Titulní strana

Konce

cover

  • Kohn, byli dlouho v Rusku, jak se tam měli?
  • Dobře…
  • Počkají, tak dvanáct let tam byli a teď to odbydou jedním slovem? Tak řeknou víc, jak se měli…
  • Ne moc dobře!

Tak přesně tak to je s covidem. Jedním slovem: “Konec”. Nechcete to rozvinout? “Konec je v nedohlednu!”

Jsem psal před Vánoci, aby se lidi psychicky připravili na to, že 1. 1. 2021 se nezačíná od nuly, protože přírodě je kalendář šumafú. 1. 1. prostě pokračuje dál loňský rok, a ještě dlouho bude.

Ale vypadalo to, že je konec v dohledu, takže národ nasadil skupinové “to už nějak vydržíme” a vysnil si nějaké cílové mety, jako že “na jaře” nebo “do prázdnin” nebo “v září bude proočkováno”.

Je jen jedna věc, která působí na odhodlání větší devastaci než to, že nevíte, kdy bude konec: když si myslíte, že už bude konec, stříháte metr, a najednou zjistíte, že konec ještě není, že jste to znali špatně.

Víte, co se stane, až lidi v září zjistí, že se všechno opakuje a jedeme znovu? Že všechno to těšení se na konec bylo úplně napiču?

Já vím, že nikdo ten termín neurčil, ale taky vím, že spousta lidí s tím nějak plusmínus počítá, že se na podzim vrátí všechno do normálu… Ale ono se nevrátí, a to, co bude následovat, to bude teprv sekec. A úplně první věc, na kterou to padne, budou volby.

Vyhraje ne ten, kdo to trpělivě přečká, ale ten, kdo se přizpůsobí nové situaci. Tohle (míněno zvláštní stav) bude trvat tak dva roky. Střílím to od boku, ale zhruba tak dlouho, i podle názorů odborníků, budou lidi vystaveni mimořádné situaci.

A po těch dvou letech si už zvyknou a nebude jim to připadat mimořádné…

Ne, to byla ironie. Po dvou letech se situace zklidní. Nevrátí se zpátky do stavu z roku 2019, to už nikdy, protože se za ty dva roky společnost velmi výrazně promění, ale naučíme se žít s covidem a covid s námi. Jo, viry mutují, ale většinou nakonec domutují do podoby, kdy jsou vysoce nakažlivé, ale málo smrtící, protože mrtvý hostitel je pro virus neúspěšná strategie.

Za sebe, kdybych měl radit, i když se snažím nikomu neradit, říkám: Neupínejte se k tomu, že to za X měsíců skončí. Místo toho hledejte adaptační strategii, své nové místo v novém světě. Rozdávají se karty, právě teď!

Odkaz na článek

Respekt

cover

Když jsem poprvé někdy v roce 2003 narazil na člověka, co mi v komentáři napsal “Žádám o respekt!”, vysmál jsem se mu a znectil jsem ho na tři doby. Od té doby si pamatuju větu, kterou jsem mu napsal na cestu do Útulku Lidí Dotčených ADentovskou Arogancí, totiž: “O respekt se nežádá, respekt se získává!”

A tak to je i o dvacet let později. O respekt můžete žádat tak maximálně v trafice, a i tam si dejte pozor, abyste to vyslovili s velkým R na začátku, jo? A trafika je taky jediné místo, kde Respekt dostanete, když o něj požádáte (a když si za něj zaplatíte…)

Protože, a to si zapište za uši, respekt, ten s malým R na začátku, ten, v němž je obsažena i úcta a uznání, je věc, kterou vám dávají jiní lidé tehdy, pokud si ho v jejich očích vybojujete tím, že jste nějak dobří, že něco umíte, zvládáte, víte, no zkrátka že jste respektu-hodní.

Tohle všechno funguje: Umět, vědět, zvládat, dokázat… To vám získá respekt a uznání. Je toho docela dost, co? Naopak jsou dvě hlavní věci, které vám respekt nezískají stoprocentně:

Zaprvé: žádat o respekt. Kdo žádá, ukazuje, že nemá jinou možnost. Že neumí, neví, nezvládá, nedokáže, a tak mu nezbývá než žádat. Většinou na základě toho, že si myslí, že na to má nárok.

