Titulní strana

Důvěra? Pche!

cover

K čemu je stát, když si nevěříme? A jak z toho ven?

Člověk má pak najednou takové blbé pocity. Když nad tím přemýšlíte, tak si říkáte - nebo ne, jinak: Když nad tím přemýšlím, tak si říkám, že to vlastně není tak překvapivé.

Že to lidem vlastně ani nevadí.

Že si zvykli a že to vlastně ani jinak nechtějí.

Silné tvrzení, že? Mám pro něj nějaký důkaz? No jasně že mám, důkaz sporem: kdyby to chtěli jinak, tak to už dávno jinak udělali. Protože stát není mimozemský výsadek, co sem nasadil Aštar Šeran, ale jsou to ty samý lidi, občani…

Když to lidé budou chtít jinak, prosadí si to. Ale zjevně jim to takhle vyhovuje.

Víte, co mě fascinuje? Když sleduju učitelské diskuse. Třeba takové slovní hodnocení: učitelé to celkem brzy pochopili, a až na princmetálové báby babicí socialistické s tím nemají problém. Problém s tím často mají, tramtadadá: rodiče! Čtu ty historky a je to jak přes kopírák: “Rodiče vyžadovali známkování číslem 1-5.” Důvody nejrůznější, ale nejčastěji ten, že to oni takhle měli (“a vidíte, taky jsme to přežili a žádná traumata z toho nemáme!”), tak ať to mají i děcka. Plus u určité části obyčejná lenost - nechce číst, že klukovi jde skvěle vymýšlení postupu řešení, ale že je zbrklý a dělá chyby. Z toho neví, jestli má chválit, nebo trestat. U čísla ví, že za pětku se řeže, za čtyřku zarach, za trojku zákaz mobilu a televize, za dvojku se vyhrožuje a za jedničku se říká “no vidíš! Když se ti nepovolí a když tě do toho dokopeme, tak to jde. A teď to tak pude pořád, a jestli ne, tak si mě nepřej!” Jojo, to jsou takoví ti rodiče, co řeknou učiteli “Kdyžtak mu dejte pár po hubě, však to potřebuje, mě fotr taky zmlátil, když jsem něco udělal, a dneska jsem spořádanej občan”. Druhej protipól jsou přepíčení protektoři, kteří sepisují podněty na ministerstvo a inspekci za to, že učitel na třídu houknul, nebo za to, že si dovolil dát domácí úkol.

Ale co jsem tím chtěl říct: když vidím rodičovský přístup “my to museli takhle dělat, tak proč by to děti měly dělat teď jinak, nedejbože jemněji?”, tak mám pocit, že to je analogické k tomu státo-občanskému vztahu a důvěře.

“Stát nám nikdy nevěřil, my jsme se naučili mu nevěřit taky, nespoléháme na něj, ale taky pro něj nic neuděláme, na volby sereme, nic nezměněj, když chce úřad kraviny, tak mu vyhovíme, prostě jsme se tak naučili, že to je cesta nejmenšího odporu…” Prostě to chtějí, protože to důvěrně znají a vědí, jak s tím naložit.

A proto věřím tomu, že není cesta. Protože není vůle. Chcete to, máte to, a my, co to nechceme, jsme v tom holt s vámi. Co s tím? To nevím. Jen tuším že cesta nevede přes novou nepolitickou politiku!

Odkaz na článek

Důvěra

cover

Nemám rád opakování.

Nemám rád opakování.

Proto nemám rád, když se opakuju.

Ale musím se opakovat, i když nemám rád opakování…

Jestli je něco úplně nejvíc symptomatické pro Českou republiku léta Páně 2021, je to totální rozvrat důvěry.

Stát každým svým krokem, každým gestem, každým prdem ukazuje, že občanům a priori nevěří. Nevěří. Nic.

Včera zrovna nějakej ten ministrant prohlásil, že test si musí udělat každý picmoch na pracovišti, protože kdyby si ho dělal doma, tak by podváděl. No to jsem měl chuť řvát “Ty čuráku zvadlej, sám jseš podvodník!”

Pak druhý vemeno vymyslí legendární “potvrzení o tom, že jsem se s nikým nepotkal”. A že policajti budou kontrolovat, esivá vobčani v karanténě seděj doma.

