Titulní strana

Vězeň

cover

O teorii her píšu často. Pro Hospodářky jsem, když jsem pro ně ještě psal, jednu ukázku takové “hry na rozhodování” s názvem “Iterované vězňovo dilema” našel a upravil, můžete si ji sami zahrát.

V zásadě jde o simulaci různých typů chování při jednoduchém rozhodování typu “hry s nenulovým součtem”. Hry s nenulovým součtem jsou v mezilidských interakcích velmi běžné, ale jsou trochu náročnější na rozpoznání a na přemýšlení.

Totiž: všichni známe hry s nulovým součtem, kde to, co jedni získají, to druzí musí ztratit. Takový mariáš ve třech třeba. Nebo obchodní transakce. Tam všude platí “získáš to, co druhý tratí, tratíš, co druhý získává”. Lidem to připadá nejen běžné, ale vlastně jediné možné, protože hry s nenulovým součtem jsou míň nápadné. Jsou to všechny ty situace, kdy - lidově řečeno - “mohou vyhrát všichni”.

Nebudu zabíhat do podrobností o zmíněné hře, to si ji radši zkuste. Přeskočím rovnou k tomu, že postupem času bylo identifikováno několik strategií, od naprosto tupých “jsem vždy proti” a “jsem vždy pro” přes lehce sofistikované “jak ty, tak já” až po složitější, které vyhodnocují několik předchozích her a podle toho se rozhodují. A pak stačí hráče, kteří tyhle strategie dodržují, vrhnout do arény a nechat je zápasit proti sobě na předem neznámý počet kol. Na konci vyhodím nejslabšího a naklonuju nejúspěšnějšího. A jedeme dál a dál a sledujeme, jak se společnost mění.

Společnost plná Dušínů, co dodržují sociální izolaci, nosí roušky a jede homeoffice, je stabilní a velmi výkonná. Až do té chvíle, než se v ní objeví byť jediný (!) hajzl, který na to prcá. Ten Dušíny odrbe na kost a stane se brzo nejúspěšnější strategií. Nakonec zamoří celé společenství, nařízení nedodržuje, chrchlá v autobusech a Covid je jen mediální chřipečka. Společnost je pak plná hajzlů, stabilní a málo výkonná, ale přesto nějak výkonná.

Existují ale strategie, které jsou úspěšné, stabilní, a dokonce si dokážou poradit i s napadením společnosti hajzly. A jsou velmi jednoduché. Nejjednodušší z nich je TFT, tedy Tit-For-Tat. Začne spoluprací, a pak opakuje krok, který zahrál protivník. Když narazí na Dušína, spolupracuje s ním, když narazí na hajzla, jednou se spálí, a pak už ho odmítá. Tím způsobem maximalizují svůj užitek (spolupracují s kladnými) a minimalizují ztráty (odmítají hajzly). Brzo se taková strategie stane dominantní, vytlačí hajzy na okraj a nakonec je eliminuje.

Fakt, projděte si tu simulaci. “Spolupráci” si nahraďte třeba “zodpovědným chováním”, “podraz” si nahraďte “programovým odmítáním jakkoli chránit sebe i okolí”, a přemýšlejte…

Odkaz na článek

Příběh

cover

Příspěvek s úvodem.

Napsal jsem to někdy mezi svátky 2020. Je to vlastně článek o krizi toho, co sociologové nazývají “Velké vyprávění”. Příběh, tvořený historií reálnou i mýtickou, čtením současnosti, vírou v budoucnost, který rámuje naše životy i konání, a dává tomu všemu nějaký vyšší smysl a vědomí kontinuity. Ale stále se mi zdál hodně těžký a příliš obecný.

V pátek mi došlo, že můžu tohle téma místo obecné “krize příběhu západní civilizace” vztáhnout na úplně konkrétní “krizi příběhu České republiky”. A tak tento článek osiřel. Dám ho proto sem.


Naše civilizace stojí už několik století na “velkých příbězích” - o individuální odpovědnosti, o vědeckém poznání, o rozvoji, o růstu, o vzdělávání a humanismu…

V devadesátkách táhli krajinou věštci, kteří prorokovali brzký nástup duchovní doby. Návrat ke “starým” příběhům, coby protikladu “technických” a “moderních”. Jako by ideálem nové doby měla být legitimizace hledání bludiček a hejkalů - pod heslem “věda není majitelka pravdy; je to jen jeden z mnoha možných názorů a přístupů”. Egalitářské “z jakého titulu si myslíš, že ten tvůj názor je lepší? Já mám jiný - tak ho respektuj” pak celou věc přesunul do roviny “různých názorů”. Ono “vyprávění o vědě” tak coby tmelící prvek společnosti skončilo.

