Titulní strana

Dojatí

cover

A to jsme zas dojatí jak staré kurvy, co?

Včera jsem psal na Infu o tom, jak v Česku národu bolestně chybí schopnost spolupracovat. Ne, vážně: Učili vás to ve škole? Doma? Učili vás, jak ze spolupráce neudělat ani podřízenost, ani pasivní rezistenci?

No, nic. Už se mi tam nevešla zmínka o Loňském Slavném Národním Aktu Solidarity, a.k.a. “šijte roušky, tleskejte, zpívat není nutno”. Však víte. A teď se tím zase budeme pět let dojímat.

Úplně stejnej patetickej uslintanej kýč, jako bylo Nagano. Jo, v tu chvíli to bylo fajn, když se to dělo, příjemné, ale pak se z toho stal kolektivně sdílený mýtus. Třeba “o národní hrdosti”. Když někdo poukáže, že obyvatelstvo není zrovna dvakrát národně hrdé, vynoří se Mýtus Nagána.

Tak teď budeme mít Mýtus Národa, Co Se V Těžké Době Semknul. Můžeme si i dojatě fňuknout, jestli na to máte žaludek. Jo, bylo to fajn a příjemný, ale zas takovej zázrak to nebyl, to zaprvé, a už vůbec to nic neznamená. Je to pryč, vyprchalo to jako étos demonstrací Milionu chvilek. Lidi zůstali stejní. Nikdo z toho nevyšel jako jiný, lepší člověk, nikdo si neřekl “tak, to nás krásně naučilo spolupracovat”, protože víte co? Protože to nikoho nic nenaučilo, tak to je!

Jen spousta lidí najednou pocítila dotyk něčeho většího, co je přesahuje, a teď si to mylně vykládají jako změnu. Ne, změna se nestala. Ohlédněte se, přestaňte si lhát do kapsy a přiznejte si: Nestala se žádná změna.

Lidi nejsou lepší, protože šili roušky, se s tím smiřte. A ten prchavý pocit sounáležitosti, jiskra naděje, že v lidech je dobro, zmizel s tím, jak zmizela první vlna a definitivně to zadupala schopnost státu velkolepě promrhat a projebat jakékolo dobro, co z toho vzešlo.

(Ostatně soudím, že by zvratná podoba “dojmout se” v případech hromadného patosu mohla mít i jmenný tvar. Stejně má čeština už dlouho tendence zpodstatňovat kdejaké sloveso, aby se před to dalo vrznout “provádění” a “docházení”… Co třeba hezké slovo, vytvořené od slovesa “dojímat” analogicky s jiným podobným dějem: “máme důjem”.)

Odkaz na článek

Iracionální

cover

A tak jsem se prošel po Miami Beach, a co jsem tam viděl, z toho jsem byl pryč…

Viděl jsem věci vskutku monstrózní. Tlupu šošonů, Cimbála i rotující kedluben.

Přemýšlím, kdy nastal ten zlom. Kdy se z pitomosti stal “alternativní pohled”.

No dobře, tak budu korektnější. Koukolík razí termín “iracionalita”. Protože každý, bez ohledu na vzdělání, věk i společenské postavení, má někdy chvíli, kdy jedná iracionálně. Tedy: pitomě.

Relativisté v tuhle chvíli už snášejí všechny ty příklady, kdy lidé, co byli napřed, byli svým okolím považováni za iracionální, což je fakt krásné, ale trpí to problémem, zvaným survivorship bias. Stejným problémem trpí i donekonečna ukazované success stories, kde bolestně chybí ty tisíce disaster stories, co tomu všemu dají reálnou perspektivu. To nechme stranou.

Lidé se liší hlavně četností iracionálního chování a pak možnými důsledky. Je to jasné: Když se radama kartářky řídí paní Marie, která chce vědět, jestli manžel nechodí za jinou, napáchá to menší škodu než když se radama kartářky řídí třeba předseda vlády. Octující Václav, co se tráví Savem, škodí sám sobě, ale ve chvíli, kdy k tomu vyzve své příznivce třeba nějaká veřejně známá osobnost, je to průser.

Ale zpět k otázce: Kdy se stalo všechno tohle “jiným úhlem pohledu, stejně dobrým jako ostatní”? Kdy se stala, přeneseně řečeno, iracionalita relevantní a právo setrvávat v iracionalitě základním lidským právem, někde dokonce i nárokem?