A to je druhá věc, která vám respekt a uznání nezíská: čekat, že na to máte automaticky nárok. Myslet si, že máte nárok na to, aby vás ostatní respektovali a uznávali, protože jste přeci, cojávím, člověk a máte názor. A protože máte názor, tak ho musí ostatní respektovat, nebo tak něco.

Jenže tak to s respektem není (s Respektem ano, ale to je jiný příběh). To, že jste nějací, nebo dokonce nějací jiní, vám nezakládá automaticky nárok na uznání u každého člověka, s nímž se potkáte. Můžete oprávněně požadovat, aby vás ostatní nezavrhovali, aby se k vám chovali neutrálně, aby vás nediskriminovali v přístupu k právu, práci či veřejnému statku, ale nárok na uznání, to fakt ne.

Svůj názor si můžete veřejně šířit jak chcete. Moje svoboda je ho neposlouchat, dokonce, a teď se třeba vztekněte, jím mohu pohrdat a označit ho, cojávím, za horečnaté blouznění vesnického idiota. Není totiž živé moci, které kohokoli donutí respektovat a uznávat vaše názory, když pro něj vaše názory respektování a uznání hodné nejsou.

Jenže respekt se stal v současnosti, plné práv a nároků, skoro fetišem, takže disrespekt bere každý vořežprut jako útok na osobní integritu, takže si to vztáhne osobně, začne kňourat, že lidé nerespektují jeho právo na názor (kecy!), že tím vlastně nerespektují jeho jako jedince (megakecy!) a že by za to měl někdo všechny nerespektující pořádně pojebat, protože respekt musí bejt a být respektován je základní lidské právo, ba co dím: Nárok!

Pche!

Odkaz na článek

Prodávej!

cover

Vzpomněl jsem si, což se docela divím, protože se snažím myslet spíš na hezké věci, na jednu historku z obchodu. Nemůžu ji dohledat, ale nějaký bastlíř psal o tom, jak mu došly odpory, kterým se správně říká rezistory (což čtenáři mé knihy jistě dobře vědí), a tak vyrazil do GME, mezi lidem od součástek zvaným “choboti”, protože mají v logu nějakého mamuta či něco takového, což zase hezky koresponduje s diluviálním chováním těch mastodontů v roli prodavačů…

Ne, příběh se neodehrává v prodejně GME, ačkoli tam je to děsivými příběhy doslova těhotné. Pán totiž v GME požadované nesehnal, a tak vyrazil do nějakého jiného elektrokvelbu, vedeného starým elektronikem… Vstoupil do provozovny, požádal o rezistory a prodavač (představuju si ho jako takového lehce zanedbaného téměř šedesátníka ve flanelové košili) pohrdavě zahlaholil: “Á, u chobotů nemaj’ vodpory, co?”

Načež se jal štrachat v šuplíkách a doprovázel to průpovídkama, jak všichni kupujou u chobotů, ale tam mají samý šmejdy, jenže lidi sou blbý, a tak to kupujou, tak ať se pak nedivěj, že jim tohle nejde, támhleto nejde, všechno se rozbije, protože lidi už neoceněj kvalitu, jen aby to bylo levný… a tak dál, úkosem se přitom díval na kupujícího, aby mu bylo jasné, že sice říká LIDI, ale myslí konkrétně a jmenovitě JEHO, no však to znáte.

Já jsem takový nákup absolvoval se židlí Therapia v prodejně v Holešovicích, kde působí velmi výmluvný pán, co se zároveň hrozně rád poslouchá a místo prodeje dává přednášky. Zážitky jsem sepsal na Facebooku, to si dejte…

No zkrátka: znáte ty typy, co mají za celej boží den deset zákazníků, tak se jim vždycky rozvibrujou čakry, když někdo vleze dovnitř, a místo toho, aby si ty frustrace z života a z toho, že lidi jsou jiný, než voni čekaj’, vylili hezky spořádaně na Facebooku a v diskusích na zpravodajských webech, tak to pustěj na zákazníka a doslova ho tím pochčijou od hlavy k patě.