“Věda se často mýlí,” tvrdí čakrabáby a ezodědci, a stejná slova hlodají v hlavách i lidem normálním, neakcentovaným. “Kdoví, jak to je” a “pravda bude někde uprostřed”. “Neměli bychom zavírat oči a slepě důvěřovat vědě…” Dokonce i tam, kde nešplouchá příboj vibrací a duchovna, kapou kapky, které drolí příběh o vědě. Pokaždé, když někdo veřejně zopakuje slova “… je v tom chemie,” tak umlkne kus vyprávění o tom, že člověku moderní doby je souzeno racionálně poznat svět a skrz poznání jej zlepšit.

Jednadvacáté století je zatím opravdu ve znamení rozpadu společností podle prazvláštních dělících linií, které vedou ne mezi pravicí a levicí, mezi liberálním a konzervativním, mezi iracionálním a racionálním, ale mezi zastánci oněch příběhů naší civilizace a těmi, kdo je odvrhli, z libovolných důvodů. Zjednodušeně řečeno mezi těmi, kteří chtějí žít demokracii se všemi jejími negativy a slabostmi, a těmi, kdo mají dojem, že je potřeba změna.

Změna přichází v protikladu; jedni věří, že přináší nové, pokrok, rozvoj, druzí věří,, že jde o návrat k původnímu, čistému, přirozenému a tradičnímu řádu.

Namísto racia opět nastupuje emoce. Děje se to, co slibovali proroci new age: místo “co dělám?” a “kdo jsem?” se řeší “jak se cítím?” a “jaké pocity způsobuju ostatním?” Neodvážím se tvrdit, zda jde o věc levicovou, pravicovou, progresivistickou nebo generační - ono je to jedno, protože na tom nezáleží. Důležitý je výsledný efekt, a ten je: rozpad vyprávění o racionalitě a rozumu jako tmelu společnosti. Jásat můžou ti i oni - pro jedny je to “návrat ke starému”, pro druhé “překonání zastaralého”.

Namísto vědy nastupuje víra. Ne ta náboženská, ale individuální: věřím tomu, takže je to reálné a chovám se podle toho. Když věřím, že vakcína je jen byznys farmaceutických koncernů, mám plné právo vakcinaci odmítnout - a s tím vlastně odmítnout i vyprávění o vědě, která třeba právě vakcinací pomohla vymýtit spoustu nemocí.

V politice končí vyprávění, jakkoli mnohdy oprávněně zpochybňované, o tom, že lidé si ve volbách volí takové politiky, u nichž věří, že jsou schopní, moudří, rozvážní, ale i rázní… Když si vzpomenete na první prezidentskou volbu: kolikrát jste od docela chytrých lidí slyšeli “budu volit Zemana, aspoň bude sranda”? Vzpomeňte si na ten bod. Tehdy začal nejhorší rozklad společného příběhu o tom, že si do čela volíme někoho, kdo má stát moudře spravovat. Zároveň hypertrofoval kýč volby “proti něčemu” - proti starým strukturám, proti novému establishmentu, proti hlavnímu městu, proti EU, proti korupci…

Někdy to vypadá, že 21. století přišlo odmítnout příběh o století dvacátém. O století, které si vzalo z toho devatenáctého víru v technický pokrok, který ospravedlní i postranní špatné efekty, a dovedlo lidstvo k nevídanému blahobytu, ale po cestě lemované krutými válkami, systematickým zlem, genocidami, etnicidami, vyvražděním společenských tříd, studenou válkou… To vše doprovázené rozdělením světa, rozpadem koloniálního systému, vzestupem a emancipací “třetího světa”, vědeckým a technickým rozvojem, znečištěním životního prostředí, rozvolněním tradičních společenských tříd, rolí žen a mužů, …

Jedni chtějí dvacáté století popřít, protože bylo zlé, kruté, bědné, utlačovalo, zničilo - a neskončilo rájem. Druzí jej chtějí popřít, protože osvobodilo, rozbilo staré, přineslo nové - a oni nejsou přesvědčeni, že to nové je lepší. Obě skupiny pak logicky zpochybňují validitu oněch velkých příběhů, protože když zpochybní ty, zpochybní se i legitimita celého společenského zřízení, založeného na celospolečenské shodě.

