Titulní strana

Žoviální

cover

Ostatně soudím, že by žoviálnost měla být považována za zásadní charakterovou vadu, obtěžující okolí podobně jako třeba bájivé lhaní nebo fanatismus.

Já vím, že jsou lidé, kterým to připadá jako neškodná libůstka, třeba jako říkat za každou větou “viď”, nebo když někdo mluví nahlas. Vím, že jsou dokonce i tací, co to mají rádi a na jedince stiženého žoviálností hledí snad i se zalíbením: “Jé, to je dobrý společník, samá legrácka, baví společnost, nezkazí žádnou legraci…”

Věřte nebo ne, ale dobrý společník, co je samá legrace a baví společnost, může být i člověk, který není samolibý žvanil. Protože přesně tím se dobrý společník liší od žoviálního pána (žádný genderový útisk, ženy jsou žoviálností stiženy mnohem méně častěji; ty mívají jiné kazy, třeba frflavost): žoviální se nejen rád pobaví, ale hlavně vždy pobaví sám sebe a neváhá to dát okolí najevo, jak se dobře pobavil.

Když narazíte na žoviála, máte nejdřív nepatřičný dojem, jako byste byli morousi, co kazí zábavu. Jako by byla chyba ve vás. Ale nebojte se: oni to ostatní brzo odhalí. I když to třeba nedají najevo, protože ten pocit je nepříjemnej: vědět, že ten člověk je vlezlý, jeho stokrát opakované žerty trapné a přitom trpět, že mu nemůžete říct už drž hubu, ty nádhero!, protože to by bylo faux pas. A to je člověku nepříjemné. A tak se s provinilým úsměvem omlouváte a pak opatrně ťukáte ostatní, jestli v tom náhodou nejste sami.

Nejste.

O bodrosti, což je taková sestra žoviálnosti a obě dohromady tvoří duo z pekel, si povíme příště.

Odkaz na článek

Aktivistka

cover

Nemám nic proti aktivistům, někteří moji přátelé jsou aktivisté, ale…

Ne, promiňte, to nebylo vkusné. Dělám si legraci, samozřejmě.

Nejdřív se aktivistka, zděšena klimatickou krizí, v Boleslavi vrhla s transparentem před autobus. Informovala osazenstvo o svém zděšení.

Ou kej. Jezdíval jsem kolem Úřadu vlády, a tam občas postávali různí lidé s transparenty. Ekologičtí i neekologičtí, nějaký pán tam měl ceduli, že to jsou všechno vrazi, co už taky, že… Informovat svět o svém utrpení, to je svaté právo každého.

Trochu mě zarazilo, že se nestrhlo větší furore kvůli označování za aktivistku, když ono samo mělo v ruce transparent “Jsem zděšeno…” Čekal jsem povyk kvůli gender assumption, když se na Twitteru pleská játry kvůli nebinárnímu avokádu, ale co už.

No dobře, nechme stranou gender a předpokládejme oslovení “ona”. V pondělí si tatáž zděšená aktivistka přilepila ruku k silnici vteřinovým lepidlem. Zpráva jak z Monty Pythonů, ale vono reál bizár.

Nepřekvapuje, že za tím stojí ekosekta Extinction Rebellion. Klasické instantní vzrůšo pro mladé rebely (a kdo nebyl, že?), i s návodem a lehkým ideologickým působením (kdo nechtěl v mládí zrušit starý prohnilý svět), které se takhle z větší vzdálenosti podobá jak vejce vejci všem těm mírovým hnutím a jiným revolucionářským společenstvím typu “vystraš - využij”, která nezřídka končí v duchu známého úsloví mladí revolucionáři, staří hofráti.

Ale upřímně (bez ironie) je mi líto všech obětí, v nichž sektářská informační bublina vyvolá naprosto reálnou a fyzicky hmatatelnou tíseň a úzkost.

Odkaz na článek

Neklidný

cover

Neklidný jsem, důvod nemám… To už tak chodí.

Gazetisto se testuje, grafici připravují skvělý vizuál, UXáci UXují, vývojáři klepou na dveře…

Předplatné na Infu funguje.

Doma zdrávi, díky za optání.

To jsou prostě takové dny, no.

Factorio jsem dohrál. V KSP jsem si vypustil měsíční základnu a plavně s ní napodruhé přistál. Asi ji pojmenuju “Collins”. Satisfactory vyrábí, ale nějak už nemá proč. Civilizaci jsem dal dvakrát po sobě. Asi bych budoval, ale nějak mi to nebere.

Jo, koupil jsem si FPGA desku. Číňani rozprodávají desky z nějakého šíleného bitcoinového mineru, je v nich Zynq 7000 a chtějí za to necelých dvacet dolarů, tak uvidíme, až dorazí.

Odkaz na článek

Paroubek se posral!

cover

To byl tehdy šrumec… V iHNedu, který byl v roce 2007 velmi technicky progresivní médium (a ještě pár let mu to vydrželo), zkoušeli tehdejšího předchůdce push notifikací - takový systém, který měl rozesílat zásadní zprávy SMSkou. A trochu se to vymknulo.