Prostě: od kdy nejsou pitomci pod společenským tlakem se doučit, ale chodí se kolem nich po špičkách a “respektuje se jejich životní postoj”?

Protože tohle bude nakonec ten největší problém. Školství, fake news atd., všechno to jsou jen následné kroky, ovšem dokud bude iracionalita společností respektovaná, zůstane společnost rozdělená rýhou hlubší, než kdy v historii.

Odkaz na článek

Prázdniny

cover

Zrušte prázdniny!

Naprosto vážně: Zrušte je! V Británii přišli s návrhem, že když tedy studenti a žáci tolik zameškali a jeli jen v omezené intenzitě, tak že by zrušili část prázdnin, ať se můžou učit. No, narazili, samozřejmě, protože se to nelíbí učitelům.

Ale teď zcela vážně: Letní prázdniny jsou jednou za rok devět týdnů. Dejme tomu osm, ať se to líp počítá. Tak co takhle udělat školní rok tak, že by se místo osmi týdnů jednou ročně držely dva týdny čtyřikrát do roka? A buďme ještě radikálnější: jedny bych udělal pevné, třeba “první dva týdny z července”, ať máme ukotvený konec školního roku, a pak plus mínus každé tři měsíce s tím, že by zřizovatelé měli možnost si je posunout dopředu nebo dozadu o jeden, dva, tři týdny.

Odstranil by se tím feudální relikt letních prázdnin, které, a přiznejme si to na rovinu, nejsou proto, aby si žáci mohli užít sluníčka. Byly proto, aby žáci mohli pomáhat na poli při žních. A protože při žních pomáhá jen zlomek žáků, limitně se blížící nule, a zároveň není žádná biologická zákonitost, která by říkala, že mladý člověk musí odpočívat zrovna v červenci a srpnu, tak co?

Jediný důvod je tradice. Zvyk. Učitelé jsou zvyklí na to, že mají volno v červenci a srpnu. Lidi jsou zvyklí, že si dovolenou musí vzít v červenci a srpnu, protože prázdniny. Je to celospolečenské uzemnění. Školy na tu dobu plánují opravy a úpravy, ou kej. Ale rozdělením letního rezidua do více částí by si lidé mohli brát dovolenou nejen během dvou měsíců. Čtyřikrát do roka by byla šance užít si dva týdny s ratolestí.

“Nejde to” je jen hlas tradice. Pamatuju si, že mě v mládí zaráželo, že “nejde” pracovat v jinou dobu než od šesti. “No to musí, aby ve dvě skončili a mohli si nakoupit!” - “A tak kdyby dělali od sedmi, tak by obchody mohly mít taky o hodinu posunuté otvírací hodiny,” namítal jsem. A zase: “No to nejde, protože někdo prostě musí od šesti…” To prostě nejde. A najednou to jde a leckde se dělá od osmi, od devíti, a lidi si zvykli a nepřipadá jim na tom nic divného.

Jasně, je to návrh radikální, ale rozhodně ne nepředstavitelný. Dvě, tři generace, a je to tu.

Odkaz na článek

Kšeft

cover

Kdybych měl pade za každého kreténa, co mi zcela vážně říká o zlém kšeftu, tak mám slušně vyděláno.

Znáte to:

Léčitelé jsou hodní.

Farmaceutické firmy jsou zlé.

Důkaz je očividný: Jsou zlé, protože to dělají jenom kvůli svému kšeftu.

Kšeft je špatný. Kšeft, mamon, zisk. To víme všichni. Z pohádek i od komunistů: kdo dělá kšeft, ten se neohlíží vlevo vpravo a jde přes mrtvoly. Vždycky. Někdy i doslova.

Kšeft. Řekněte si to nahlas. Slyšíte tam na konci to pohrdavé odfrknutí v hláskách “-ft”?

Kdo dělá věci “na kšeft”, je zlý. Kšeft je totiž odrbávání lidí, odírání, zlodějina a vůbec špatná věc. Kšeft bere všemu duši, lidem i věcem, co je na kšeft, tedy komerční, je špatné, plné nenávisti a snahy všechno ojebat. Však si to sami poslechněte, ve skřípání nekvalitních špatně sesazených plastů uslyšíte pohrdavý ďábelský smích nějakého neduživého kapitalisty…

Komerce je zlo, co se vkrádá nejen do reklamy. Komerční je ubohé, komerční je podbízivé, komerční je k ohlupování lidí a tahání peněz z jejich kapes. Nota bene reklama, to je jen vymývání mozků, protože dobré a upřímné věci reklamu nepotřebují.