S tím končí i doba společného příběhu lidí, doba sdíleného sociálního a kulturního prožitku - zatímco Marx pracoval se dvěma společenskými třídami, sociolog Savage pro 21. století pracuje se sedmi třídami, definovanými nějakým společným “osudem”, podobným sociálním, kulturním či ekonomickým zázemím. Najdeme dvě třídy, jejichž příslušníci mají například podobnou výši příjmů a podobné ekonomické zájmy, ale ve všem ostatním se diametrálně liší. V takto fragmentované společnosti těžko najdete shodu, nějaký společný jmenovatel, který by byl vlastní výrazné většině lidí. Věda? Racionalita? Svoboda? Individuální rozvoj? Pokrok? Ano, pro jedno každé téma najdeme třídy, které ho přijímají za své, ale zároveň najdeme třídy, které jej, kulantně řečeno, nesdílejí.

Tady někde leží příčiny toho, že vám najednou vaši staří známí připadají jako iracionální blázni, a zároveň zjišťujete, že ti, s nimiž sdílíte některé svoje postoje, zase v jiných věcech zastávají něco, co je vám naprosto nepřijatelné. Já například sdílím ekonomické postoje shodné s určitou skupinou lidí, u nichž zase naprosto nedokážu přijmout jejich postoj k homosexualitě.

Bez ohledu na společenskou třídu je základní otázka jiná: Sdílíme společný respekt k základním principům demokratických společností? Pokud ano, dokážeme se domluvit i na sporných otázkách.

Pokud ale nesdílíme stejný pohled na ona velká vyprávění západní civilizace, je nám houby platné, že se dokážeme shodnout v nějakých jednotlivostech.

Jakmile se společnost neshodne na svých základních principech, skončí legitimita jejích struktur, řádu i orgánů.

Odkaz na článek

Řetěz

cover

Miluju titulky v deníku Metro, to je svébytný druh copywriterské impotence. Víte, že to je špatně, ale přesto vás to určitým způsobem fascinuje. Asi jako obrázky, co namalovali mentálně postižení. Nebo jako obrázky, co namalovala gorila. Nebo jako titulky, co napsala mentálně postižená gorila.

Takový titulek v deníku Metro sestává, a to je železné pravidlo, ze dvou vět, což je hrozivá knuta, která visí editorovi nad hlavou, a proto si editoři vyvinuli několik šablon, do nichž si ty titulky nalámou. Však to znáte:

  • “Šablony. Editoři si je vyvinuli”
  • “Titulky. Píše nám je maniodepresivní šimpán”

Myslíte si, že přeháním? Dejte si pár reálných:

  • “Klavírista. Ukázal, že u policie je fajn”
  • “Taxikáři. Dejte si na ně pozor”
  • “Výstava. Bude souboj fotek”
  • “Čtenáři. Kolik za dary?”
  • “Santa Klaus. Proháněl se v akváriu”
  • “Granát. Řezali ho pilkou”
  • “Češi. Jsou zachráněni”
  • “Aeroholding. Další podíl už neprodá”
  • “Sáblíková. Vyhrála už i univerziádu”
  • “Lev Praha. Slovan deklasoval 7:0”

Ale tím jsem trochu odbočil od tématu, o kterém jsem chtěl psát. Už už jsem se do něj pustil, ale pak mě napadlo, že napíšu titulek, který bude znít: “Řetěz. Urval se z něj” - a takle mě vám to vzalo.

Tak víte vy co? Necháme to takhle, když už se to tak stalo, a to původní téma si dáme jindy…

(“Téma. Nechal ho na jindy”)

Odkaz na článek

Otrokář

cover

V dobách temna, jako je třeba teď, kdy je venku furt tma, nevlídno, sychravo a drsno - a o počasí ani nemluvě! - se upokojuju četbou motivačních příruček (Souostroví Gulag) a sledováním motivačních videí, většinou něco ze slavné éry budování socialismu v ráji na zemi, bez třídních nepřátel a tak.

