Titulní strana

Škálovat

cover

Je potřeba víc elektromobilů.

Jenže pak taky víc lidí ten elektromobil nabíjí.

A nabíjejí ho, světe div se, hodně přes noc, nejen cestou do Chorvatska.

Takže bude potřeba nějak tu zátěž rozložit. Ne, to není moje teorie, to je výzva, kterou aktuálně řeší Němci nebo Američani.

Takže se prostě nějak centrálně bude přepínat, kdo si nabije dřív a kdo později. Umělá inteligence pravděpodobně.

Říká se tomu “vyhlazení špičky”, což je eufemismus pro “odpojíme vám to, dokud nebude dost elektriky”.

K mnoha výhodám tak můžete připočítat tu, že když dáte nabíjet přes noc a pak náhodou budete muset vyjet dřív, tak budete možná překvapeni.

Navíc stejný myšlenkový směr tlačí solární elektrárny, které dodávají elektřinu hlavně přes den.

Rozdíl mezi benzínem a elektrikou je třeba ten, že benzín vyrobíte, natočíte do nádrže, a pak vypouštíte. Elektrika moc nádrží nemá, tam platí, že co se na jedné straně spotřebovává, to na druhé straně musí někdo vyrábět. Ne víc, ne míň, a přesně v tu chvíli. Jinak se přenosová síť brzo sesype.

Nádrže na elektriku jsou zatím velice malé. Přečerpávací elektrárny vykryjí špičky, ale na nějakou velkou akumulaci solární elektřiny přes den na noční nabíjení zapomeňte. Že byste měli doma akumulátory, do kterých byste si nalili pohotovostní zásobu levné elektřiny, a tu pak nabili do auta na požádání, to je možné, ale zatím velmi nepraktické a drahé.

Průsečík to zatím nemá.

Já vám řeknu, raději mám ty technické revoluce, co jsou tlačené rozvojem technologií, a najednou se stanou. Počítačová revoluce nepřišla zákazem kalkulaček, televize se neprosadila zdaněním rádia a proudová letadla nevznikla zákazem vrtulových dvouplošníků…

Odkaz na článek

Ema

cover

Mámo! Ema má mísu! Jula míchá trávu. Máma mele Bábu. Ola má kolo. Ema volá: Mámo, Ola jela sama!

Vidíte, vidíte. Ema má mísu, Andrej má knížku a vy máte akorát fotku od táboráku.

Proč je lepší mít knížku než fotku od táboráku? Protože o knížce mluví všichni a všude. Všichni, všichni, všichni, někteří ironicky, někteří kriticky, někteří s despektem, někteří ji četli a věcně v ní poukazují na “chyby”, další ji prolistovali a podtrhali si ironické pasáže, ale mluví o ní. O fotce od táboráku se řeklo akorát “Hm” a jediná legrácka, co proběhla, byla na konto toho, že Fiala neměl sako a lakýrky.

A ten název! Nejdebilnější fráze, signifikantní pro specifickou sféru hovadnosti, a on ji schválí na titul! No to se o tom bude mluvit i ve filosofických rozhledech! To je prostě majstrštyk. Věta, co by byla erbovní pro hovadnost a přitom rozšířená mezi lidma tak, že ji každý pozná, věta, co je používaná doslova i ironicky - já moc takových neznám.

Přitom bohatě stačí náklad tisíc kusů. Sto poslat do redakcí, tam už rozhořčení novináři vědí, jak to amplifikovat, a s devíti sty udělat ještě marketingovou show. Obsah? Prosimvás… Obsah je nezajímavý. Jsem skromný člověk, myslím to dobře, tak proto jako jediný můžu ukázat na ty, co to myslí špatně, a můžu říct kdejakou ptákovinu, hlavně že to vzbudí emoce.

Autor knížky je opravdu chytrý. Bratr Bába nemluví ke svým třiceti procentům. K nim mluvit nepotřebuje. Nemluví ani ke koaličním třiceti procentům. Ty nepřesvědčí. Nemluví k těm, co chtějí volit komunisty, socany a spol. Mluví ke třiceti zbývajícím procentům. Z nich mu stačí, když uloupne pět. Jako v tom vtipu s tygrem: “Myslíš si, že poběžíš rychleji než tygr? - Ne, ale poběžím rychleji než ty!”