Pamětníci mi pak vyprávěli, jak to bylo. Jasně že to byl omyl při testování. Autoři toho systému ukazovali, jak se taková zpráva píše, a vybídli editora, ať něco napíše. Znáte to: když vám někdo řekne něco napiš, tak co budete psát? Nějakou pitomost, co se vám honí hlavou, protože zrovna v takovou situaci nevíte, co byste hned psali.

“A co mám napsat?”

“Cokoli, prostě něco, co vás napadne…”

“Tak já nevím co teď zrovna.”

“Tak nějakou zprávu jako že z politiky.”

A tak editor napsal to, co tehdy tak nějak rezonovalo napříč scénou…

Autoři povídali “Ou kej, takže to takhle napíšete, a kliknete na zkontrolovat zprávu”.

“Neodešle se to?”

“Ne, neodešle. Nejdřív z toho systém odstraní diakritiku a ukáže náhled, abyste mohli zkontrolovat, že to i bez diakritiky dává smysl…”

KLIK.

Ale náhled se nekonal. Místo toho se ukázalo hlášení, že zpráva byla odeslána!

Programátora totiž napadl dobrý nápad: když je zpráva bez diakritiky, tak přece není potřeba ten mezikrok s kontrolou!

Mrzení bylo vůkol a Paroubek dodneška věří, že to bylo schválně.

Ponaučení je prosté: Odolejte pokušení a napište tam třeba “Kobyla má malý bok”. Nebo třeba “jedna dvě Honza jde”. Protože nikdy nevíte, kde se to všude ukáže.

PS: Kdo nikdy nenapsal do zdrojáku něco jako “Celé tohle je hrozný shit, to musel vymyslet nějaký kretén prdelí” ať zvedne ruku…

Odkaz na článek

Experiment

cover

Mám rád experimentování. Zrovna teď experimentuju s pracovním inzerátem.

Zkusil jsem StartupJobs. Pustil jsem to i na sociální sítě a sleduju reakce. No a pak jsem si řekl, že bych mohl zkusit i LinkedIn, který se tak hezky plynule posouvá v platformu, plnou zuřivých náborářů, prodavačů osobního rozvoje a ajťáků, co zájem nemají, ale rádi se vyjádří.

Tuhle mi tam nějaká paní poslala, bůhvíproč, ebook “Jak podle tvaru svého těla poznat cestu ke štěstí?”

Prý “platforma pro profesionály”, tak jsem zvědav.

O svém pozorování budu samozřejmě informovat…

Odkaz na článek

Máj

cover

Včera jsem si přečetl text kolegy Schmarcze a řekl jsem si, že bych měl některé věci říct ze svého pohledu, a především dodat jednu podstatnou věc.

Totiž že téma “manželství homosexuálů” je v diskusi zástupná věc za věčný spor konzervativců s liberály, a že se nejhlasitěji vede, bohužel, mezi ultras z obou táborů, kteří, jak tradice velí, počítají všechny ostatní mezi ty druhé. Přidal jsem trochu středově-liberálního pohledu, hledal jsem styčná místa, ale v uřvané atmosféře to je marné…

A tak jsem se dozvěděl, že kdo nesouhlasí, je homofob, což je právě ta zkratka od ultras, a lehce mě mrzí, že ačkoli jsem v textu nic takového nenaznačil… ale co bych chtěl, bylo to na internetu.

Co mě zaujalo víc byla jedna výtka, že prý jako kdybych říkal, že manželství je přežitek. A já to v podstatě (a to podtrhuju) říkám - ovšem s důrazným ALE!

Manželství není přežitek. Je to docela důležitá instituce, která má svůj význam především ve vztahu k státu. Říká: Člověk Y patří k člověku X a má mít status osoby blízké. Zároveň je to instituce, která upravuje párové majetkové poměry a případné nároky dalších blízkých osob.

Ale dle mého je naprosto přežitá romantizující představa manželství coby jediného modelu uznávaného partnerství, coby jediného modelu, kde se mohou rodit a vyrůstat děti, a v neposlední řadě romantická představa manželství coby nějakého vyššího poslání či posvátné věci.

Neříkám, že to tam nikdo nemá vidět. Ať si v tom každý vidí, co chce. Jen říkám, že realita je jinde. Analogicky s Velikonocemi: nepopírám, že pro někoho to jsou velké svátky, ale pro zbytek společnosti to tak není. Vánoce nemlich tak. Můžete si na to stěžovat, můžete psát filipiky proti jejich sekularizaci, můžete se, klidně, tvářit tak, že vaše Vánoce jsou ty správné a kdo je nemá stejně, tak jen kazí jejich ducha, ale nic z toho nezmění faktický stav. Je mi líto, tak to je. Chápu váš smutek, ale jakákoli snaha o zabránění této změně mi připadá marná, bez ohledu na to, co si o tom myslím já.

Možná by bylo dobré iniciovat diskusi o tom, že si nevěřící mohou klidně v prosinci slavit co chtějí, dávat si dárky atd., ale neměli by tomu říkat Vánoce, protože Vánoce jsou náboženské svátky a ne svátky uřvaných reklam, rolniček, nákupního šílenství a obžerství.