Ale není jedinej, to je jedno plezmero vedle druhýho, a nejen stát, ale i hen ti “kapitáni průmyslu”. Ne, to nejde, musej do práce, tedy na konkrétní místo, a makat od do! A nemocenskou v karanténě ne, to by se házeli marod. A tak dál, celej festival kretenismu by se z toho dal uspořádat.

No, a co dělají vobčani se státem, kterej jim každým gestem, každou vyhláškou a každým ministerským moudrem řve do ksichtu: “Nevěříme ti, dokaž, že nejsi hajzl”? No co by dělali: Nevěřej mu!

Jak to bylo v Comebacku: “Varování ministra zdravotnictví: Poslech motivačních CD může poškodit vaše psychické zdraví… Zkusíme to?” - “Ty nevěříš ministrovi zdravotnictví?” - “Ne.”

Blbý teda jsou dvě věci, zaprvé že občani nevěřej ani ve chvíli, kdy náhodou - ano, stává se to - něco udělá dobře. A zadruhý pak to, že když stát nevěří občanům a občané státu, tak na co si jsou? K čemu je stát občanům a k čemu občané státu?

K čemu je mi stát, který mi nic nevěří, že?

(Zitra si řekneme, co s tím, jo?)

Odkaz na článek

Lidé PRO

cover

Tak určitě…

Byla to moje guilty pleasure.

Ta věc byla ještě prázdnější než “marketingový konstrukt”. Lídr rozhodný jako pojď na mě z boku, co povídal věci jako jsem téměř rozhodnut začít uvažovat o tom, že je potřeba něco udělat, tyvole, to i Honza “Želé” Fischer se svým “neříkám tak ani tak” působil rozhodněji… A celý to bylo prostě dvacátej odvar ideálu Konečně Jiné Politiky a instantní spásy.

Guilty pleasure bylo sledovat podporovatele a jejich argumenty. Klasická sbírka:

  • Myslí to upřímně
  • Má v sobě energii, já mu věřím
  • Je to úplně něco jiného, tomu nerozumíte
  • Velmi inovátorský počin, počkejte, až to rozjede

Nejvíc Jakub Hussar… Ten mi na FB vypisoval, jak je hrubě fauluju, ale jak oni to zvládají a ještě to ukážou. No, pak nějak míň slavně z celé věci vycouval i s První prezidentskou, protože úplně nová idealistická politika měla problém platit.

Škodolibé? Radost z cizího neštěstí? Ale kdepak, jen takový ten pocit “fakt jste to neviděli, nebo nechtěli vidět?” - a taky trochu vděk za krystalicky čistou ukázku “vyprázdněnosti”, kterou budu dalších deset let používat, než na to lidi zapomenou (jako na Věci veřejné a Cestu změny třeba).

Přesně to shrnul Leoš Máňa Kotleta: Ale zase se všichni poplácali, jak udělali kus dobra pro tuto zemi a dali do toho srdíčko. Ty vole, kdy do toho začnou dávat rozum?

PS: Jo, jasně, “závist”, “nepřejícnost”, “česká malost”, “aspoň něco zkusil, a co autor”… Nedělejte si z hlavy anální kolík, vytáhněte ji ven a zamyslete se: když vám někdo řekne, že skočí ze skály rovnýma nohama a dole to odpruží, taky budete říkat, že to aspoň zkusil? A ne, nemohlo to vyjít, protože za tím nebylo vůbec nic. Naprosté prázdno. Byl to jen další pokus o močení proti větru, bez ohledu na to, kdo co zkusil a dokázal.

Odkaz na článek

Přání

cover

Víte, co bych si přál?

Nejsem Miss, nechci světový mír ani odstranění genderové nerovnosti. Nejsem woke, takže mi je jedno… spousta věcí.

Má přání jsou úplně obyčejná, nudná a boomerská. A skromná.

Přál bych si, abych se dočkal zrušení úplně nesmyslných povinností “mít u sebe něco, aby z toho případně orgán zjistil to, co stejně dávno ví”. Příklad? Zelená karta, nebo malý techničák.

Taky by mělo být ve vyhlášce, že na semaforu je možné na červenou odbočit doprava, pokud není řečeno jinak. Jako v Americe třeba. A zrušit fetišizaci levého pruhu a na dálnici dovolit jízdu “v libovolném pruhu”.