Do toho jsem si vzpomněl, že jsem zaslechl cosi o soudu s exotama, co strhli sochu nějakého … někoho, protože byl otrokář.

Jojo. Otrokář. Fuj, hnus, vozil si afričany, beztak jim říkal “negři”, do vody s ním!

To celé za souhlasného mručení progresivní levice, často sovětofilní a trockistické. A samozřejmě pokrytecké a licoměrné, protože celá levicová utopie, a je jedno, jestli v Sovětském svazu, částečně i u nás, nebo v moderní podobě v Asii, stála z velké části na otrocké práci vězňů.

Možná je načase přestat jim říkat “vězni”. Co třeba… zotročení? Vždyť se ničeho nedopustili, obvinění byla smyšlená, procesy nenaplňovaly ani jen zdání soudního procesu, a účelem toho všeho bylo, zpočátku mimochodem, později zcela nepokrytě, získat masu otroků na těžkou práci. Tak jaký “vězeň” a “odsouzený”? Ve skutečnosti “lidé zavlečení do otroctví”.

Jo, pardon, jeden rozdíl by tu byl: Nemůžeme si malovat otrokáře jako nějaké lidumily, to ani náhodou, ale už starý Cato psal ve spisku De Agri Cultura o tom, že o otroka je potřeba se starat, dobře ho živit a léčit, protože špatně živený otrok nebo nemocný otrok, popřípadě otrok zraněný, nepracuje a je jako rozbitý nástroj. A navíc snižuje výkon ostatních otroků. Jenže to bylo ještě v dobách protokapitalistických, kdy si otrokáři museli své otroky kupovat nebo vydobýt.

Na rozdíl od nich nepotřebovali bolševici, Lenin ani Stalin, za otroky nikdy platit: prostě je pochytali a zotročili. A bylo jim jedno, jestli je otrok nemocný, zraněný, nebo jestli zemře: zadarmo seberou dalšího.

Tak jen až se zase budou kácet sochy otrokářů, tak aby se pro samé hledání nepochybné viny u bílých mužů ze Západu nezapomínalo na 15 milionů otroků v Gulagu, zotročených ve jménu vznosných levicových idejí o lepším spravedlivém světě.

Odkaz na článek

Medajli

cover

Ing. Zeman, t.č. bohužel stále ještě prezident ČR, si kvůli nějakým právním formulacím nikdy moc hlavu nelámal. A tak v prosinci oznámil, že vrací zákon, ale nevetuje ho. Přitom mu Ústava dává tři možnosti: Podepsat, nepodepsat, nebo vrátit. Všimněte si, že tam není “veto”. Veto je lidový a mediální název pro akt “vrácení”. Jak tedy, kruciprdel, může “vrátit, ale nevetovat”? No, to je otázka pro hlásného troubu křesťanské lásky a zemanské nenávisti, ať si to zpracuje…

Pan inženýr má teď ale jiný problém. Kámoš Rychetský, t.č. předseda Ústavního soudu, mu dělá starosti. Nejdřív to vypadalo, že shodí volební zákon. Zeman se to doslechl a rozhodl se jednat - vyhlásil termín voleb deset měsíců dopředu, ačkoli se to vždy běžně dělalo mnohem později. Snad ve víře, že tím přesvědčí soud, aby volební zákon neshodil, když už jsou podle něj vyhlášené volby. A protože je to Zeman, tak ještě soudu napsal, že by si přál takové a onaké rozhodnutí. Ale Rychetský konal.

To inženýra Zemana rozezlilo. A aby to nebylo málo, tak zase Ústavní soud rozhodl stran jeho jedovatého flusance na Šarapatku, že žalované výroky pana inženýra byly zcela zjevně pronesené mimo výkon jeho prezidentské funkce, a tudíž se za něj nemá omlouvat stát (protože prezident není z výkonu svého úřadu právně odpovědný), ale soukromá osoba, tedy ing. Zeman. Což je dobrá zpráva: prezident a ing. Zeman jsou za jistých okolností dvě rozdílné role, proto je i v tomto textu odděluji.

Což byla další hořká pilulka: jestli se něco ing. Zemanovi opravdu, ale opravdu ekluje, tak představa, že by se musel někomu omluvit. V dávné minulosti ho k tomu donutil až soud , v minulosti nedávné ho k tomu ani soud nedonutil.

