Anatomie dezinformace

(Tento článek vyšel na webu Info.cz)

Jak je možné, že tolik lidí věří na nejrůznější spiknutí? A jak je možné, že dostávají prostor bez kvalifikované oponentury? A jak jim vůbec oponovat?

To jsou otázky, ke kterým jsem se dopracoval v průběhu diskuse, která začala nenápadným povzdechem: „Jak mám přesvědčit své blízké, aby se nechali očkovat?“ Je spousta lidí, kteří na takový problém narazí.

Když vám na takovém člověku záleží, je vám blízký, tak vás fyzicky bolí takové řeči poslouchat. Nemůžete dotyčného přemluvit, donutit, a jakákoli diskuse má tendenci rychle eskalovat. „Dokud se nenaočkuješ, tak vnoučata ani nás neuvidíš!“ je často poslední zoufalá věta, následovaná buď nakvašeností, že „mě tu nikdo neposlouchá a můj názor se nebere“, nebo agresivním odporem, nadávkami na „ovce“ a „jestli se necháš očkovat, tak jsi u mě skončila!“

Naštěstí je lockdown, takže můžete sedět doma, vymluvit se z rodinných setkání a místo toho přemýšlet: jak je možné, že takhle zblbnuli?

Dezinformace jako mentální virus

Dosud se tak nějak všeobecně věřilo, že nejlepší obranou a lékem na iracionalitu je řádné vzdělání, rozvoj kritického myšlení, důvěra ve vědeckou metodu… Ale dnes vidíme, že i lidé vzdělaní mohou podlehnout iracionalitě a věřit v bludy.

Jak je možné, že dezinformace a konspirační teorie mohou úspěšně zapůsobit na jinak racionálního člověka a ovlivnit ho natolik, že jim přizpůsobí svoje chování, i když tím může ohrozit sebe i jiné?

Představme si dezinformaci jako vir, který napadá myšlení. Virus je kus genetické informace, sám neživý, a potřebuje k šíření vnímavého hostitele. Jakmile najde vhodné prostředí, napadne buňky a pozmění jejich DNA tak, že napadené buňky začnou produkovat jeho kopie.

Analogicky si představme dezinformaci jako kus neživé informace, „mem“, který čeká na živnou půdu - lidskou mysl, kde se začne replikovat.

(Pojem „mem” zavedl Richard Dawkins v Sobeckém genu coby „kulturní obdobu genu“ - replikující se kulturní informaci. Neplést s „meme“ obrázky, tedy více či méně vtipnými kolážemi, co kolují internetem, prosím…)

Dezinformace, nebo omyl?

Je zásadní rozdíl mezi dezinformací a misinformací, omylem. Člověk se samozřejmě může mýlit, může dojít ke špatným závěrům, a může v nevědomosti, či dokonce v dobré víře pustit do světa mylnou informaci, misinformaci. Ale ne každá nepravdivá informace je dezinformace.

Dezinformace je nepravdivá informace, která má za cíl ovlivnit příjemce tak, aby jí uvěřil a podle ní smýšlel nebo konal.

Rozdíl dezinformace proti misinformaci je v záměru. Misinformace je buď neúmyslná, z omylu nebo hlouposti, případně pro pobavení - satira, parodie, mystifikace. Dezinformace má za účel někoho ovlivnit nebo poškodit.

Ne každá blbá zpráva je fake news, ne každá lživá pitomost je dezinformace...

Jak dezinformace napadá mysl?

Dezinformace potřebuje k uchycení v mysli nejprve přístup. Slabé místo v kognitivní obraně, kudy se zavrtá do vědomí. Většina jich na této bariéře ztroskotá, stejně jako reálné viry. Některé proniknou dovnitř, ale neprojeví se. Zůstávají, neškodí, „spí“, podobně jako třeba „obecné omyly“, které si všichni v sobě neseme. Někdy ale konkrétní virový mem, dezinformace, pronikne do mysli a uspěje. Začne se replikovat a šířit. A šíří se nejen doslova („sdílejte, než to smažou“), ale i uvnitř mysli napadeného jedince. Proti této nákaze zasahují vnitřní myšlenkové pochody, zkušenosti, intelekt, kritické myšlení a vnitřní mentální model světa, ale i tato obrana může nakonec selhat.

Selhání vnitřní obrany proti dezinformacím je pravděpodobnější, pokud už v nedávné době mysl nějakou podobnou dezinformační nákazou prošla, byť se třeba i úspěšně ubránila. Spící memy se probudí, aktivují, a pokud jsou příbuzné akutní nákaze, zaútočí společnou silou. Čím větší dezinformační nálož, tím vyšší je pravděpodobnost, že zválcuje mysl s razancí jaderného výbuchu a zanechá po sobě dezinformační mentální model.

