Titulní strana

Nanuk

cover

Tady je, myslím, bída snahy “vyhovět všem” v kostce.

Když nanuka, tak Míšu, jenže páč jste moderní politická strana, tak řešíte jeho uhlíkovou stopu, alergie nebo vůbec použití mléka. A neřešíte to kvůli voličům, řešíte to proto, že “i mezi vámi jsou vegani”.

A tak si vymyslíte rakytníkový nanuk. Rakytník je kyselý, tak to výrobce tluče sladidly. Ne cukrem, cukr nějak taky vadí, a sladidla jsou cajk, i když to je “chemie”, že… Jenže naštěstí po rakytníkovém nanuku hrozí riziko průjmu.

Tak co, vyberte si: bude to Míša, kterého mají rádi voliči, páč jim chutná, ale asi tak jeden ze třiceti konzumentů by držkoval, že je málo uvědomělý a moc bílý, navíc s blackface? Nebo to bude rakytník, který je politicky korektní, ale k posrání?

No naštěstí, naštěstí ještě diskutovali, a pak se shodli: Bude to jahodový sorbet. Ideově jen málo špatný, minimálně projímavý, takže ideální kandidát!

Jediná nevýhda jahodového sorbetu je, že je to hnusný… Něco jako zmrzlé jahody, nadrcené i s tím ledem. Nanuk, který vždycky zůstal v mrazáku jako poslední. Dokonce někdy i v zoufalství otevřený, ochutnaný - a zase uložený do mrazáku s tím, že ho jednou někdo dojí, protože vyhodit to, to by zase byla škoda…

Odkaz na článek

Bránit

cover

Petr Fiala bude bránit omezování svobody projevu…

Blbé je, že nejčastěji můžete bránit někoho, něco (bránit svá práva). Můžete bránit tradiční hodnoty, například, bez ohledu na to, jaká píčovina to je. Ale dejme tomu. Chcete, aby to zůstalo. Jste pro.

Taky ale někdy můžete bránit něčemu. Třeba bránit průjezdu vozidel. Ve smyslu tom, že budete všemi silami překážet a vaším cílem je, aby se to nestalo, aby to nebylo. Jste proti.

Rozdí je jen v pádu. Jednou ve třetím, jednou ve čtvrtém. Když půjde o hodnoty, bráníte buď hodnotám, nebo hodnoty, a je jasno. Jenže politici milují zpodstatnělá slovesa - unikání, přistupování, zajišťování, provádění, docházení, omezování, rozšiřování. Navíc taková, co se skloňují podle vzoru “stavení”. A víte prd: je to “komu, čemu - stavení”, nebo “koho, co - stavení”?

Nevadí, není každý copywriter, kterému to dojde. Navíc strana před volbama má úplně jiné starosti, než řešit předvolební hesla… Nota bene když vám přeci je jasné, jak jste to mysleli, tak jste přesvědčeni, že to musí být jasné všem!

pf

Odkaz na článek

Večírek

cover

V jednom z dílů Stopařova průvodce je zmiňován “loupeživý večírek” - dům plný ožralých pařmenů, kteří prostě nechtěli odejít z večírku, a když to trvalo už neúnosně dlouho, tak si uvědomili, že s tím musí něco udělat, tak přimontovali na barák pár motorů a velmi ošklivých zbraní, a kroužili s ním nad planetou. Když jim došly zásoby pití a bramborových lupínků, tak někde přistáli, vydrancovali přilehlé farmy a sklípky, a zase odstartovali…

Ta paralela je určitě jen náhodná, když to Douglas A. psal, tak to nebylo tak vyhrocené, ale pak čtete, jak v Japonsku vlastně většina lidí s konáním Velkého Sportovního Svátku nesouhlasí, a já jsem si vzpomněl na jeden svůj starý námět na dystopickou povídku:

Odehrávalo by se to v blízké budoucnosti, kdy je čím dál tím těžší sehnat město, které by chtělo pořádat olympijské hry, protože se ukazuje, že je to produkčně stále dražší a zisky stále nižší, hlavně díky širokému výběru jiné zábavy. Když činovníkům MOV dojde, že by se hry točily stále dokola v Číně a Rusku, protože těm není líto rublu ani jüanu na zlepšení PR, nasadí všechny lobbistické páky a nechají si od OSN posvětit, že olympiáda je univerzální světové kulturní dědictví, o které je potřeba se starat globálně, a pořadatelství bude vždy vybíráno losem.