A protože máme sice vážený a důstojný úřad prezidenta, ale jeho roli zastává záštiplný žlučovitý ing. Zeman, který se neomezuje jen na politické hry, ale klidně se sníží i k dětinské malosti, tak si dupnul nožkou (obrazně) a rozhodl se, že prezident Rychetskému nepropůjčí medaili. Teda řád.

Jestli si pamatujete: loni ceremoniál nakonec neproběhl, a tak aspoň Hrad vydal zprávu, ve které bylo napsáno (via Archive.org), že se prezident rozhodl ocenit… blablabla… Řádem TGM I. třídy JUDr. Rychetského. Bylo. Už to tam není, protože se to hradní představitelé rozhodli, dětinsky a naivně, z toho dokumentu smazat, takže v aktuálně dostupné, tedy upravené verzi končí řády Prymulou. Aniž by k tomu dopsali, že dokument byl upraven, jak se to dělá i s blbým novinovým článkem… Jenže internet má paměť, to není jako práce s teletextem, děti.

No a nižší státní právní kutil k tomu vydal prohlášení, že se prezident “rozhodl neudělit řád”. Kdyby si po večerech nelistoval v “Katechismu pro exredaktory komunistických novin”, ale místo toho si četl třeba Ústavu, aby se dovzdělal pro výkon své funkce, tak se dočte, že řády se neudělují, ale propůjčují…

Těžko, přetěžko mít takového prezidenta a takový prezidentský úřad v úctě.

Odkaz na článek

Pomoc

cover

Jeden z největších problémů u humanitární pomoci, poskytované do méně rozvinutých zemí (dříve zvaných země třetího světa, ještě před tím rozvojové a před tím zaostalé, v budoucnu zvané alternativně rozvinuté a pak autentické), je ten, že pomoc musí být hlídána a distribuována tím, kdo pomoc posílá, protože jinak by si ji rozkradli místní vládci pro sebe a pro své věrné a s přebytkama by kšeftovali.

Myslím, že není těžké si to představit…

Do takové banánové republiky pošlete třeba zdravotnický materiál, zum Beispiel vakcínu, a co se stane? No, nejdřív se nechá naočkovat místní náčelník se svými věrnými, pak vládní činovníci, pak jejich známí a prominenti, vyšší úředníci, a aby se neřeklo, tak jich pár odvezou do nějaké vesnice, kde se vyfotí, jak přivezli pomoc. Oni.

Nebo třeba pomoc na rozvoj malého podnikání: místní náčelník a jeho věrní ji rozkradou pro svých 700 malých podniků, a zbytku nechají drobky.

No a pak, když je potřeba odměnit ty, co se zasloužili, tak první budou stát zase vysocí úředníci, bez nichž by to nešlo. Ti pěšáci, ti ještě počkají…

Zkrátka nějak takhle to vypadá v těch rozvojových, pardon, alternativně rozvinutých státech. Bují tam korupce, nepotismus a protekce. Jenže co po nich chtít, vždyť to jsou zaostalí divoši! Že? Takovou vládu bychom u nás, v civilizované středoevropské zemi, hnali!

Odkaz na článek

Fyzika

cover

Kdejaká špaldamatka se křižuje, když slyší o jídle či lécích, a pořvává: Víš, co je v tom CHEMIE?

Nebo nechci si cpát CHEMII do těla!

Popřípadě: Všechno je plné CHEMIE! (Včetně vlašáku, jak objevila bystrá kolegyně z novin.)

Chemie je zkrátka univerzální zlo - především pro lidi, co si ji ve škole nenacpali dostatečné množství do hlavy, takže teď melou takové kraviny.

Ale neměli bychom zapomínat na vděčného školního souputníka přírodních věd, totiž fyziku. Hlavně teď, když teploty klesly pod nulu a obyvatelstvo, zaskočené tou změnou, je obrovsky překvapené, neboť to vidí poprvé!

Milé špaldamatky, matky, vegani, uvědomělí a další, teď se podržte: Nejen CHEMIE, ale i FYZIKA je všude kolem nás. Celý svět je přecpán FYZIKOU. Otevřte oči! Je fakt všude! A to je pravda, i když to před vámi chtějí média zakrýt!