Komerce je zlo, které poskvrňuje vše, do čeho se vkrade, a je přímým opakem čehokoli pozitivního. Kapitalista totiž nikdy nemyslí na dobro lidí, chce je jen dojit a ždímat kvůli svému kšeftu. Z definice tedy nemůže z komerce vzejít nikdy nic dobrého, užitečného a pro lidské blaho.

Proto je jasné, že nejlepší věci jsou ty, co jste dostali zadarmo, z dobroty lidského srdce. Však víte: zdarma hrnce, zdarma noviny, zdarma kobliha…

Očkování je špatné. Vymyslely si ho farmaceutické firmy kvůli svému kšeftu. My budeme žrát homeopatika, protože homeopati nejsou kšeftaři se zdravím, ale chtějí lidem opravdu pomoct!

(Promiňte, už mi tečou smíchy slzy, už nemohu pokračovat…)

Odkaz na článek

Smolík

cover

“Prohrál jsi, Nováku. Máš smůlu. Nepočítal jsi s umělým chrupem řidičky trolejbusu!”

Tak tuhle seriálovou hlášku asi pamatují jen opravdoví fajnšmekři. Přitom byl seriál prošpikovaný velice vtipnými narážkami, vtípky a ironií, ačkoli jste to jako děti možná nevnímali.

“Milí diváci, pro zpříjemnění vašeho večera jsme pro vás připravili reportáž o novém zavlažovacím systému dolnělhoteckého JZD.”

Jako dítěti mi to připadalo naprosto všední, takovéhle kydy v televizi říkali pořád. Tu ironii tam slyším až dneska. A zjevně není nezáměrná. Dozvěděl jsem se například, že z druhé série, ano z té, kde Ládínek cestuje po planetách, byl jaksi vypuštěn první a poslední díl. V tom prvním s placatou planetou se pokrokový bakalář vyjadřuje proti všeobecné tuposti, prosazované vládcem, Velkým Placákem, a říká věty jako “skloňování a časování nám dává schopnost rozvinout myšlení”, na což mu Placák odpovídá: “Rozvinuté myšlení, to hrozba pro každý vladař, takže to tady přísně zakázáno!” Ládínek to glosuje slovy: “Co taky čekat od placatého mozku!?”

Na té poslední planetě, Na hlavu postavené, jsou zase všichni králové a vládci a všichni kralují a vládnou Pracující dělnické třídě, což je jeden člověk, který tvoří hodnoty. No, chápu, legrácky a narážky na pracující třídu projít nemohly.

A tak jsem jako dítě nesmírně zbožňoval lety gumovým Guliverem po šílených planetách, protože jsem byl takový sedmdesátkový kosmogeek, i když jsem měl pocit, že vlastně nevím, jak se k té raketě Vladimír S. dostal (říká to v tom prvním dílu) a jak to vlastně skončilo. Ale nevadilo mi to. Dobrodružství byla skvělá.

I to cestování kolem světa.

O parodii na maloměšťáka s prapravnukem zvaným Sm Lom Os (protože Smolík Lomeno Osmi - to celé na druhou) ani nemluvě.

Ale stejně si celý národ pamatuje jen paní Gábi a její nesmrtelnou větu.

“Ach, maminko, proč jsem si já, nešťastná, nevzala Pištu Hufnágla?!”

Odkaz na článek

Únava

cover

Jsem unavený.

V prosinci jsme si vymysleli “Takovou Věc”. A protože mám rád, když se věci hýbou, řekl jsem si, že udělám takový “proof of concept”, česky to asi zažitý název nemá, něco jako “demonstraci a ověření toho, jak to bude fungovat”.

Nedokážu totiž pracovat moc “nasucho”. Samozřejmě začínám rozmýšlením, několik týdnů dumám, jak to udělat, ale pak přijde chvíle, kdy si potřebuju svoje nápady vyzkoušet a ověřit. Udělat ten “PoC”. Prototyp. Jsem totiž dobyvatel a kolonizátor jak z příručky.

Mimochodem - Factorio je hotové. Hra, která byla kdoví kolik let v předběžném přístupu je konečně vydaná a hotová. Autoři napsali moc hezký dopis, kde předestírali otázku “co teď dál”? Jestli další updaty navždycky, nebo nějakou sadu DLC, nebo velký expansion pack, nebo snad Factorio 2? Factorio 2 to nebude. Malé DLC packy taky ne. Ani další a další updaty. Bude to, podle autorů, expansion pack, tedy velké rozšíření a nová náplň hry.

