Napsal jsem pro Info text o epidemii nedůvěry.

Ona tady byla furt, jen zas nabrala na síle. Užil jsem si s lidmi posedlými nedůvěrou svoje, když jsem ještě četl diskuse na Lupě a Rootu. Každý druhý tam principiálně nedůvěřoval ničemu. Co si sám nezkompiloval, tomu nevěřil. Co si sám nenaprogramoval, tomu nevěřil. Kartu neměl, online neplatil, nic si neinstaloval a tak dál. A ještě to balil do pózu "já tomu rozumím a vy jste naivní blbečkové". Předpokládám, že je v práci vypláceli v hotovosti, a oni si to kontrolovali UV světlem, jestli na bankovkách jsou všechny bezpečnostní prvky, a utržené peníze ihned měnili za zlato, protože nevěřili bankám.

Jasně, lidi s binárním mozkem vidí jen stoprocentní nedůvěru, a cokoli za ní je stoprocentní naivita. Nic mezi tím.

Dana Drábová to kdysi na konferenci o strachu a nebezpečí říkala jasně: Bezpečí neexistuje. Bezpečná technologie taky neexistuje. Všechno má svou míru rizika, všechno může dopadnout špatně, a když o věcech říkáme, že jsou bezpečné, tak to ve skutečnosti neznamená, že jsou objektivně bezpečné, ale že míru rizika, které s sebou nesou, jsme ochotni akceptovat.

Když jsme zpoplatnili obsah v Hospodářkách, psali mi nedůvěřiví lidé, že oni nikdy nebudou platit kartou. Další nedůvěřiví psali, že sice kartou zaplatí, ale že ji rozhodně neuloží, protože pak se může něco stát, a to oni nechtějí. Ou kej, oni si vyhodnotili, že to je pro ně riziko neakceptovatelné, a asi nemá smysl je přesvědčovat o opaku, protože úroveň akceptace si každý nastavuje sám.

Horší byli ti, co začali svůj mail rovnou pěkně zostra: Jsme lumpové, co nutí lidi do hazardu, a přejí nám, abychom brzy zkrachovali, což se neodvratně stane, protože nikdo, rozumíte, nikdo nedá svou kartu do nějaké pochybné brány! A na požádání byli připraveni poslat příklady zneužití karet.

Nepožádal jsem.