Kurva, já přišel nakoupit, a ne poslouchat geopolitické, sociologické, psychologické, spiklenecké a jiné úvahy páně majitelovy. Kruciprdel ale už! Snad po prvním indiferentním hm… může usoudit, že mu na to nezaberu, a omezit se na sortiment, jeho přemístění zpoza pultu na pult a namarkování… Ale ne, to on jede furt dál. Kdyby to bylo aspoň vtipný nebo příjemný, to nikdy! Vždycky jsou to výlevy zatrpklosti a zášti, takže z obchodu, pokud to přestojíte, odcházíte jako po verbálním zprznění: chce se vám blít a musíte se umýt od toho hnusného pocitu.

Přemýšlím, co by takový člověk udělal, kdybych mu výlev utnul rázným Kurva, prodávej a nežvaň! Přišel jsem pro zboží a ne sdílet něčí obsese! Předpokládám, že by mě z provozovny znechuceně vyhodil, protože on si přeci může vybrat, koho obslouží…

PS: Kdysi jsem zašel dvakrát do jedné takové restaurace - už zkrachovala, tak je to jedno. V ní byl majitel, který poučoval hosty o stravovacích návycích a stolování. Bohužel nezvolil vhodný způsob a překročil tu velmi jemnou hranici, která dělí “vtipně kousavé poznámky” a “nepříjemné kecy”. Tam jsem po vyslechnutí tirády na téma “Horkej čaj před jídlem? Pane, to je nesmysl, to je barbarství, holt je v Čechách nízká kultura stravování, tak tu musím takovým nedoukům vysvětlovat, že horký čaj se před jídlem co? Přece NE-PI-JE” vstal, posloužil mu na oplátku krátkou přednáškou o vztahu restauratéra a hosta, a odešel zpátky do lednového počasí. Prý za mnou brblal (říkal ten pán, co jsme spolu měli v té restauraci byznysové jednání), že se mu nic takového ještě nestalo.

No, bodejť. Všichni sedí dál, protože jim je blbé odejít, i když jim není příjemně… Na to kašlete. Odejděte!

Odkaz na článek

Emigrace

cover

Vnitřní emigrace funguje.

Po nástupu třetí vlny jsem zase přestal sledovat opatření. Místo toho jsem se uzavřel do světa webových technologií a intenzivně Dockeruju, ECMAScriptuju a AWSím. Kontakt se světem mi zajišťuje ranní a odpolední namátkové poslouchání Českého rozhlasu Plus.

Takže jsem včera, hlavu plnou proxy metod, napojených AJAXem na serverovou databázi, jel autem a slyším, že je zase opatření (to je taky slovo, to si poznamenám a něco o něm napíšu), které se nějak týká cestování přes hranice. Pak mi bliklo, že jsem někde viděl, že snad bude potřeba mít ne negativní test, ale DVA negativní testy, a říkal jsem si: bože, to je pitomost, to je tak velká pitomost, že to musí být reálné!

Realita v pitomosti totiž zjevně předběhla všechny komiky i dystopiky a jestli někdy platilo “to nevymyslíš!”, tak teď.

PS: Jak to píšu, tak jsem si vzpomněl na jednu starou skladbu od UJD, která se jmenuje “Soubor opatření”. Je to saxofonovo-kytarová punková rubárna, jak je u UJD zvykem, a text je prostý. Skládá se ze dvou veršů:

…a hned ho zardousej’, jenom s tím začne!

Takže tak.

Odkaz na článek

Volby

cover

Prosímvás, vy naděláte s nálezem ústavního soudu. Víte, jak se dělá krizová situace v politice?

Sledujte:

Dejme tomu, že volby dopadnou podle toho průzkumu, co vyšel tento týden. ANO má velmi těsnou většinu, za nimi PiSTAN, za nimi SPOLU, a pak s odstupem droboť.

Výsledky jsou vyhlášeny a ruský šváb vystupuje, aby sdělil, že, jak je zvykem, vy idioti, a jak už jsem avizoval, což si jistě nepamatujete, ale měli byste si to pamatovat, leč, bohužel, jste póvl, hnůj a hovada, pověřím sestavováním vlády předsedu vítězné STRANY, nikoli vítězné koalice, která beztak nezvítězila, ačkoli si to Bakalovi pohůnci přáli, Andreje Babiše.

Andrej Babiš sestavuje vládu. Menšinovou, protože koalice drží slovo a ani komunisti s Okamurou a ČSSD nestačí na 101.