Mentální model je v psychologii vnitřní symbol, který reprezentuje realitu. Je to souhrn všech našich představ a vědomostí o nějakém jevu, potažmo o světě; je to jeho vnitřní reprezentace. Vytváříme si je celý život na základě vjemů, zkušeností, informací, které jsme nasbírali. Průběžně do nich zapracováváme nové poznatky, měníme je a zpřesňujeme, aby byly v souladu s realitou, a zároveň jimi filtrujeme informace, které přicházejí (pokud jsou v rozporu s mentálním modelem, a priori je považujeme za falešné).

Dezinformační mentální model je pak patologická změna mentálního modelu. Je vytvořený komplexem navzájem se potvrzujících dezinformačních memů, které pozmění část původního mentálního modelu tak, že je v souladu s těmito dezinformacemi. Může být malý a zasahovat třeba jen část celkového vnímání, ale riziko je, že takový dezinformační model jednak bují a metastázuje, má tendenci se šířit a produkovat nové replikační memy, a jednak paralyzuje vnitřní obranu, takže další dezinformační memy mohou snadněji pronikat dovnitř.

Mohou tak vznikat celé komplexy dezinformačních modelů, které dokážou hostitele nakonec naprosto paralyzovat a rozložit jeho vnímání natolik, že mu přestane fungovat jakýkoli filtr a zkolabuje proces učení, protože „už ničemu nevěří“. Tahle věta dokládá totální rozvrat celého mechanismu práce s informacemi. Zároveň je nositel komplexu dezinformačních modelů časem přesvědčen, díky dále popsaným mechanismům odměn, že odhalil celosvětové spiknutí, tajemství přírody i Boží plán, má pocit, že je jediný, kdo „to vidí“, že všichni okolo „spí“ nebo „jsou ovládáni“ - což je poslední krůček před totálním rozkladem osobnosti, nasazením alobalové čepice a stavem, neodborně, leč přesně nazývaným „šílenství“. Tedy existencí ve vnitřním stavu, který je v objektivním rozporu s realitou.

Sladká odměna a rafinovaná obrana

Člověk svůj mentální model světa neustále obnovuje, konfrontuje s ním každý nový poznatek a pokaždé přemýšlí, jestli je tento poznatek v souladu. Pokud ano, přijme jej, pokud ne, nastává kognitivní disonance a člověk buď odmítne novou informaci přijmout, nebo pozmění svůj mentální model tak, aby s ním byl nový poznatek v souladu. Je to součást procesu učení.

Technicky vzato by tedy dezinformační mentální model měl brzy prasknout a zhroutit se pod tíhou dalších a dalších „normálních“ poznatků, které jsou s ním v rozporu, a přitom jsou v souladu s nenapadeným „normálním“ zbytkem vnitřního světa. Ale dezinformační mentální modely se tomu aktivně brání a snaží se, aby nositel spíš zavrhl ta „normální“ zjištění. Používají k tomu dvě techniky. Jednak, podobně jako někteří parazité, svého nositele „odměňují“, jednak mají techniku sebepotvrzení, jež nový poznatek, který je vyvrací, přetvoří v důkaz, který je podporuje.

Odměna spočívá nejčastěji ve vyvolání pocitu vlastní nadřazenosti; ten má lidská psychika velmi ráda. A tak dezinformační modely často pracují s obrazem člověka, který „prozřel“, který „odhalil pravdu“, „přestal být ovce“, „vidí JIM do karet“ a který „má svůj rozum a nenechá se nikým oblbnout!“

Ano, právě tento druh odměny může za často glosovaný paradox, totiž že největší šiřitelé dezinformací zároveň sami sebe označují za lidi, kteří mají vlastní rozum, a proto nevěří oficiálním nesmyslům - není to jen pro zvýšení důvěryhodnosti vysílané dezinformace. Ti lidé tomu opravdu věří! Stejně tak se spousta příznivců ezoteriky považuje za „probuzené“ a „vědoucí“, na „vyšším stupni vědění i vědomí“, ačkoli už při letmém pozorování jeví znaky silné psychické a emoční lability.

Druhý mechanismus je neutralizace poznatků, které jsou v rozporu s dezinformačním modelem. Funguje tak, že v samotném modelu je zabudován vyslovený předpoklad, že jej někdo bude chtít zničit. Klasické příklady jsou: „XYZ nechtějí, abyste to věděli“, „Tohle před vámi vlády tají“, „tohle média nikdy neřeknou“. Jakmile pak napadený člověk získá poznatek, který je v rozporu s dezinformačním modelem, uvažuje zhruba takto: „Aha, to je to, o čem tam psali, to je ta snaha, aby o tom nikdo nevěděl. Je to tu. Proč by proti tomu jinak bojovali?!“ Poslední věta je logický klam a argumentační faul, ale nazíráno dezinformačním mentálním modelem to do sebe perfektně zapadá.

Oba mechanismy se navzájem podporují. Napadený člověk věří, že zná plány tajného spiknutí, které budou spiklenci, logicky, tajit a vyvracet. Odměna je, že „ví víc“, „prohlédl“ a „je mu to jasné“. Jakýkoli pokus o vyvrácení vnímá jako potvrzení: spiklenci se snaží.