Sapienti sat.

Odkaz na článek

Střepy

cover

Auto v servisu - hůl do ruky!

Ale zase jsem si vyžádal náhradní vozidlo, a docela jsem si to užil ve všech smyslech toho slova. Mazda 6 byla napěchovaná elektronikou a asistentama a vším možným, což potěšilo moji hračičkovskou duši. Co nepotěšilo, to jsou rozměry. Když máte 202 centimetrů, připadáte si při nasedání tak nepatřičně, jako kdybyste se chystali přidřepnout na tureckém záchodě. Hlavou drhnete o tapicírung. Při nákupu koukáte do kufru, teda kufříku. Zpětná zrcátka jsou sice hitech, ale maličká. Zadní okénko je ve zpětném zrcátku jak průzor z tanku. A tak dál… Proto mám velké auto. Ne proto, abych si dokazoval cosi, ale proto, abych z něj mohl vystoupit s patřičnou důstojností a ne jako šnek, kterého tahají z ulity. Vždyť to vypadá ne že vystupuju z auta, ale že si ho svlékám!

Každopádně se blíží moment poohlížení po novém wagenu. Ano, já vím, že vy ho nepotřebujete a je pro vás zbytečné. Pro mě není. Vy se tahejte klidně s taškama busem a obíhejte Ohradu, abyste našli zaparkovaný šérkár, já to hodlat nedělám, já ten vehikl používám denně. Ale ty vymoženosti se mi líbí, to ne že ne. Jen větší. A s velkým kufrem. Letos jsme byli v Hornbachu už třikrát, a v Mazdě 6 balkónovou zahradu prostě neodvezete. (Ano, já vím, vy byste to odvezli tramvají…)

Znudil mě Facebook. Ne snad tím, že tam čtu všechno furt dokola, to k tomu patří a už to ani nečtu. Ale přidal se silný iritátor, totiž to, že jsem se přihlásil do nějakých retropočítačových skupin, a teď jen bezmocně sleduju, jak jiní členové dělají super věci, na které mám taky chuť, ale pro samé jiné super věci na to nemám čas.

Taky mi volali, že prý jestli bych nepřišel v červnu moudře pohovořit na mediální konferenci do bloku o placeném online obsahu. Že tam bude Tomáš Bella. Ou kej, když tam bude Tomáš, tak kdo jiný k němu, že? Zeptal jsem se, jestli můžu říct, jak to v Česku kdo dělá, kdo to dělá dobře, kdo to dělá blbě a proč; prý můžu.

Pro Gazetisto asi budu brzy potřebovat schopného nodaře a schopného kodéra. Nabral jsem zdržení tím, jak tu furt dělám poradnu pro předplatitele, ale to si sedne, přátelé.

A tak si tu žiju tento týden.

PS: DANĚ! (Abych nezapomněl…)

Odkaz na článek

Hendrix

cover

Bylo to pozdě večer. Jak jinak.

Bylo to na Okounu. Kde jinde.

Já to s dovolením rozvinu.

Vždycky když umře nějakej kytarista, i kdyby hrál okresní přebor v tancovačkové kapele, tak se RIPuje vůkol a často padají slova o tom, jak Pepa už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.

Tak jako jo, dejme tomu, ačkoli bary jsou dost nuda, ale jak říkám, proti gustu… Tak tam je ten bar, barman šmudlá skleničky, lidi ještě nejdou, je klid, po zvukovce, ale před otvíračkou, Maureen Tuckerová - vlastně ne, ta ještě žije, tak dejme tomu, Mitch Mitchell - šmrdlá bicí nějakou lehkou rozcvičkou a na kraji pódia sedí Hendrix, drží kytaru a brečí do vína, protože se od toho pódia až kamsi do nebeský prdele táhne zástup kytaristů, co s ním hodlají jamovat, zatímco on by si nejradši zavřel oči, hrábnul do strun, zapomněl na svět a táhnul nějaký dvanáctiminutový sólo.

A místo toho chodí jeden po druhým mrtví rockeři: “Čau, Jimi… - Čau - Tyjo, jsem fakt rád, že tě vidím, takovou legendu - Těší mě, Pedro. - Pepo, ale to je jedno, Jimi. - Jasně, Pablo, sorry. Jaks to schytal? - Já ti ani nevím, hele, asi jak jsem sekal zahradu, tak jsem přeseknul kabel, a… - Nojo, blbý. - Jo, to jo. Hele, nedáme něco? Že bysme si tak zabrnkali, rozumíš? - Tyjo, teď asi ani ne, hele, jestli neva. - Jimi, jen rychlovka, tak pojď, něco nahoď… Hele, začni od E, já se přidám! Až to budu vykládat doma, tyvole, to mi kluci neuvěřej!”

Co je pro jednoho odměna, může být pro druhého trest.

Jediná úleva pro mrtvého Hendrixe, dodávám já, může být to, že může utéct do světa striktní logiky: “Však se říká, že jamujete se mnou, tak jamujte… Nikde není psáno, že musím jamovat já s váma!”

(Drsnější metodu, totiž že se naučí drnkat Valčíček od E, ani nezmiňuju…)

Odkaz na článek