Titulní strana

Šaty

cover

Možná je to na aktuální téma…

Před pár lety sedím takhle v práci a pracuju. Přišla kolegyně Zuzana, seděla asi tak tři metry ode mne, a já si všiml, že má nějaké zářivě jasné letní šaty, tuším žluté, s letním potiskem, asi měla i nový účes, a vůbec z ní vyzařovala spokojenost.

To je fajn, mám rád, když jsou lidé spokojení, i já jsem rád spokojený, přál jsem a bylo mi přáno, jak se říká, a říkal jsem si: Mám se zmínit, že jí to sluší?

Jenže jsem slušně vychovaný muž a rozhodně nelze říct, že bych se choval nějak dotěrně či vlezle, k ženám už vůbec, tak jsem si to nechal pro sebe. Však co, kvůli mně to nedělala, to je samo sebou, taky v práci jsme kvůli práci a ne kvůli honění vody, a vůbec, jí může být naprosto ukradené, co si já myslím o jejím outfitu, a já to samozřejmě vím. Navíc byla v hierarchii asi tak o dvě patra výš, de facto nepřímá nadřízená, a ještě by si někdo mohl myslet, že šplhám, zkrátka - nesluší se to.

A tak nám vesele uběhlo dopoledne. I poledne. Odpoledne se nachýlilo, já jsem odcházel, loučil jsem se s ní, a nedalo mi to. Ano, ještě jsem se předem pro jistotu omluvil, kdyby to bylo nevhod, a prostě jsem jí ty šaty pochválil, že jí to sluší. S úsměvem, mile, věcně, tuším, že jsem použil slovo “šik”.

Úplně se rozzářila, že děkuje, že to ráda slyší a že jí to udělalo radost. A že mi musí něco říct…

“Totiž, Martine,” povídala, “já jsem se bála, že je něco špatně. Já jsem před chvílí mluvila s Gábinou, ona mi taky říkala, že mi to sluší, a já jí říkala: No vidíš, a kluci dole si toho vůbec nevšimli a nikdo mi nic neřekl! Jenom ženský…

“Nojo, když oni se asi všichni bojej, že by to bylo nevhodný,” povídám já. “Já taky váhal, ale co už - kdyby se tě to dotklo, tak bys mi řekla, ať si hledím svého, že to není moje starost, a bylo by!”

“To já ne, to já vždycky ráda slyším, že mi to sluší…”

Pak se zamyslela, zadívala se do dálky a povídá: “I když jsou dámy, a to i tady, kterým bych to radši neříkala. A to jsem ženská.”

Měl jsem pocit téměř spiklenecký: Muž udělal něco tak nepatřičného, jako že cizí ženě, i když kolegyni, pochválil oblečení, a ji to potěšilo, bez jakýchkoli dalších konsekvencí. Prostě jen tak - postaru, galantně, jako když můj děda zdravil sousedku slovy “Má úcta!” Já tím nic nemyslel a ona byla upřímně potěšena. Spiklenci demodé nepatřičnosti.

A oběma nám v tu chvíli bylo trochu líto, že jsem byl jediný, kdo jí to řekl.

Odkaz na článek

Kostelník

cover

Znáte ten vtip, co končí slovy: “s Pánembohem bych se smířil, s farářem domluvil, ale kostelník – ten nepovolí!”

Jeden kostelník pracoval i u nás. Nikdo jsme nevěděli, co přesně dělá, protože jsme ho viděli buď jak nese někomu klávesnici, nebo jak kouká do monitoru. Pak se při auditu ukázalo, že na monitoru sleduje zátěž systému, a jeho rolí bylo v případě, kdy se zátěž zvýší, vstát a rozčileně přecházet. Nebo tak něco.

No a v dobách úplně dřevního placeného online se stala taková věc, že šéfredaktor rozhodl o tom, že se nějaký článek má ocitnout v prémiové části, a tak to oznámil těm, kdo to měli realizovat. Jenže se tak nestalo ani za půl dne, tak začal prcung. Nejdřív to odnesli ti, co to měli realizovat, a ti řekli, že oni by rádi, ale musí to ještě nkdo jiný, no a tak se šéfredaktor dostal až k člověku, který měl technicky zařídit, že u tohoto článku bude nastaveno “premium=true”. Jak říkám, dřevní doby, tohle musel někdo nastavit ručně. A ukázalo se, že to je zmíněný kostelník, který usoudil, že to není dobrý nápad, a že to neudělá.