Jejich jazykem mluví, ale ví, že na obsahu vlastně nezáleží. A s reklamou mu pomáhá celá opozice. No není to krásně udělané? Jako jo, je to k nasrání, ale je to zahrané fakt dobře.

Proti tomu je táborák i laso záležitost na tři dny. Bohužel.

Odkaz na článek

Okradený Miloš

cover

V půlce dubna jsem brouzdal Okounem. Jak tam už moc nechodím, tak jsem zabrousil jen do pár klubů, a někde někdo psal o nějakém kytaristovi, co umřel, a že očekává vlnu RIPování a patetických žvástů o tom, jak teď už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.

Chvíli jsem si s tou představou pohrával a vyskočilo mi pár vtipů, co jsou na podobné téma. Třeba ten s tím rockerem v pekle, znáte? “Jo, vypadá to jako rocková kapela, ale jsou to Chinaski!” Nebo ten, jak kytarista umře, v nebi už ho čeká rockovej dreamteam, že mají vystoupení, on tam naběhne s nimi a bubeník to odklepe: “tři, čtyři… U stáááánkůůů…“

No, tak takovýhle kraviny honily se mi hlavou, a tak jsem sedl a napsal. Jako žádná řachanda, ale do Všechnopárty dobrý. A měl jsem to za hotovou věc.

Až tuhle mi najednou napsal největší český novinář Miloš Čermák a ptal se, jestli vím, že to je v jednom jeho standupu. Že v něm má přesně tu scénku s nebeským bárem, mrtvým kytáristou, Hendrixem, co jamuje, jedinej rozdíl je, že tam má Stánky. A že jsem ho asi slyšel. Tyjo, Miloši, fakt nevím, myslíš? A prej že jo, že to pokračuje Havlem a… To už mi znělo povědoměji, takže připouštím, že je možné, že jsem ho buď slyšel na vystoupení, nebo že jsme se o tom bavili v rámci pravidelných porad s Honzou Kubitou.

Každopádně se tu spojila moje paměť pro neskutečně blbé fóry, kde mám uloženo fakt hodně různých pitomostí, včetně vtipu o chlapíkovi, co se seznámí se siamskými dvojčaty a prožijí spolu velmi vášnivou noc, s iniciačním postem o patetickém Hendrixojamování, a to celé bylo namazané podvědomím tak moc, že jsem, nevěda, ukradl Milošovi Nedvěda!

Promiň, Miloši!

Za což se mu takto veřejně omlouvám a uděluju mu tímto předem svolení užít jakoukoli moji historku, následně ji všude vyprávět, nechutně na tom zbohatnout, napsat ji do novin i do scénářů pro televizní show či drama, zbohatnout na tom ještě víc, a do konce života s tím chodit do televizních pořadů jako Krampol s vyprávěním o tom, jak mu Nedbal říkal Krampoule.

Odkaz na článek

Vyrazili jsme do Chorvatska s naftovým SUV

cover

Možná hledáte reportáž o tom, jak vyrazili do Chorvatska s rodinou, jak vyrazili do Chorvatska s elektromobilem, jak vyrazili do Chorvatska s jiným elektromobilem, jak vyrazili do Chorvatska s elektromobilem Tesla, jak vyrazili do Chorvatska s vlastní kůží (a elektromobilem) nebo jak vyrazili do Chorvatska elektromobilem a naprali to do kamionu, protože málo brzdili. Tak to není tady.

My jeli do Chorvatska vozem Mitsubishi, turbodiesel, 2.0, kombajn hraboš, fmetle, fdechtu, hagusy, fialky, na hlínách, velux, fdéídéčku, sesle vepř, bez švihadel. Prostě tak. Vyrazili jsme v noci, a tak nám cesta na prázdné dálnici příjemně ubíhala. Před Netřebicemi opravovali silnici, a tak jsme stáli na semaforech a do Kaplice bychom dojeli asi o minutu později, ale naštěstí cesta vedla z kopce, a tak jsme ztrátu stáhli na pouhých 32 sekund a brzy jsme projížděli Lincem.