Z olympijských her se tak stane něco jako horda kočovných nájezdníků, která se co dva roky přiharcuje do nějaké země. Ta je musí řádně živit, šatit, postarat se o veškerý komfort a zaplatit televizním štábům, aby přijely. A mezitím obyvatelé ostatních zemí buď válčí nebo se věnují jiné zábavě (protože přenosy z OH jsou tak drahé, že se nikomu nevyplatí je vysílat).

Výjimkou je obyvatelstvo těch čtyř zemí, co jsou vylosované jako budoucí pořadatelé olympiád. Tamní občané si připravují zásoby na nadcházející období ekonomické deprese…

(Poplatek za použití slov “olympijské hry” zaplacen.)

Odkaz na článek

Excel

cover

Ještě k tomu mému tweetu

Nejmenovaná webová agentura, nejmenovaná kolegyně, čas: kdysi dávno.

Jednoho odpoledne se přitočila a povídala: “Víš jak máme ty tři weby s registracema? Tak já bych potřebovala informaci, kolik každý z nich má registrovaných uživatelů. Zjistíš mi to, ju?”

Když slyším “ju?”, ježí se mi chlupy a potlačuju projektilové zvracení, ale to sem nepatří…

Zjistil jsem požadované a dal jsem tři údaje. Říkejme jim A, B a C. Poděkovala, a bylo.

Asi za dva dny mi ukazovala, jak to krásně dala do Excelu. Počet registrovaných A, B, C, celkový počet registrovaných, průměrný počet registrovaných per web, rozptyl, směrodatná odchylka, korelace, všechno.

Dívám se na to a říkám: “Hele, kdes vzala ten celkový počet registrovaných?”

Zasmála se, jako by to byla ta nejpitomější otázka na světě, a povídá: “No ty si myslíš, že neumím v Excelu sečíst A+B+C?!”

Zasmál jsem se taky a povídám: “Hele, a počítáš s tím, že jsou lidi, kteří jsou registrovaní na dvou, nebo dokonce na všech třech webech?”

“No jasně!”

“No…?”

“No - co?”

“No a kolik jich je?”

“To nevím, to jsem nepočítala, to mě nezajímá…”

“Aha. Já jen že v tom celkovém počtu je máš započítané dvakrát, nebo i třikrát, protože když má někdo registraci A i B, tak je v čísle A i v čísle B, a když je sečteš, tak ho započteš dvakrát.”

“A jo! Nojo! A jak já to v tom Excelu zjistím, kolik takových je?”

“Nezjistíš, to ti budu muset zjistit já.”

“Tak mi to prosím zjisti, ju?”

“Jo, dej mi deset minut…”

“Dík. A hele, kolik si myslíš, že teda bude těch registrovaných celkem? Bude to míň, nebo víc?”

“Stoprocentně to bude míň, než je ten součet.”

“Proč myslíš? Však ty weby jsou dobré!”

“No právě. A čím lepší budou, tím menší bude ten celkový počet.”

“Ty jsi, poslyš, hrozný pesimista…”

“Hele, to není pesimismus, to je matematika: Ty množiny registrovaných se můžou překrývat, nejsou exkluzivní, čím kvalitnější weby, tím vyšší pravděpodobnost, že lidi budou mít registraci na více z nich a…”

Neposlouchala. Slovo “množiny” v ní zjevně probudilo nějakou dávnou vzpomínku. Nadšeně se plácla do čela a povídá:

“No jasně! Já spočítala součet, ale já musím spočítat průnik! Dobrý, díky, to už v tom Excelu dám, tam je funkce na průnik.”

Zavřel jsem oči a pomalu, hodně pomalu a dlouho jsem dýchal.

