Nedávno umřel Lasica, předevčírem Žbirka.

Mám k oběma podobný vztah.

V dětství mě nezajímali. My mladí poslouchali Elán a Nagye, a na nějaké Biele kvety a Atlantídu jsme nebyli zvědaví. A dívali jsme se na italské komedie (ano, to jsou osmdesátky), smáli jsme se jim (taková to byla doba!) a na jemný humor dua L+S jsme byli příliš nechápaví. Inu, děti.

Jak k Lasicovi, tak ke Žbirkovi jsem se dostal až někdy kolem třicítky.

Lasicu se Satinským jsem objevil díky své nespavosti, když jsem hledal nějaké vyprávění, co bych si na večer pustil do sluchátek ke spaní. A ono mě vám to chytlo...