U odbočky na A9 jsme si všimli, že venku je stále tma, ale nebyl čas tuto zvláštnost zkoumat víc, protože nás čekala cesta přes Alpy, podobná té, kterou podnikl, a to už v roce 218 před naším letopočtem, v čase druhé punské války, vyvolané výboji Kartága, v první válce poraženého, s vojskem a slony, Hannibal. Jen jsme jeli úplně jinudy a přes jiné Alpy.

Ale to už jsme sjížděli z alpských hřebenů ke Štýrskému Hradci a otevřel se před námi překrásný výhled na toto malebné městečko a jeho téměř tři sta tisíc obyvatel, zalité prvními ranními paprsky vycházejícího slunce. Hradec jsme ale objeli, cestou jsme natankovali plnou nádrž a pokračovali na Maribor. Po kratším zdržení na slovinské hranici, kde jsme zakoupili dálniční známku a smrděl tam plyn, jsme rychle přejeli Slovinsko a vjeli na proslulé chorvatské pláně poblíž Záhřebu.

Cestou přes Karlovac do Šibeniku jsme si vzpomněli na všechny ty, kteří jedou do Chorvatska elektromobilem, protože jsme zahlédli odbočku k památníku, postavenému k uctění velkého vynálezce elektromobilu, chorvatského technika srbského původu Nikoly Tesly. A již brzy nato jsme poprvé za celou cestu zahlédli moře. To už bylo poledne a my měli před sebou ještě část cesty, až za Šibenik.

Do cíle jsme dojeli v pozdním odpoledni. Jak vidíte, naše zkušenost potvrdila, že do Chorvatska lze dojet i s naftovým SUV, a kromě nezbytných pauz na odpočinek a jedno tankování nevznikly výraznější prostoje. Není třeba se obávat komplikací, do cíle, jak sami vidíte, dojedete:

Kudy tudy do Bavorova?!

Na závěr pár užitečných tipů a zajímavostí:

  • Ve všech zemích, kterými do Chorvatska projíždíte, se jezdí vpravo. Je rozumné to dodržovat.
  • Na hranicích mezi zeměmi se můžete chvíli zdržet.
  • V Chorvatsku je rozvinutá síť služeb, jsou zde například obchody s potravinami nebo velmi oblíbené restaurace, kde se lze najíst.
  • Natankováním paliva do vozu zvýšíte dojezd. Je dobré natankovat tzv. plnou. Zdržení bude maximálně pět minut, a to bez kávy. Když natankujete jen polovic, dojezd se vám výrazně zkrátí a budete muset stavět častěji.
  • Mořská voda v Chorvatsku je slaná a nehodí se k pití.
  • Myjte si ruce!

Příště: Vyrazili jsme z Chorvatska zpátky!

Odkaz na článek

Sanytol

cover

Málo se to ví, ale reklamu mám rád. Nepřepínám jen tak, protože občas člověk vidí věci nevídané, a někdy se i poučí.

Třeba tuhle. Nestačil jsem žasnout a jen jsem zíral. Archetypálně blbá reklama na čistící prostředek podle toho nejčastějšího scénáře. Osoby a obsazení:

  • Baba. Tedy žena, která si myslí, že čistí.
  • Rejpal. Tedy někdo, kdo vysvětluje Babě, že to dělá blbě.
  • Odborník. Tedy někdo, kdo se zjeví jako deus ex machina, potvrdí Rejpalova slova, odhalí Prostředek a Babu poučí.

Končí to tím, že Baba už nyní ví, že jedině Prostředek je ten správný, protože na to má slovo Odborníka. Odměnou jí je uznání od Rejpala a šťastný bakteriíprostý život ve sterilní domácnosti.

V tomto konkrétním případě byla dvojice Baba a Rejpal pojatá jako seniorka s dospělým synem. Seniorku hrála relativně mladá herečka s vlasy nabarvenými na šedivo, Rejpal pak byl ztvárněn jako korporátní šulin, co svojí matce vysvětluje, jak má správně mýt podlahu. Ne snad že by jí s tím pomohl, to ne, on jen rejpal do báby s mopem, že nedezinfikuje!

