Problém totální perspektivy

Chtěl jsem vám napsat, že jsem ráno nesnídal a mám hlad, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nezmínil, že na planetě je miliarda lidí, co mají hlad, a na Ukrajině je válka.

Možná jsem vám chtěl napsat, že chci jet na dovolenou, ale pak jsem si uvědomil, že bych se tím dotknul citů všech těch, kteří na dovolenou nemohou.

Anebo jsem vám chtěl napsat, co si myslím o téhle perspektivě, ale pak jsem si uvědomil, že na světě je tolik bezperspektivních lidí, které bych musel zmínit, že...

A víte co? Nemusíte být všichni zticha jen proto, že je na světě utrpení. Můžete se radovat, můžete mít problémy, strasti, bolesti, můžete být naštvaní a můžete být šťastní bez ohledu na to, že je na světě někdo, kdo právě teď trpí.

Protože vy nejste Ježíš a nemáte snímat hříchy světa svým utrpením.

Celé tohle je jen vaše morální berlička, abyste se mohli dojímat: nad krutostí ve světě, nad tím, jak se nad sebou dojímáte, a hlavně nad tím, jak je vaše dojetí šlechetné!

Promiňte - nasral jsem vás? Pokud ano, tak je to dobře, ještě nejste ztraceni.

Honza Kubita, kterého si velmi vážím a mám ho rád, tuhle psal na Twitter něco jako že se chtěl rozčílit nad nějakou banalitou, nad "problémem prvního světa", ale pak si uvědomil, že lidé na Ukrajině nemají elektriku, nemají jídlo a mrznou, a bylo mu stydno za to, že má problém s něčím tak banálním.

Já mu rozumím. Tenhle pocit je lidský a přirozený. Navíc ho ve vás společnost podporuje - okřídlené "dojez večeři, víš co by za to jídlo daly děti v Africe?!" si snad pamatujeme všichni. A je v pořádku si uvědomovat, že jsou na tom lidi hůř, že jsou takoví, co umírají, nemají jídlo, nemají vodu, nebo jsou mrtví a nemuseli být. Uvědomte si to, ale nepropadejte úzkosti.

To, že je na tom někdo někde hůř, neznamená, že musíte popřít svoje emoce. Radujte se, když máte z čeho, a nenadávejte si za to, že se radujete. Když máte radost z toho, že se vám narodilo dítě, přestanete ji mít z toho, že vám zemřela teta? Nebo si budete vyčítat, že jste šťastní, když byste měli být zachmuření? Nebo snad svou radost okřiknete, protože si uvědomíte, jak miliony dětí umárají?

Buďte naštvaní na protivnou prodavačku, tupého řemeslníka i na neschopného kolegu. A nesmějte se sami sobě a neshazujte se s tím, že vaše problémy prvního světa jsou ve srovnání s celosvětovými problémy, kdy lidé nemají práci, řemeslníky ani prodavačky, malicherné.

Vaše ohleduplnost, nebo jak to nazvat, svět nenapraví. Jestli se chcete za svoje radosti i starosti bičovat, protože si uvědomujete, že jsou méně šťastní lidé, tak to spánembohem dělejte, ale uvědomte si, že to neděláte ani kvůli těm méně šťastným, ani kvůli světu, ani kvůli okolí, ale jen a pouze kvůli sobě a svému pocitu, že jste s tím něco udělali, a jestli ne, tak si to aspoň uvědomujete.

Můžete vstávaje lehaje proklínat své předky za otrokářskou minulost, ale nezměníte ani minulost, ani současnost. Můžete dělat cokoli z toho, ale pořád platí, že tím světu nepomůžete. Můžete se trestat za to, že jste z prvního světa, ale vaše sebetrestání je úplně zbytečné, nic neřešící a totálně pokrytecké pozérství.

Fulghum popisoval zkušenost lidí z koncentráků. Jeden z nich tvrdil, že problém je, když nemáte co jíst a nemáte kde spát, vše ostatní je nepohodlí.

Ano, většina z vás má co jíst a kde spát a to, nad čím se rozčilujete, je vlastně jen nepohodlí, ne opravdový problém. Že? Minimálně z patřičné perspektivy to tak je. Z příslušné perspektivy jsou vaše roztržené kalhoty úplně nicotné proti světu, přírodě, vesmíru... Jenže pokud budete žít pořád v totální perspektivě a budete vidět věci ve správných proporcích, budete muset být buď šedí, protože si nedovolíte mít jakoukoli pozitivní nebo negativní emoci, nebo černí, protože svůj život vyměníte za neustálou starost nad světem.

On se o sebe svět postará, jako se postaral vždycky, i bez vašeho sebedojímavého patosu.

Vezměte si komunisty, kteří vstávaje lehaje myslí jen na útlak neprivilegovaných světovým kapitálem a globalizací. Už Čapek o nich psal:

Takzvaný proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimism a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá „výchova mas k revolučnosti“ nebo „posilování třídního vědomí“. Chudému, který má tak málo, berou ještě primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

To, co děláte, je přesně takové: berete si radost ze života a úlevu rozčilení nad svými problémy.

A až si budete zase někdy říkat, že k tomu, abyste byli správně morální, musíte popřít svoje radosti a strasti ve jménu těch opravdu velkých strastí a radostí, které zažívá někdo jiný, tak si všimněte, že i ti nejubožejší se dovedou smát. Nežijou v neustálém pláči. I lidé ve válečné zóně na Ukrajině mají z něčeho radost a z něčeho žal, i africké děti se smějí při hře.

Protože, a tohle si zapište za uši, každý člověk prožívá radosti a starosti úměrné svému životu. Je tak nastaven. Je to přirozené. Pokud se přestanete radovat a pokud na každý příspěvek o tom, jak někdo má radost z nových bot a z Vánoc a ze světýlek v okně budete psát, že to vy nee, protože myslíte na lidi na Ukrajině, tak tím nepomůžete lidem na Ukrajině. A po pravdě si o vás nebudou ostatní říkat: To je ten šlechetný člověk, co sám sebe upozaďuje a myslí na opravdové nebožáky. Ne ne ne, kdepak. Budou si o vás říkat, že jste toxický ponurý kretén, který je svým negativismem jenom otravný, takže je lepší se od něj držet dál.

Žijte si svou radost. Nikdo jiný ji za vás neodžije. Nebojte se ji hledat v sobě a jste-li šťastni, radujte se. Jste-li smutni, smutněte. Jsou to vaše emoce a jsou pro vás skutečné. Když se za ně budete okřikovat, že to je nepatřičné, budete žít ve lži.

A když za ně budete okřikovat jiné, jste lháři.