A protože po dvou měsících intenzivního ponoru do abstraktních a komplexních věcí přišlo, logicky, vyhoření štěpného materiálu, dal jsem si pár večerů s Factoriem. Dobyvatelská duše jásala, když jsem budoval nové komplexní celky, zakládal výrobní linky a stavěl závory před přejezdem, jenže pak co? Já vím, mám postavit silo a odpálit raketu, ale co dál? Všechno se to hýbe a funguje a logistická síť mi předává materiály tak intenzivně, až by jeden plakal, ale mě to v tomhle bodě přestává bavit.

Tak jsem prostě mozkově uondaný. Jenže mozek je strašlivá věc, nechce se vypnout a chvíli si dělat jen blemblemblem, to on ne. Stimulaci vyžaduje. A jinou, aby se to střídalo. Furt huláká: “Nudím se, nudím…” Ráno jsem šlapal na rotopedu, a bylo to strašné. Ne snad fyzicky, to je v pohodě, ale hlava… Vy, kdo máte podobné problémy s výkonným myslidlem, vy to znáte: Tisíc nápadů v hlavě, všechny je chcete hned udělat, ale nemůžete, protože šlapete na rotopedu.

Holt se bude muset nudit, než zase synapse zaplaví všechny ty katecholaminy a další věci.

Asi nasadím nějakou takovou nenáročnou zábavu. Buď dám znovu Tomb Raidera, nebo slepím letadlo…

PS k té věci: Hledám testera. Samozřejmě nabízím placený džob. Požadavek mám, kromě té tradiční ochoty atd., hlavně mentální kompatibilitu, tj. chci člověka, který není “jen klikač a vyplňovač”, ale dokáže přemýšlet nad tím, co vlastně dělá a jak to budou dělat jiné lidé, dokáže jasně zformulovat problém a neuvažuje nad tím jen jako nad “splnil/nesplnil”, ale dokáže se vnímat i jako spoluautor.

Odkaz na článek

Blaze

cover

Je vám blaze, když máte rádi muziku, ale nemáte úplně ucho, jak se říká. Ještě jste si nevytříbili vkus a neuladili preference.

Jste nadšení z každého kytarového sóla, a je vám jedno, jestli ho táhne Olda Říha, nebo pidliká Michal Pavlíček. U klávesových ploch jihnete a dupete důsledně na první dobu, šťastní, že poznáte rytmus.

Je vám stejně blaze, když nejste vyčtení, ale přesto rádi čtete. Metafora vás uvede do extáze a barvité květnaté popisy, to je pro vás čirá radost. A pak si říkáte: Jó, jó, tomu to píše. Ta to umí vykreslit.

Musíte to prožít. Musíte si to asi zkusit. Projít si sami ornamentálním obdobím a nerozplynout se v něm.

Pak najednou slyšíte, že jsou sóla a sóla. Někomu sedí každá nota, někomu je blaze v obláčku sebelásky.

A v knížkách taky. Někdo slova opracuje a usadí, že mu jediné nepřebývá, někdo se rozplyne v přešťastné slovní masturbaci.

Jak říkám: blaze těm, co nepoznají rozdíl.

Prosím, ve vlastním zájmu: neučte se typografii, nebo u třetího letáku zešílíte.

Odkaz na článek

Vrah

cover

Je pátého března? Je.

V tento den, deset minut před desátou dopolední, v roce 1953, tedy před 68 lety, zemřel Džugašvili, známý jako Stalin.

Masový vrah a tyran, za života oslavován i proklínán, dodneška proklínán i oslavován!

Sviňák, který udělal z Ruska Sovětský svaz tím, že vzal to nejhorší z nátury ruského mužika, od neúcty k životu po imperiální sebevědomí, a přimíchal k tomu průmysl. Stvořil ho komunismus, a jemu pak sloužil, když si ho předtím pozměnil.

Urychlil proměnu Ruska v industriální zemi. Co jinde trvalo desítky let, během nichž se vyvíjel nejen průmysl, ale i společnost, to Stalin protlačil silou a prací otroků.

Jeho dědictví je patrné i těch skoro 70 let po jeho smrti.

Pokud chcete lehčí připomenutí, dejte si Ztratili jsme Stalina, jestli chcete těžší, ale komplexnější film, dejte si Passerova výborného Stalina.

Odkaz na článek