Když v tom budeme, tak bych si přál zrušení věci, o které z historické zkušenosti víme, že reálně ničí životy i majetky, totiž sčítání lidu. Navíc vynucené hrozbou pokuty. A kecy o tom, jak je to “nezbytné”, si nechte pro státy, kde to tak není, kde se třeba jen zeptají, anebo pro století, kdy stát stejně všechno ví (jako u toho techničáku), ale provozuje rituál ponížení občana úřadem za účelem posílení pravidla “když se zeptáme, tak ty musíš odpovědět!”

Taky to šoupání časem. Je mi jedno, jestli letní, nebo zimní, ale, kurva, jeden. A je mi jedno, že vy máte pocit, že “v létě musí být v deset večer světlo”, ale nechcete “vstávat za tmy”, nebo zas “za světla”, nebo co že vám to vadí.

A jestli můžu mít jedno opravdu hodně srdečné přání, na které si rád počkám, tak prosím: Damnatio memoriae na ruského švába. Anebo jen zákon ve znění “Prezident Zeman se podílel na úpadku a rozkladu státu i morálních hodnot.”

Díky!

Odkaz na článek

Odborník

cover

“Odborník je ten, kdo přijel z jiného města,” říká staré cynické pravidlo. Tenhle byl: přijel z Brna.

Rozložil kufříky a jal se prodávat mírně ohřátou vodu. Dřív prodávali horkou vodu, ale asi si lidi stěžovali, že to pálí, tak se prodává už jen voda konsenzuálně vlažná, nebo nevim.

Každopádně přišlo několik obecných pravd, a pak jsme se dozvěděli, že když chceme cokoli zlepšit, tak je potřeba to měřit a vyhodnocovat, jak to reaguje na změny, jestli kýženým směrem, nebo ne.

Cajk, s tím by se dalo souhlasit.

Pak nastolil téma k měření: Budeme měřit něco, co nikdo jiný neměří, totiž zákaznickou důvěru v naši značku, a to zjistíme tak, že vyčíslíme, jak mají zákazníci rádi naše pivo. Což nás velmi zaujalo svou nevšedností, a zvědavě jsme čekali na hlas odborníkův.

A odborník pravil, že musíme být zcela exaktní, a tak budeme měřit, jak často přijde stížnost na to, že se v láhvi našeho piva omylem objeví louh. “To se dá přesně vyčíslit, ne?”

“Ano, dá. Loni 0, letos 0, předloni 0… Co na tom chcete měřit?” neudržel jsem se.

Odborník mě usadil s tím, že se nemám vysmívat výsledku, když to ještě není hotové, a obratem navrhl připočíst počet stížností od pijáků, že jim v pivu plaval nějaký předmět.

Nadechnul jsem se, a odborník, vida mě periferním viděním, rychle pokračoval: “A určitě ještě najdeme spoustu dalších věcí!”

Pak ještě navrhnul vyhodnocovat počet špatných várek, které jsme stočili. “Letos 0, loni 1, předloni 0…”

Počet soudních sporů…

Když navrhl počítat “míru pijákovy důvěry”, tak i sládek brblal, že míra důvěry je přeci 45, pan starší oponoval, že si myslí, že to je 56, a celé to připomínalo vtip s ruským křižníkem: “Kolik? - Padesát! - A čeho padesát? - A čeho kolik?”

Odborník nakonec vítězoslavně přejel místnost pohledem a pevným hlasem pravil: “Budeme vyhodnocovat počet ocenění na soutěžích piva! Těch je jistě víc než nula ročně” - a podíval se na mne, jako že tohle už nezpochybním.

“Ano, je jich víc, ale to bude tím, že jich je tolik, co pivovarů, a každý urve aspoň dva Finalisty a jednu Bronzovou ve dvou soutežích ročně. To nijak nesouvisí s tím, jak mají zákazníci rádi naše pivo.”

“Ale dá se to měřit!” triumfoval odborník, a kolegyně nadšeně zatleskala: “Založím si Excel a v něm navrhnu vzorec výpočtu.” Ona byla z marketingu, což není omluva, ale vysvětlení.

Celkový výkon vyvolal nakonec nelibost u pana správce pivovaru, který si stěžoval, že jsem lacině exhiboval svou intelektuální nadřazenost slovíčkařením, místo abych projevil nadšení a pozitivní přístup.

V tu chvíli jsem pochopil, že mám změnit lokál, a šel jsem do médií.