Vláda předstupuje před parlament s žádostí o důvěru. Parlament jí důvěru nedá.

Vláda podává demisi.

V odpověď zazní z Lán barytonové: “Teď mám, podle Ústavy, jak byste věděli, kdybyste ji znali, vy tupá ignorantská hovada, druhý pokus, a než po důkladném a pečlivém zvážení, na které mám dostatek času, protože Ústava prezidentovi, jak byste měli vědět, kdybyste nebyli novináři, a tedy úplní idioti, neurčuje termín, do kdy tak má učinit, jmenuji dalšího předsedu vlády, tak do té doby, ééééé smrk, bude vládnout vláda pana Andreje Babiše v demisi…“

A tak to je, vládne vláda bez důvěry, v demisi, měsíc, dva, tři, Andrej Babiš přeje občanům coby premiér vlády bez důvěry v demisi hezký nový rok, pan prezident v Lánech opět ani nevychází, jak důkladně a pečlivě zvažuje, jen vy, já a občani vůbec budeme mít pocit, že teprve tohle, a ne Ústavní soud, posralo ducha voleb durch um durch…

(Všechny kroky, jak si jistě pamatujete, Zeman už vyzkoušel, od jmenování kohokoli po ponechání vlády bez důvěry v demisi, takže to není nic, co bychom s ním nezažili…)

Odkaz na článek

Plus

cover

Plus je marketingový ekvivalent pokrčení ramen a tichého přiznání “No, vono nás nic nenapadlo…“

Označení Há en plus, tedy HN+, vzniklo úplně vzorově. Nejdřív padlo “Nějak tomu budeme říkat, třeba HN plus, to je úplně jedno, to pak vymyslíme…” Pak se teda na to sedlo, hledalo se vhodné označení, a po usilovném mozkomorném cvičení se došlo do stádia, kde:

  • proti jakémukoli návrhu někdo něco měl a něco se mu nezdálo
  • proti návrhu “plus” byli všichni, protože to je naprostá namingová impotence
  • … ale tak najděte něco jiného?!

A tak se stalo HN+. Opakoval jsem, že se to mělo jmenovat jakkoli jinak, protože prostě PLUS NE!. Zaklínal jsem se deseti Bigvilíky, byl jsem pochopen, bylo mi dopřáno sluchu, ale jednou zakořeněný banál v hlavách začne znít jako “neurazí, neurazí”, a už s ním nic nehne.

Deset návrhů dáte, žádný z nich není ideální, a tak je shozen s tím, že není ideální. Je tu záložní PLUS. To taky není ideální, ale už jsme si na něj zvykli a neurazí, neurazí…

To jsme si prošli v roce 2018. A tak bylo HN+, neurazilo, ale pokaždé, když jsem to viděl, tak jsem si vzpomněl na to, jak to vzniklo.

Pak jsme se toho nějak zbavovali, což způsobilo víc problémů než užitku, takže bych vás chtěl varovat: Nedávejte tam to PLUS, pak nebudete vědět, co s tím, a nakonec z toho uděláte Premium, pak ještě Premium Plus a nakonec Gold. Pojmenujte to třeba, co já vím, třeba… nějak jinak. Fakt!

PS: Exkolegové z Aktuálně teď spustili Aktuálně Plus, kde vybírají příspěvky. Míněno finanční, od lidí. Nechci, aby to znělo jako kritika. Dokážu si dost dobře představit, jak to jméno vznikalo, takže: soucítím! (Obsahově to je ale to nejlepší z Aktuálně, tak tomu dejte šanci!)

Odkaz na článek

Vědci

cover

Bylo to takové klišé loňského jara: covid spoustu věcí katalyzuje!

Tak samozřejmě že katalyzoval, demaskoval a rozbil, ale určitě jinak, než jsme si představovali.

Jednou z těch mnoha věcí, co demaskoval, je, a teď vás možná překvapím, “mýtus odborníků a vědců”.

Teď se děsíte, co napíšu, že? Ne, nebojte, nemusíte. Stále platí, a na tom trvám, že stran epidemie je dobré ptát se epidemiologů, stran vakcinace vakcinologů a stran nemocí lékařů.

Jenže se taky ukázala druhá strana mince. Totiž že odborník na epidemii, vakcinaci nebo nemoci není automaticky schopný manažer, vysoce charakterní člověk nebo snad politik.