Když náhodou do médií pronikne nějaký důkaz o škodlivosti FYZIKY, tak to zpátečníci a Sorosovi pohůnci zesměšňují, jako třeba tady:

Vědci to tají a v CERNu u Ženevy vymýšlejí další a další FYZIKU, aby s její pomocí elity mohly vyhladit lidstvo!

FYZIKA je třeba na přechodu pro chodce a je jí nacpané to auto, co se po náledí sune v rychlosti 38 km/h, a kterému vstoupíte do cesty, protože přece máte přednost. Ale kvůli FYZICE teď řidič nezastaví, i když máte přednost… Fakt! Jen kvůli FYZICE.

FYZIKA je nacpaná i do reflektorů u aut, takže když si do ranního šera vezmete černou bundu a černé kalhoty a jdete po krajnici, respektive kvůli sněhu spíš tak metr v silnici, tak vás řidič fakt nevidí, obzvlášť když jedou proti taky nějaká auta.

A víte, co je pod sněhem na chodníku? Jasně, led, a co ještě? Vy si klidně vykračujete, sníh vám křupe pod křuskama, a ani netušíte, že mezi křuskou, sněhem a ledem je větší než stopové množství FYZIKY! A ta způsobí, že když nepůjdete opatrně, namelete si hubu ajn cvaj.

Myslíte si, že jen CHEMIE zabíjí? No, upřímně, proti FYZICE je to jen slabý odvar! Proto sdílejte, než vás smažou!

PS: Víte, že statistice je úplně egál, jestli zemřete NA FYZIKU, nebo S FYZIKOU!?

Odkaz na článek

Konce

cover

  • Kohn, byli dlouho v Rusku, jak se tam měli?
  • Dobře…
  • Počkají, tak dvanáct let tam byli a teď to odbydou jedním slovem? Tak řeknou víc, jak se měli…
  • Ne moc dobře!

Tak přesně tak to je s covidem. Jedním slovem: “Konec”. Nechcete to rozvinout? “Konec je v nedohlednu!”

Jsem psal před Vánoci, aby se lidi psychicky připravili na to, že 1. 1. 2021 se nezačíná od nuly, protože přírodě je kalendář šumafú. 1. 1. prostě pokračuje dál loňský rok, a ještě dlouho bude.

Ale vypadalo to, že je konec v dohledu, takže národ nasadil skupinové “to už nějak vydržíme” a vysnil si nějaké cílové mety, jako že “na jaře” nebo “do prázdnin” nebo “v září bude proočkováno”.

Je jen jedna věc, která působí na odhodlání větší devastaci než to, že nevíte, kdy bude konec: když si myslíte, že už bude konec, stříháte metr, a najednou zjistíte, že konec ještě není, že jste to znali špatně.

Víte, co se stane, až lidi v září zjistí, že se všechno opakuje a jedeme znovu? Že všechno to těšení se na konec bylo úplně napiču?

Já vím, že nikdo ten termín neurčil, ale taky vím, že spousta lidí s tím nějak plusmínus počítá, že se na podzim vrátí všechno do normálu… Ale ono se nevrátí, a to, co bude následovat, to bude teprv sekec. A úplně první věc, na kterou to padne, budou volby.

Vyhraje ne ten, kdo to trpělivě přečká, ale ten, kdo se přizpůsobí nové situaci. Tohle (míněno zvláštní stav) bude trvat tak dva roky. Střílím to od boku, ale zhruba tak dlouho, i podle názorů odborníků, budou lidi vystaveni mimořádné situaci.

A po těch dvou letech si už zvyknou a nebude jim to připadat mimořádné…

Ne, to byla ironie. Po dvou letech se situace zklidní. Nevrátí se zpátky do stavu z roku 2019, to už nikdy, protože se za ty dva roky společnost velmi výrazně promění, ale naučíme se žít s covidem a covid s námi. Jo, viry mutují, ale většinou nakonec domutují do podoby, kdy jsou vysoce nakažlivé, ale málo smrtící, protože mrtvý hostitel je pro virus neúspěšná strategie.

Za sebe, kdybych měl radit, i když se snažím nikomu neradit, říkám: Neupínejte se k tomu, že to za X měsíců skončí. Místo toho hledejte adaptační strategii, své nové místo v novém světě. Rozdávají se karty, právě teď!

Odkaz na článek