Každá věc na světě se dá po větším či menším úsilí převést na nějaké číslo, které, když máte hodně štěstí, o něčem vypovídá, a když trefíte Jackpot, tak se to bude aspoň trochu týkat toho, co si myslíte, že měříte.

Viz též Goodhartovo pravidlo - doplnil Honza Marek, díky.

Odkaz na článek

Funguje to

cover

Můj článek na Infu funguje.

Jak to poznám? Jednoduše: potrefení to odmítají s tím, že to je dezinformace a manipulace. Je to logická reakce, kterou jsem popisoval: na “symetrické” metody odpoví dezinformátoři klasickým způsobem, totiž nařknou oponenta z toho, co dělají sami. A samozřejmě v dobré víře, protože mají pocit, že byli nařknuti oponentem z toho, co oponent dělá.

Což je skvělá ukázka toho, jak jsou symetrické metody neúčinné. Pokud chcete bojovat s fake news, nemůžete ukazovat, jak jsou “fake”, protože obratem oponenti udělají totéž: nařknou vás ze šíření fake news. Demaskujete propagandu? Propagandisti vás obratem obviní ze šíření kontrapropagandy.

  • “Ty jsi blbej!”
  • “Ne, ty jsi blbej!”

Nemáte pravdu! - Lžete, to vy nemáte pravdu!

Bylo by skvělé, kdyby si to uvědomili šiřitelé světla… Ale obávám se, že to nepůjde.

Můžete si to aplikovat jakkoli, a pokud vás teď zrovna nenapadá, na co to aplikovat, tak co takhle na antiBabiše? Ukazovat, kolikrát a v čem všem Babiš lže a manipuluje je sice správné, má to tak být, ale není na místě očekávat, že to kohokoli přesvědčí. Babišův příznivec totiž vezme podobné informace jako “důkaz, že jdou po Babišovi, protože to dělá dobře”. Z jejich pohledu jste vy ti “zlí temní propagandisti”, co se snaží torpédovat skvělou práci vlády.

Počty mrtvých? Však za ně může opozice!

Propad ekonomiky? Sabotáž Babišových odpůrců, opozice překrucuje…

Ne, zcela vážně: “seznamem pravdy” propagandu neporazíte. Ale můžete to zkoušet dál, jestli máte pocit, že vám to pomáhá.

Odkaz na článek

Oak Ridge

cover

Tuhle jsem zas četl stesky nad tím, jak všeobecná dostupnost internetu přinesla katastrofu, spočívající v tom, že je moc informací a každý může plácat, co mu slina na klávesnici přinese, i když je to naprostá kravina.

Je to tak, ale přesto si myslím, že cesta není zakázat to ani regulovat, ale naučit se s tím žít.

V roce 2002 jsem si napsal svůj vlastní blogovací systém, v roce 2003 jsem z něj udělal zvěčnělé Bloguje.cz, a tak jsem se, dobou a dějinami postrčen, stal součástí té vlny, která z geekařiny a kuriozity “pro pobavení”, o níž se psalo buď jen v rubrice Zajímavosti, nebo v technických časopisech, udělala do té doby nevídaný Hyde Park, kam si každý mohl přijít a žvanit, i když neměl, co by řekl. Pustili jsme džina z láhve, a nikdo ho nezašpuntuje. Dodneška jsem přesvědčen, že to je dobře. (Ale stejně tak jsem přesvědčen, že rychlá privatizace byla lepší než plánované desetiletí polostátního socialismu…)

Připadám si jako nějaký z těch chlapíků, co v Oak Ridge stavěl odstředivky na obohacování uranu, jak si pak o deset let později říkal: “Tyjo, až sem to došlo…”

Odkaz na článek

48

cover

Ode dneška mi je 48. Nevím, jak jste to měli vy, ale já si právě rozjíždím další nový projekt v práci, dělám věci, které mě baví a kterým rozumím, a jsem spokojený.

Přitom prý koeficient štěstí po dvacítce klesá, ve věku kolem padesátky je nejmenší, a pak zase roste.

Ale jo, pozoruju na sobě, že tuhle bodne, támhle křupne, a hlava, ta trošku zapomíná. Není tak rychlá. Ale zato je komplexnější a pobere větší věci.

Kéž by to chtělo ještě nějaký čas zůstat…

Tak ať mi slouží!

Odkaz na článek