Slovo “politik” vůbec nevyslovujte s pejorativní příchutí, prosím. Já vím, že při pohledu na ty mátohy, co jsou v čele našeho státu, se tomu těžko věří, ale politik je ten, kdo by měl poslechnout odborné argumenty a prosadit jejich politické řešení tak, aby je společnost přijala. To je role demokratického politika, a upřímně: pro takovou roli potřebujete zcela jiné schopnosti, než mají vědci.

Odbočka k mátohám: Co tam volíte, to tam je! A když půlka lidí nedokáže říct politika, aniž by si u toho museli vykloktat, a polovina věří, že politici jsou kreténi a měli by tomu vládnout odborníci a vědci, tak čemu se divíte?

Odborník či vědec je kovaný ve svém oboru a vědě. Tam je jeho největší síla, o tom není třeba diskutovat. O čem je potřeba diskutovat, je to, jak odborné poznatky aplikovat ve společnosti. A tomu se právě říká, milé děti, politická debata. To není totéž jako debata politiků u Václava Moravce, rozumíme si?

Aplikovat to lze i na jiné oblasti, kde mají lidé tendenci brát slovo odborníkovo jako něco, co nahrazuje politickou debatu, a pak se divit, že společnost trpí rezistencí.

Odkaz na článek

Světonázor

cover

Světonázor není, jak nám vysvětlili na základce, názor, co má celý svět, ale názor jednotlivce na zásadní světové otázky. Tehdy se dělil na věděcký, tedy marxistický, a na špatný, tedy jiný.

Můj světonázor (ano, mám taky jeden) se odvozuje od mého interního přesvědčení, že každý by měl mít povinnost postarat se v první řadě o sebe. Pokud nemůže, nechť je mu pomoženo, ale to jej nezbavuje povinnosti starat se o sebe v míře, kterou dokáže vyvinout.

Moje přesvědčení vlastně vyjadřuje maximu když se každý postará o sebe, bude o všechny postaráno. Což je matematický model; v realitě samozřejmě nedosažitelný, protože je nemálo lidí, kteří se o sebe nepostarají, ale to si asi nemusíme říkat.

Což, logicky, sere kolektivisty, protože to je individualistické. V kolektivistickém vidění se tomu říká sobecké. A správný kolektivista neopomene dodat, že to je klasický liberální egoismus privilegované skupiny, a co mají říkat neprivilegovaní?! Však kdybys byl taky neprivilegovaný, tak bys jinak zpíval a nějaké starání se o sebe bys vůbec nebral v potaz, protože by ti privilegovaní házeli klacky pod nohy!

Konstrukce “privilegovanosti” je úžasná věc: jste bílý muž, máte privilegia…

Vzpomínám si na pana Laďu, co se živil elektrikařinou a přivydělával si jako vyhazovač. Bílý heterosexuální muž, tedy privilegovaný. Jeho privilegium zahrnovalo matku, která se na něj vykašlala, takže L. vyrůstal převážně v dětském domově. Vyučil se a chtěl si udělat maturitu, protože hloupý nebyl, jenže pak se zase objevila ta paní, co jej porodila, ukázalo se, že je až po prdel v dluzích, ty dluhy na pana L. postupně překlopila, takže pan L. holt zapomněl na maturitu, začal makat, přivydělávat si, pak padlo pár exekucí, což s sebou přineslo další potíže… Bohužel po cestě stihnul mít děcko s paní, která se s ním záhy rozvedla, protože rodina v dluzích, o to nikdo nestojí. Tak v dluzích zůstal jen pan L., a teď měl na krku i alimenty.

Jenže pan L. byl zvyklý se postarat, takže když dluhy narostly, požádal o vypořádání, o osobní bankrot, makal jak šroub, zůstávalo mu minimum peněz, a jako největší poctivec celý bankrot splatil.

Ale myslím si, že správný kolektivista najde privilegium i u pana L. Však to je bílý heterosexuální muž, tomu se to o sebe stará, když mu nikdo a nic nehází klacky pod nohy.

Já myslím, že jediné privilegium, které má, si vydřel - navzdory okolnostem. A asi nemusím dodávat, že je smýšlením velmi liberální a pravicový.

Odkaz na článek