K tomu byl dialog hodný pera dramatikova:

  • “Právě dezinfikuji, synku!”
  • “Nedezinfikuješ, jen myješ!”

Tak pravil synek, ukazuje na růžový generický čistič. A na ta slova se zjevil Odborník, v tomto případě Odbornice, a pravila:

  • “Nedezinfikuje. Jen myje.”

Hotový chór z antického dramatu. Sice jen jednočlenný, ale stejně autoritativní. A aby bylo jasno, tak se pod odbornicí musí objevit titulek, který vysvětlí, že se jedná o odbornici. Tak se i stalo. Objevil se tam, v korporátní barvě, a na něm hrdě stálo:

Michaela Badinková, herečka, matka

Jo! Jo, jo, jo! Pryč s falešnými MUDry a postavami v bílých pláštích, jsou nevěrohodné! Všichni totiž díky internetu dávno vědí, že jediný relevantní odborník stran virů, dezinfekce a těchto věcí je, tramtadadá: ženská, co má aspoň jedno dítě. Taková žena je automaticky odborníkem na desinfekci, chemii, pedagogiku, politiku a spoustu dalších věcí, v čele s medicínou. Fakt, tři univerzity byste na tom postavili.

Dál Michaela Badinková, herečka a matka, na zmínku o podlaze odtuší: “království virů a bakterií!” Pak předvede “test na bavlně”, který nezvratně dokáže, že vlevo je vždycky větší špína, protože v kroužku je spousta namalovaných breberek. No a nakonec zopakuje, že tenhle prostředek dezinfikuje.

Myslím, že teď už nikdo nepochybuje. Nebo že by přeci jen? Tam někdo vzadu? Tak znovu: Je to věděcky dokázané, zaručila se za to Michaela Badinková, herečka a matka!

Nebrblat! Herečka a matka, rozumíš?! Tak to musí být pravda!

Herečka a matka, malověrní, opakujte si to! Nebo má přijít nějaká zpěvačka a matka a vysvětlit vám vakcinaci?!

Odkaz na článek

Nákup

cover

Nebudu vám povídat, jak drahá je koupě auta, obzvlášť, když ještě furt na něco čekáte a čekání si krátíte nákupem kde čeho.

Včera došlo i na knihy. Koupil jsem dalšího Hollanda, protože Rubikon se mi hodně líbil, pak ještě nějaké další knížky o společnosti, no a jak se tak plonckám po Dobrovském, tak mě upoutal banner “Knihy od Radky Třeštíkové za polovic”.

Koukám se na to a cítil jsem, že jsem na stopě nějaké zasunuté vzpomínky. Znáte to - říkáte si, že něco uděláte, pak to zapomenete, celá ta myšlenka se zasouvá do zapomnění, až z ní jen maličký cípek vyčuhuje. A desetkrát jdete okolo, ničeho si nevšimnete, pojedenácté to ale zapadne.

Díval jsem se na ten kauf a bylo mi jasné, že to není to, co jsem chtěl, ale nějak to souvisí.

Dvacet sekund.

Půl minuty.

Furt vím, že tam něco bylo…

A pak najednou jsem si vzpomněl: četl jsem před časem takovou recenzi, kde chválili brilantní vypravěčství a úsporný sloh nějaké autorky. Autorku znám z Facebooku, líbí se mi, co a jak glosuje, a říkal jsem si, že až jednou budu kupovat knížky, koupím si i něco od ní, páč by to mohlo být dobré čtení, a docela jsem se na to i těšil.

Tak jsem si díky reklamě na knihy Radky Třeštíkové uvědomil, že jsem si chtěl koupit Tyhle fragmenty od Bianky Bellové, a koupil jsem je.

Odkaz na článek

Kdybys tak náhodou měl pocit, že jsi sám...

cover

To jsem zase dostal čoud, vám povím. Stačilo napsat, že jsem jako dítě neměl rád ty příběhy plné chlapectví, přírody, laskavého humoru a správňáctví. Však víte: Přátelé zeleného údolí, Pod Jezevčí skálou, My z konce světa, trhání velryb a polepšování tatínků. Taky Knoflíkovou válku, Tajemství proutěného košíku, Krakonoše s lyžníkama, Lišáky s Šibeničákem a ještě spoustu podobných, které jsem milosrdně vytěsnil.

