověk, který v bastlířské komunitě žije a dělá pro ni spoustu věcí, vidí jako reálnou možnost nějakého placeného obsahu pro tuhle cílovou skupinu.

Nebudu vás napínat: Nevalně. Prý že bastlíři v Česku nejsou za obsah ochotni platit, protože obsahu k tématu je všude spousta zdarma, i když kvalitou je to všelijaké. Věří, že se to časem zlepší, ale zatím...

A tehdy mi to došlo. Jasně, bastlíř druhé generace je zvyklý louskat čínské datasheety a prolézat diskusní fóra; bere to jako součást svojí mise, jako něco, bez čeho to nejde. Per aspera... Bez překážek pro něj není potěšení, a po jejich zdolání má ne radost, ale pocit uspokojení, že si to udělal po svém

Já věřím, stejně jako pan Horáček, že čas přichází. Že bastlíři třetí generace hledají v práci s elektronikou radost stejnou, jako kluci za mého mládí měli z doma sestrojené motokáry. Vím, že chtějí tohle prožívat se svými dětmi. Vím, že jsou ochotní zaplatit za elektronickou stavebnici s návodem víc peněz, než utratí bastlíř druhé generace na AliExpressu za rok. Věřím, že by ocenili bastličský magazín s návodama, tipama a zajímavostma, psaný srozumitelně a zároveň bez přílišného zjednodušování - něco jako je Hackaday, Nuts&Volts, Makezine a podobné, a že by za něj byli ochotni zaplatit. A někteří možná jen proto, že si myslí, že takový magazín má vycházet.

V jednom člověku to nelze udělat. Musí jich být víc. Ale tady narážíme na to, že bastlířů, ochotných přijmout ducha třetí generace, a zároveň schopných a ochotných psát, je velmi málo. Navíc ta cílová skupina bude taky malá...

Ale já si myslím, že by to za pokus stálo. Jasně, je tu spousta magazínů o elektronice a spol., ale jsou spíš pro druhou generaci a pro profesionály z oboru, se spoustou firemních prezentací a PR seriálů. To si pětatřicetiletý chlápek, co si chce s klukem postavit robota a trochu si to užít, do ruky nevezme...

Možná že až předám Gazetisto, napřu své úsilí tímhle směrem...

Komentáře

Komentáře mohou přidávat pouze předplatitelé.

O Dni 1