Odkaz na článek

Autista

cover

Umím improvizovat a řešit nenadálé úkoly, operativně, docela i efektivně. Nedělá mi problém přizpůsobit se nenadálým okolnostem. To všechno je cajk. Dokážu naplánovat dovolenou, při níž projedu osm tisíc kilometrů, a odletět tam s tím, že vím jen to první místo, kde budeme spát, a pak se rozhodnu na místě.

Všechno tohle je v pořádku. Jen mám rád, když na věci nemusím myslet.

Plánuju si čas, protože nesnáším plané prostoje a zbytečné čekání. Jako - když jdu na úřad a vím, že mi to zabere dvě hodiny, je to OK. Když vím, že něco bude pozítří, odsunu si to v hlavě kamsi do šuplíčku “připomenout pozítří” a neřeším to. Ale víte vy co mě dlouhý roky sere? A sere mě to čím dál víc?

Sere mě, když se s někým na něčem domlouvám, a on mi řekne třeba: “Zítra v jednu zavolám”. Bude to jednání na půl hodiny a bude potřeba něco domluvit, takže žádná rychlovka. Chce to trošku soustředění. Ou kej, dělám si svoje, cca ve 12:50 si vzpomenu, a už se do ničeho nepouštím. Je jedna, pak je čtvrt na dvě, půl druhé… Nic. Doprdelekurvapráce, to je problém napsat “sorry, nestíhám, zavolám ve čtyři”? Protože jsou dvě, jsou tři, já volám, na druhé straně se ozve “Jé, sorry, já nestíhám, zavolám pak…” A “pak” není ve čtyři ani v pět, ani v šest, ani v sedm, a to už na to dlabu, jenže druhý den přijde zpráva “Já jsem mohl až v pět, ale už jsem nechtěl rušit…”

No. Takže tak. Proto chci, aby se podobné věci domlouvaly. Kdy, kde, kdo, jak, a pojďme si to říct hned, ne že si zítra zavoláme a řekneme si, že si termín určíme do konce týdne. Pokud to situace umožňuje, a věřte tomu, že v devadesáti devíti procentech případů umožňuje, tak si pojďme říct hned teď. Nechci další dny myslet na to, že se ještě musíme domluvit, jak se domluvíme. Je to pro mě rušivej element.

A takhle obšírně jsem to vysvětlil jedné paní. Jako že chci věci rozhodnout, abych je mohl pustit z hlavy, protože si nehodlám udržovat v povědomí informaci “ještě se musím dohodnout s paní na termínu”. Paní se na mě tak koukala a povídá: “No jo. To je takové autistické.”

V tu chvíli jsem měl tisíc chutí ji nakopnout a seřvat.

Zaprvé - za to úplně dementní fláknutí slova “autismus” na něco, co snad zavání trošku nějakým vyžadováním řádu. Mám snad já každému, kdo si povzdychne, fláknout nálepku “deprese” a každému, kdo nervózně přešlapuje, tvrdit, že to je takové ADHD?

No a zadruhé, vole: ne, to není autismus. To je docela obyčejná psychohygiena člověka, který se zabývá mnoha věcmi najednou, a proto si chce udržovat v hlavě co nejmíň balastních ptákovin a musí si aspoň rámcově naplánovat čas. Tohle hned, tohle zítra, tohle v pondělí, tohle do konce měsíce, tohle na podzim, …

“Sejdeme se někdy v létě, jo?” - “Jo, jasně. Kdy teda?” - “Nooo, to já nevím, někdy v srpnu, o víkendu…” Dobře. V srpnu jsou čtyři víkendy a je květen. Tak si pojďme říct, aspoň rámcově, který víkend to bude, ať vím, na kdy si nemám nic plánovat. Dám si to do kalendáře a nebudu na to myslet, a až se to přiblíží, tak si to potvrdíme, nebo to změníme, ale nechci dva měsíce říkat: “No, jeden víkend v srpnu něco mám, ale ještě nevím, kdy přesně”. Tak sedmého? No, to ne. A v druhé půlce asi nebudu moct… Ou kej, takže zbývá jediný termín, čtrnáctého. A je rozhodnuto, píšu si to do kalendáře a pouštím to z hlavy.