A tak došlo k legendárnímu dialogu, kdy naprosto zuřivý šéfredaktor vyběhl do kutlochu ke kostelníkovi a oznámil mu, že má udělat, jak žádáno. A kostelník opáčil, že ne, že to je pitomost. Šéfredaktor zrudnul ještě víc a použil váhu svého postavení: “Já jsem tady šéfredaktor, já o tom rozhoduju a vy to uděláte, a uděláte to hned!” A kostelník na to odvětil, že nad tím přemýšlel a podle něj to není dobrý nápad, tak že to neudělá.

Šéfredaktor odešel, kostelník zůstal. Několik let nato jsme se potkali taky, to když kostelník rozhodl, že to, aby uživatelé nahrávali obrázky do soutěže, je bezpečnostní díra, kterou on ne-po-vo-lí! Zeptal jsem se na jeho puvoár k takovému hodnocení, on mi řekl něco jako že tomu nerozumím, že upload obrázků je bezpečnostní riziko, jak bych jistě věděl, kdybych s tím někdy dělal. Spustili jsme soutěž na vlastním virtuálním serveru a na kostelníka jsme se vykašlali. Když přišel poskakovat jako kaučukový dědek a pořvávat, že “on řekl…”, poslal jsem ho ve vší slušnosti do prdele, i s jeho hypertrofovanou důležitostí.

Ale vydržel tam ještě asi osm let.

Odkaz na článek

Texty

cover

Hrozně moc se mi líbí situace, kdy člověk, jehož nejdelší souvislý text byla pravděpodobně slohovka “Prázdniny u babičky” v osmé třídě (diplomku nepočítám, ta nebyla souvislá), začne posuzovat, kolik dá jaký text práce. A je mu jasné, že:

  • krátký text je hned, dlouhý dá práci
  • humorný text je hned, vážný dá práci
  • když je text ostrej, tak to bylo samo, zatímco na uhlazenej se musí uhlazovat
  • když je text naštvanej, tak autor byl naštvanej (a jestli říká, že ne, tak lže)

Protože stejně jako každý rozumí trénování fotbalu, podnikání a medicíně, tak rozumí i psaní. Však co, denně píše, i několik mailů napíše, tak snad ví, ne?

S dovolením: napsat krátký text, aby v něm nic nechybělo, je strašná dřina, zatímco vykecávat se umí každý. Napsat vážný, až dojemný text, to zvládnete, i když u toho sedíte holou prdelí na žiletce, ale pobavit, to je piplačka. Ostrej text musíte pečlivě vyvážit, aby měl gradaci, jakou zamýšlíte, ale uhlazená nuda, ta je hned. No a při psaní naštvaně působících textů je úplně ideální rozpoložení být v dobré usměvavé náladě.

Já vím, ztrácí to pel autentičnosti a opravdovosti, že? Věřte mi, opravdový autentický text byste číst nechtěli. Ale jestli vám to nějak nabourává vaše idealizované představy, tak tomu věřit nemusíte.

Odkaz na článek

Berlín

cover

Některé diskusní duely jsou už dávno svedeny, dřív, než vůbec propuknou.

Bolševik navrhne nějakou bolševickou píčovinu, typicky že v zájmu vyššího dobra musí ti, co něco mají, uznat, že to mají neoprávněně, a buď to rozdat jiným, nebo se toho zbavit, nebo za to zaplatit, a ještě zatleskat tomu, že už to nebude.

Bolševika okomentuje někdo a nazve jeho nápad bolševickým.

Bolševikovi kámoši se seběhnou a začnou pořvávat, že v tomhle zaprděném Čechistánu jsou všichni úplně hysterický, když se jim šáhne na jejich pohodlí, a v každé solidárnosti hned vidí komunismus. A už to jede.

