My, veteráni 90. let, si pamatujeme hesla jako "demokracie je dialog" a "musíme se učit umění dialogu" a "musíme spolu diskutovat".
Jasně, parlament pak připomíná žvanírnu, ale - musíme diskutovat. Musíme vést dialog s oponenty... Musíme diskutovat!
Diskuse je svatá, je to nástroj filosofie, nástroj dobrání se pravdy, nebo alespoň názoru, který je co nejobjektivnější a bezrozporný. Teda - bývalo tomu tak, než to postmodernisti rozmrdali. Sorry za to slovo, ale nelze jinak.
Postmodernistům se podařilo sesadit pravdu z pomyslného trůnu, kam ji posadili antičtí filosofové a kde tak dlouho seděla. Z pravdy, tedy popisu věcí, který není v rozporu s realitou, udělali jen jeden z názorů, zrušili kategorii lepší-horší, takže stojíme tváří v tvář situacím, kdy vám někdo tvrdí do očí věc, která je naprosto v rozporu s realitou, a nejen že mu je jedno, jestli to je pravda, ale ještě dokáže říct to okřídlené hovadné "každý máme svoji pravdu!"
Ne, kurva, pokud tvrdíme opačné věci, tak nemáme každý svoji pravdu. Máme každý svůj názor! Názor můžu mít naprosto jakýkoli, mohu tvrdit, že globální oteplení je výsledkem války neviditelných nacistických UFO s Ještírky z Plejád nad Antarktidou, proč ne. Ale mohu to nazvat "svojí pravdou" jen v básnickém významu toho slova, v přeneseném smyslu: "je to pro mne pravda". Tedy - věřím tomu.
Ale to, že je něco pravda pro mne, jaksi neznamená, že to je pravda i v okolním světě. O tom rozhoduje soulad s realitou.
Postmoderní odpověď zní: "No a co? Je snad můj názor horší než tvůj jen proto, že není v souladu s realitou?"
A na to nemáte co říct. Na to se totiž nic říct nedá.