“No jo, ale to já teď ještě nevím, jestli budu moct?!”

No, když nebudeš, dáš vědět, že nemůžeš, a akce se zruší, to není problém. Problém je pamatovat si, že se musíme na konci července domluvit, kdy teda v tom srpnu…

Vole, a prej že autistické rysy… Za á to je hnusné vůči autistům, a za bé…

Za bé prostě platí, že luxus udržovat si takové věci v hlavě si může dovolit jen člověk, který jich tam zas tolik nemá…

Odkaz na článek

Lasica

cover

Zemřel Milan Lasica. Při vystoupení, doslova na jevišti. Nejsem nevkusný, tak vynecháme pábení o tom, jak teď už jamuje s Frantou Nedvědem, hrají Stánky a smějí se se Satinským.

Netrvalo to den a kreténi s chatrným pravopisem začali vypisovat, jak Lasica zemřel po očkování, sdílejte, tohle před vámi tají.

Tak technicky vzato ano - Lasica byl očkován v únoru, zemřel v červenci, a ano, červenec je po únoru, takže zemřel po očkování. Půl roku. Ale nezemřel na následky očkování. Zemřel na následky srdeční příhody po dlouholetých srdečních obtížích, což prohlásila rodina a potvrdil to s jejím souhlasem i ošetřující lékař.

Tak, a pokud bychom zůstali v rovině naivního přesvědčení, že dostupná pravda umenší vliv fake news, mohli bychom být spokojeni. Nejasná situace, lživá zpráva, vyvrácena oficiálním prohlášením, takže teď už je to všem jasné.

Jenže tohle naivní přesvědčení nefunguje. Respektive funguje na člověka neznalého. Nefunguje na člověka, který chce věřit na spiknutí. Ten bryskně opáčí, že to rodina musela říct, protože jim farmakolobby, vláda a ilumináti vyhrožují.

Pamatujete se, jak jsem tu i onde psal, že konspirační teorie má pojistku proti falzifikaci? Tak to je ona. Tvrzení o tom, že Milan Lasica zemřel na následky očkování a rodině někdo vyhrožuje, aby tvrdili, že to tak není, nemáte jak vyvrátit. Žádným důkazem. Neexistuje. Když vytáhnete potvrzení o očkování z února, řeknou, že je falešné, protože tak to zapadá do jejich schématu.

Ano, můžete si ulevit tím, že mnozí z nich jsou prostě vymaštění jak kotel po zabíjačce, ale na druhou stranu - jsou mezi nimi i lidé s vysokoškolským vzděláním. To, jak známo, před iracionalitou neochrání…

Kdybych měl sklony ke slovním hříčkám, tak napíšu, že očkování vysokou školou nechrání stoprocentně proti zblbnutí.

Odkaz na článek

Parodie

cover

Parodie mi je líto. A přitom to je skvělý žánr. Když funguje, teda. Normální člověk se jí zasměje, protože je to vtipné samo o sobě, a ani nemusí znát parodované. Znalý člověk se jí zasměje dvakrát, protože ví, na co odkazuje, a ocení tu hru se symbolem…

Jenže parodie, to není jen tak. K tomu, aby fungovala, potřebuje, aby parodovanou věc znalo co nejvíc lidí. A tady je kámen úrazu.

V dobách mého mládí, když měla televize dva programy a kina byla hlavně single, ne multi, jste měli jistotu, že když v práci řeknete “Ten Karel zase pije”, bylo jasné, že den předtím dávali Nemocnici. Ve škole se probíralo vždycky to, co předchozího večera dával první program od osmi. Nebo co hrálo okresní kino. Nebyl problém najít společné téma, protože, jak říkám, lidi měli dva televizní kanály a nic moc navíc.

Zkuste dneska najít něco, co zná aspoň nějak významná část společnosti, a zná to natolik dobře, aby rozpoznala (a ocenila) parodii…

Co máme? Máme politiky. Parodovat politiky bylo vtipné v době, kdy to ještě nedělali sami. Dneska zkusíte parodovat, a nikdo nepozná, jestli jde o parodii, nebo o citát.