A pak dorazí vrchní blahosklonec, který vstoupí do diskuse naprosto nad věcí a řekne, že zatímco se v zaostalém Česku diskutuje o takových samozřejmostech a zaostalí Čecháčci si myslí, že přechčijou kola dějin, co se dávno netočí podle nich, tak v Berlíně už to dávno udělali. Taky v Amstrdámu. No a ve Skandinávii to je už 40 let úplně běžné! Prostě celý svět je zase napřed a se zabedněnýma retardama v Českolandu nemá vůbec cenu diskutovat.

Co na tom, že ve Skandinávii se o tom radši nemluví, v Amstrdámu doufají, že to tiše zmizí na předměstí a v Berlíně to dotuje německý průmyslový kolos, ale neříká se to, bo je to salonunfähig… Důležité je, že bolševický světlonoš zase dokázal, že je ho pro Českou republiku škoda, on by už dávno mohl někde sepisovat traktáty o ještě lepším světě, ale když to musí být, tak teda nosí paprsek pokroku i do ukoptěného zaprděného Česka.

Bolševická mysl, a to není ze mne, to už Čapek popsal, strašně ráda mluví o prostých utlačovaných. Dělá z nich zvířátka, o které se hodlá starat - samozřejmě po svém, protože prostý utlačovaný neví, co je pro něj dobré, a jak je hloupý, tak by si mohl zvolit něco jiného, třeba nějaké materiální statky a požitky. Bolševik se mu rád postará o blaho, ale nejdřív musí utlačovaný povstat a začít se bít s těmi, které bolševik nesnáší: se svobodnými, pracovitými, bohatými a bohatství vytvářejícími. Ti musejí padnout, a až padnou, tak se bolševik ujme osvícené vlády nad těmi utlačovanými, a to teprv uvidíte šťastný svět.

Vylézají zpod kamenů a rozlézají se čím dál víc. Kudy jdou, tam posilují nenávist jedněch k druhým. Poznáte je podle jejich zaťatosti - sveřepého vzteku, fanatismu a totální nesmiřitelnosti. Čím hůř, tím pro bolševika líp.

Odkaz na článek

Otec

cover

Máme Den otců.

Den by byl, otec ne. Zemřel loni na Dušičky. Ne snad že by byly příčinou jeho úmrtí, tou byla Alzheimerova choroba. Osud má rád ironii, a snad proto jeho, vysokoškoláka a člověka, který nerad chodil k doktorům a psychická onemocnění považoval za simulaci nebo za “bláznovství”, potkala ta dlouhodobá forma. Alzheimerova nemoc s časným nástupem se tomu říká.

V pětapadesáti to vypadá jako roztržitost. Hledáte klíče, peněženku, mobil.

V šedesáti to začne být takové divné. Třeba když zapomenete, že máte jet v práci za zákazníkem.

Jenže věren své nátuře na tyhle signály nedbal a zlehčoval je různými zemitými průpovídkami, nejčastěji “Zapomínat, to je dar!” No, užil si ho dosytosti, bohužel…

A pak to začne být divné. A pak ještě divnější. “Kam jdeš?” - “Nevím!” - “Přines ze sklepa brambory…” - “Já nevím, pro co jsem tam šel.”

A furt: “Zapomínat, to je dar! Ale nojo, naco si pamatovat, však mi to připomeneš. Když jsem to zapomněl, tak to asi nebylo důležité…”

Obvodní doktor s ním na to téma rád pošpásoval, však víte, pane inženýre, to v tomhle věku každej začíná zapomínat, sem tam něco… Otec samozřejmě nepřiznal rozsah svého “zapomínání”, tak co by?!

Zapomínal věci, které uměl. Nenacházel slova. Opakoval historky, fráze… Místo plánů, jak bude v důchodu na zahrádce pracovat a ve sklepě stloukat ptačí budky ze dřeva a kutit, seděl na gauči a koukal. Matka ho neustále aktivizovala, někam ho posílala, dávala mu nějaké úkoly, ale on zapomínal. Sice svou průpovídku o “daru” uměl pořád, ale bylo vidět, že ho to vzteká, když najednou něco neví.