Tenhle jednoduchý status rozvibroval některé twitteřany k pozoruhodným hlubinám úvah, jako třeba že jsem vocas, protože nikoho nezajímá, co jsem neměl rád, tak proč radši nenapíšu, co mám rád, abych inspiroval ostatní?! To jsou ty chvíle, kdy stojí za to na Twitteru být… Ale nechme Twitter stranou.

Vadilo mi na těhle filmech a seriálech něco, co jsem nedokázal úplně přesně uchopit. Pamatuju se, jak rodiče a prarodiče na to koukali a pořád opakovali: Pojď se dívat, to je krásný film o přírodě, o dětech…

Jenže mi to nesedělo. Moje životní zkušenost byla dost odlišná. Ne že bychom nechodili do lesa, ale tak nějak s rodiči či prarodiči, ne s divným fousatým dospělým. Jako děti jsme si hrály nanejvýš s kolem a tříkolkou, a tak mi nebylo jasné, kde parta filmová sebrala rovnou celé auto. A tak dál.

Pozdějc jsem měl podobný, ale mnohem intenzivnější pocit ve chvíli, kdy jsem byl “mládež” a sledoval jsem “filmy o mládeži”, v nichž se lidi, co měli být staří jako já, chovali způsobem, jakým se nikdo z mých vrstevníků nechoval. Byla to ve skutečnosti představa starých o tom, jak se ti mladí chovají. A dvojnásob mě sralo (pardon, nelze jinak), když třeba moji rodiče tohle brali jako realitu a předpokládali, že se takhle my, tedy já a vrstevníci, fakt bavíme a takhle jednáme. To tedy, kurva, ani vomylem! Mohli se mě zeptat, ale neee, oni se dívali na filmy a pak si ze mě utahovali, že my mladí děláme tohle a říkáme tamto, a já nechápal, o čem jde řeč, protože - však víte.

Ale obloukem se můžeme vrátit do údolí zelených přátel: nestyďme se za to a přiznejme si, že tam sice byly děti a příroda, ale byl to kýč pro dospělé. Normální barvotiskový patetický kýč, u kterého si dospělí vzpomínali, že taky byli děti, a že by bývali chtěli, aby to takhle zažívali, ale museli na trávu pro králíky a les pro ně nebyl dobrodružství, ale povinnost v létě trhat borůvky a v zimě tahat klestí, a tak dál.

cover

Pavlíku, to byl dudek!

Odkaz na článek

Konference

cover

Bylo, nebylo… Kecám: bylo!

V nejmenovaném vydavatelství přišla produktová kolegyně a povídala: “Hele, Martine, musíme udělat…” - a už nevím, co to přesně bylo. Ale byla to nějaká naprostá pitomost nehorázná, něco jako “nabízet otvírák vydání jako sponzorovaný článek pro partnery” nebo tak něco.

Tak jí povídám: “To neuděláme. Tohle nikdy neuděláme, protože to je naprostá píčovina a - prostě ne!” Seděl jsem v té době na místě, kde sedával Miloš Čermák, a něco z jeho razance a nehledaných hodnocení asi přešlo na mne.

Rozjela se debata, kde se kolegyně snažila říkat, že to sice je píčovina, ale že bychom to měli udělat, navíc obchod to chce a spoustu peněz to přinese a tak dál, a nakonec povídá: “No, hele, můžeme si o tom myslet co chceme, ale faktem je, že se to řešilo na poradě produktu a obchodu a všichni se shodli, že to tak uděláme, takže…”

A jak jsem k ní byl otočený, tak jí povídám: “Ve Wannsee se taky všichni shodli, že to tak udělají!”

To ji zarazilo, možná se jí to i trošku dotklo, a povídá: “Chceš snad říct, že naše noviny jsou něco jako holokaust? To chceš srovnávat?”

“Noviny ne, ale ty porady…”

Protože to, že se nějaká skupina lidí někde na něčem shodne, neznamená, že se shodli na něčem správném, co by se mělo dělat.

(Jo, tuhle historku jsem použil v dnešním článku na Infu)

Odkaz na článek