Filmy? Nabídka je tak široká, že nemůžete spoléhat na jakoukoli společnou kulturní referenci. Totéž platí o hudbě, o bulvárních tématech, o novinách… O knihách. Vážně: zkuste přijít na knihu, nebo na spisovatele, jehož styl či téma by bylo natolik specifické, aby každý rozeznal parodii, a přitom široce známé.

Leacockovi se psaly Literární poklesky o hodně líp. Třeba šestákové detektivky znal kdekdo, dobrodružné romány o námořnících nebo mravoličnou literaturu pro mladé dívky jakbysmet… Přemýšlím, jaký žánr by byl tak široce známý? Co čtou všichni?

Zatím mě napadají jen tři žánry: marketingový sloh, politické projevy a ezočtení pro čakrabáby, ovšem to je samo o sobě vtipné dost, tam parodií už nic nevykřešete.

Druhá půlka problému je ta, že právě kvůli stírání rozdílu mezi realitou a parodií už lidé ani parodii nerozpoznávají, takže když si uděláte prdel z ekologické agitky, přijdou vám s vážným ksichtem vysvětlovat, že jste zpátečníci a tmáři. Nemůžete si udělat legraci z žádné “sociálně utlačené” skupiny, to vás autocenzura zarazí. Nemůžete ani parodovat bílého heterosexuála, protože to vám přijde nějaká permanentně aktivovaná wokecunt vysvětlit, že si děláte legraci z otrokářství a útlaku…

A když si udělám prdel z novinářské machy o cestách do Chorvatska, tak se vynoří nějaký chmurný bystroň a začne kázat o fosilní energii. Ono vůbec platí, že čím silnější má někdo tohle uvědomělé cítění, tím menší smysl pro humor a nadsázku projevuje.

Odkaz na článek

Květinky

cover

Lidé jsou křehké květinky. Hlavně teď po roce s kovidem, to jsou všichni citliví jak mimosa a každého se dotkne vánek… co vánek, pohled! Ba co dím - jen křivá myšlenka! Jen stín podezření, že by někdo v okolí mohl mít křivou myšlenku, ve vás vyvolává pocit blízkého zhroucení.

Ale kdybyste se aspoň zhroutili! To by bylo čestné a hlavně - nikoho byste tím neotravovali. Ale to ne, to vy ne. To vy radši vyskočíte, jak kdyby vás kouslo klíště do uzdičky, a začnete řvát a vřískat, protože to je ta nejlepší reakce, když se vám zdá, že by se někde na internetu někdo někoho něčím mohl dotknout. Řvát a ječet a řevem zahnat vetřelce křivého myšlení. A vůbec vám to nepřipadá přepíčené. Vůbec ne, ani trošku.

Kdysi jste řvali jen když se něco stalo. Pak jste řvali, když jste si mysleli, že vás lidé neposlouchají, ale měli by. Pak jste chytali hysteráky nad tím, že vás někdo poslal do prdele. Pištíte, když vás někdo zablokuje, svoláváte spolubojovníky v jekotu kvůli nadsázce, ironii, vtipu…

Kvůli vtipu, vy telata! Protože vás se vtipy dotýkají. Ne - dotýkají. Vy si myslíte, že dělat si z někoho legraci je nenávistné!

Tak jo. Jasně, tak jo. Hledejte si nenávist v každém slovu jeden druhému navzájem. Řvěte na sebe, protože řvaním nejlíp zaženete agresora. Nebo potenciálního agresora. Nebo stín agresora. Předtuchu agresora. Představu agresora… Řvěte, protože řev je odvěký symbol klidu a míru, řvěte, abyste ochránili klid. Přesně v nejlepší tradici války za mír. Řvěte, to pomáhá proti nenávisti. Řevem ukažte, že nenávistníky opravdu nenávidíte. Řvěte, řvěte, řvěte, kvůli všemu, kdykoli, protože vy řvete správně.

Řvěte na každého, kdo podle vás řve. Protože nikdo nesmí na nikoho řvát, a pokud někdo na někoho řve, musíte na něj řvát vy.

Vy křehké květinky, citlivé na vše…

Odkaz na článek