Nakonec se podařilo dostat ho k neuroložce. Měl k tomu spoustu řečí, jak nikam nepůjde, protože “není žádný blázen”, a na jemné přemlouvání “… jen zjistí, co by se dalo dělat s tvým zapomínáním” odpověděl - no, však víte. Ale šel tam, a diagnóza byla jasná. To jeho nemoc probíhala pátým rokem od viditelnějších příznaků.

Dostal sadu léků, a jeho stav se “zázračně zlepšil”. Samozřejmě jsme věděli, že to je dočasné, ale bylo velmi příjemné ho vidět, jak vypráví, kde byli na dovolené, vyjmenovává města, zážitky… A to bylo naposledy.

Ne, ještě nezemřel, tedy aspoň fyzicky. Dalších pět let odcházela jeho osobnost, jeho duše. Jak to říkal Koukolík: “Starý vyhořelý strom”. Duše zmizela jak pára nad hrncem, a on jen seděl, mumlal a připomínal malé dítě: smál se těm nejjednodušším komickým situacím, nebo se vztekal. Ze zbytků slov skládal horko těžko věty, a když je složil, byl to strašlivý obraz: Chce domů. Tu paní nezná, ty lidi nezná, půjde pryč. Lehne si na silnici a nechá se přejet autem. Chce umřít. Skočí pod vlak. Jakoukoli péči odmítal, že žádnou péči nepotřebuje, že se o sebe přeci postará. To už bylo v době, kdy jediné, co si pamatoval, je jak se chodí do obýváku, ale že by se měl najíst, to už nevěděl. A v čím dál řidších světlých chvílích se prý ptal: “Proč se mi to děje, proč se mi tohle děje?” Pak zmizely i jednoduché věty, zůstaly jen slova, gesta, fyzická agrese, hlavně vůči sobě, ale postupně i vůči ostatním…

Ale i prosté živočišné radosti. Na začátku léta 2019 jsme byli na zahradě, bylo horko, blbnuli jsme s hadicí na zalévání, otec si sundal tričko, běhal v proudu vody s rozkoší malého dítěte a smál se…

Matka do poslední chvíle věřila, že to nějak zvládne a že to musí zvládnout, ale už to nešlo. Zhoršení bylo patrné týden po týdnu. Nakonec jsme ho v lednu odvezli do sanatoria. Poslední obraz, který v hlavě mám, je ten, kdy se na mne rozeběhl a chtěl mi dát ránu pěstí, ale to už byla jen fyzická schránka. Ta mu sloužila dobře a dlouho, ale rozum, ten už byl dávno pryč.

V tu chvíli jeho tělu zbývalo už jen deset měsíců. Postupně se začal zhoršovat i jeho fyzický stav, několik posledních měsíců už ani nechodil, vozili ho, a jednoho dne, pár týdnů po jedenasedmdesátých narozeninách, se mu zvýšila teplota. Ne, Covid to nebyl. Doktor ze sanatoria rovnou řekl, že to je neklamná známka konce, že nemoc postoupila už tak daleko, že vypíná orgány, a je jen otázkou hodin, kdy vypne srdce a dýchání.

Ráno nám to volali. Vím, že na truchlení ani na okázalost nebyl, ale postavil jsem takový malý oltářík s kameny a svíčkami a zapálil je, na znamení, že došel cíle.

Jeho odchod vlastně symbolicky postavil druhý pól odcházení. Ten první postavil můj děda, který by měl předevčírem sté narozeniny, ovšem zemřel v pětašedesáti letech, uprostřed svojí práce, kterou měl hrozně rád: mezi květinami, které pěstoval a šlechtil z nich nové odrůdy. A když jel z jednoho pole na druhé, dostal třetí infarkt a zemřel.

Nechci se rouhat, ale kdybych si mohl vybrat, tak…

Odkaz na článek

Vedro

cover

Je vedro.

Už na začátku týdne bylo vedro a příští týden bude zase vedro, ale pak bude míň vedro. To zas bude zima. A potom bude dlooouhé vedro, a pak zase bude zima, a furt se o tom všichni budou bavit.