Zvláštním způsobem na to účinkuje ponížení nositele: „A jak je možné, že spiklenci, co mají zjevně neomezené možnosti a mohou likvidovat populaci řízenou pandemií, 5G sítěmi nebo chemtrails, ovládají všechna média i internet, a zároveň mají tak velké prostředky, aby si koupili věrnost a mlčenlivost všech, co to provádějí, nedokážou zabránit tomu, aby se jejich plány dozvěděl takový jouda z Hnojné Lhoty, jako jsi ty?!“ Hlupáci mají prosté vysvětlení, většinou v Dunning-Kruger stylu, jako „to je proto, že já znám zdroje a na mě si nepřijdou“.

Anatomie dezinformace

Stejně jako vir obsahuje samotnou informaci, obal a „buněčný klíč“, tak i dezinformace mají několik důležitých částí, kde každá má svou roli.

Dezinformace si usnadňují svoje pronikání do hostitele tím, že obsahují racionální háček - tedy informaci, která je ověřitelná a sama o sobě pravdivá. Člověk ji zná, věří jí, a díky tomu neodvrhne celý mem hned. Příklad: Nedávno jsem zahlédl dezinformační mem, který zhruba shrnu slovy „vakcína špatně, nemoc neexistuje, medicína je vrah, neumí léčit, doktoři přiznávají, že neznají příčinu nemocí a tak léčí jen příznaky.“

Racionálním háčkem je tu zmínka o „léčení příznaků“. Ano, je to takzvaná „symptomatická léčba“, která je vedle léčby kauzální, patogenetické a podpůrné naprosto běžná. Citovaná dezinformace si zabudovala do svého těla jako racionální háček ověřitelnou pravdivou informaci o „léčení příznaků“, o které slyšel pravděpodobně každý, a tak nejspíš každý přijme tuto část jako správnou, v souladu s jeho vnitřním modelem světa.

Jenže hned za ověřitelnou informací je druhá část dezinformačního memu: otočka. Otočka navazuje na pravdivou informaci a pomůže ji přetočit tak, že na ni bez problémů nasedne vlastní dezinformace. Zde funguje to, že se z jednoho druhu léčby udělá jediný druh. Otočka je podepřena emocí: „doktoři přiznávají“. Ano, doktoři často přiznávají a každý z nás slyšel alespoň o švagrovi kolegyně, kterému doktoři „přiznali“, že si nejsou jisti, co je příčinou, ale že do té doby alespoň léčí příznaky. Tady doktoři fungují (paradoxně) jako autorita a „přiznání“ tomu dává punc skutečnosti a upřímnosti.

Na racionální háček, otočku a podpěru pak nasedá vlastní dezinformační komplex. Když „přiznali“, že léčí „jen příznaky”, tak k čemu je taková léčba, když nepostihuje podstatu? No jen k tomu, aby z lidí tahala peníze…

Tohle je kotva k dalším dezinformacím, konstrukční prvek, který slouží k zabudování do dezinformačního mentálního modelu. V tomto případě je využit obraz “prostého člověka, kterého všichni chtějí jen využít”. Do tohoto obrazu zapadne citovaná dezinformace svou kotvou, a automaticky poslouží jako další důkaz, který jej posílí. Zároveň je sama posílena případnými dezinformacemi se stejnou kotvou, které se v mysli uchytily už dřív.

Kotev může být v jednom dezinformačním memu i víc, může tak podporovat a propojovat hned několik dezinformačních modelů naráz. Díky tomu se mohou spojovat a vytvářet výše popsané komplexy dezinformačních modelů.

Kromě těchto esenciálních částí může dezinformační mem, tento „virus dezinformace“, obsahovat i další, podpůrné části. Příkladem může být replikační apel „Sdílejte, než to smažou“ (který zároveň posiluje obranný mechanismus „chtějí to popřít“). Mem může obsahovat posilovače dezinformačního obrazu - falešné citace, falešné „dokumenty“. Může obsahovat explicitní odměnu („teď víte něco, co ostatní nevědí“). Může obsahovat emoční akceptační mechanismus, třeba podsunutou informaci o závažnosti zprávy (obligátní „chtějí zničit lidstvo“, „bude to stát miliardy“, „kradou děti“) - emotivní výkřik, který pomůže utlumit racionalitu při vyhodnocování zprávy. Klidně i kombinace toho všeho; na samotnou dezinformaci to nemá vliv, jen to pomáhá jejímu přijetí nebo šíření.

Dezinformační sdělení bez těchto mechanismů mají mnohem nižší pravděpodobnost, že se rozšíří a uchytí. Přesto i tak mají svou roli - fungují jako živná půda pro dezinformační memy. Jakmile se nějaký úspěšně uchytí, pomáhá tato záplava prostých dezinformací, lží a hloupostí, leckdy i jednovětých výkřiků, jeho ukotvení tím, že zvyšují jeho důvěryhodnost („něco na tom bude, vždyť to čteš všude“).