Já si to s dovolením odbydu rovnou: Je vedro. Vedro nemám rád. Koupil jsem si klimatizace (ano, plurál) a používám je. Dělám to tak už leta. Ne, nejsem z nich nemocný, děkuju za optání a upozornění.

A taky otevřeli Primark. Stratifikace přišla hned vzápětí:

  • Ti, co stáli ve frontě
  • Ti, co nestáli ve frontě, ale stáli by, kdyby to měli blíž
  • Ti, co se smáli těm, co stáli ve frontě
  • Ti, co se pohoršovali nad těmi, co se smáli těm, co stáli ve frontě
  • Ti, kteří říkali, že nevědí, co je Primark, a přesto dobře žili
  • Ti, co se posmívali těm, co říkali, že nevědí, co je Primark (a přesto dobře žijí), že jsou pokrytci a/nebo ignoranti
  • Ti, co se pohoršovali nad všemi, co se jakkoli zapojili do debat o Primarku, protože se podle nich mělo debatovat o úplně jiných věcech.

Pamětliv průběhu posledních podobných událostí přidávám i skupinu “Ti co to okomentují” (to jsem já) a “Ti, co najdou ironii / pokrytectví / cokoli jiného v tom, že někdo udělá dělení do skupin, a bystře v tom odhalí, že to dělá proto, aby sám ukázal, jak stojí nade všemi” (to jsou někteří z vás; pracovně jim říkám… No, to je jedno).

Více fotek zmrzlin, více fotek od vody, prosím, už je načase, aby zmizely fotky levých i pravých ramen s náplastí.

Odkaz na článek

Moudro

cover

Uvrtali mě do toho, a já jsem uvrtání rád přijal, takže dneska od 15:30 budete mít ojedinělou možnost sledovat, jak si s Josefem Šlerkou, Tomášem Bellou a Hanou Friedlaenderovou povídáme v rámci Novinářského fóra.

Tématem je, jak jinak, placený online obsah. Podnětné otázky pro naladění řečníků i publika jsou třeba “Co budou dělat lidi, kteří nejsou ochotni platit za online obsah, když budou všude paywally?”, nebo i “Kvalitního obsahu je i díky zavádění paywallů stále méně…” Ano, to není otázka, to je tvrzení, které si zaslouží rozcupovat…

No co vám budu povídat - moc se na to těším. A jestli budete mít čas, tak se dívejte od půl čtvrté taky. Stream by měl být na té zmíněné adrese.

Odkaz na článek

Smrdí

cover

Plaváček ulovil další z řady exotů, co věří, že je očkovaní ohrožují. Však víte: jedni se škrábnou o spike proteiny, druhým to narušuje auru, třetím se vedle očkovaných synchronizujou cykly i dlouho po menopauze, čtvrtí … ani nevím co, a téhle paní očkovaní smrdí.

smrdi

Spolek skeptiků Sisyfos ve svém boji za ultraortodoxní racionalitu a vymýcení neznámého nabídnul téměř třiapůl mega tomu, kdo dokáže poznat svým vnitřním okem, svou čakrou, aurou, bioenergetickým polem, čichem, zrakem, zkrátka jakkoli člověka očkovaného od neočkovaného. Zprávu najdete třeba na CNN Prima, kde navíc překřtili Leoše Kyšu na Lukáše, za což jim František naklepe Kotlety…

Paní by se mohla přihlásit, za 3 mega to stojí, ale vypadá to, že spíš, jak říká klasik, “by jen chtěla, aby to tak bylo”.

Po pravdě řečeno - kdyby to bylo takhle snadno rozpoznatelné, tak by žádná epidemie neproběhla. Každému, kdo vlezl v ČR v létě do MHD, by bylo jasné, že je vůz plný očkovaných. Nebo že by to nesouviselo?

Když se podívám na fotky z demostrací odpůrců očkování, tak si troufám tvrdit, že to, co paní cítí z očkovaných, bude spíš mejdlo, a chápu, že jí to připadá nezvyklé.

(Ve skutečnosti bude paní asi jen trollpiča a pravděpodobně nejde ani o reálnou osobu.)

Odkaz na článek