Titulní strana

48

cover

Ode dneška mi je 48. Nevím, jak jste to měli vy, ale já si právě rozjíždím další nový projekt v práci, dělám věci, které mě baví a kterým rozumím, a jsem spokojený.

Přitom prý koeficient štěstí po dvacítce klesá, ve věku kolem padesátky je nejmenší, a pak zase roste.

Ale jo, pozoruju na sobě, že tuhle bodne, támhle křupne, a hlava, ta trošku zapomíná. Není tak rychlá. Ale zato je komplexnější a pobere větší věci.

Kéž by to chtělo ještě nějaký čas zůstat…

Tak ať mi slouží!

Odkaz na článek

Výmluvy

cover

To je zas titulek: “Dlouhé příznaky covidu ohrožují statisíce Čechů, firmy se bojí výmluv”.

Sere mě to. Ne ten titulek, celej ten princip. Firmy se bojej, že se budou lidi vymlouvat na covid.

Předtím se firmy bály, že se lidi “hoděj marod”.

Je v módě nadávat na “firmy”, jak se to k těm lidem chovají. Jenže znáte to s tím průměrným Čechem, ne? Gaussova křivka atd.

Představte si průměrného zaměstnance. Máte to? Jo? Vidíte ho před sebou? Se všema jeho nectnostma i ctnostma? Tak si teď uvědomte, že polovina zaměstnanců je, přesně dle Gaussovy křivky, ještě horší.

A to by si jeden myslel, že to platí třeba pro pásovou výrobu nebo pro stavebnictví, ale kdepak. To byste nevěřili, kolikrát jsem v čistě kancelářské firmě narazil na takový jev.

Stalo se něco, co vedlo k problémům, a bylo potřeba zjistit, co se přesně stalo a jak se to stalo. A protože jsme byli poměrně osvícení, tak nás nezajímalo, kdo za to může. To nám bylo víceméně jedno, protože příště se to mohlo stát někomu jinému, to zaprvé, a pokud to vzniklo vinou nějaké lajdáckosti, tak se dá vymyslet způsob, jak lajdáckost omezit nebo neutralizovat. A proto jsme chodili jak procesí a říkali jsme: “Nejde o viníka, nikdo nebude potrestán, jen je potřeba zjistit, jak k tomu došlo, aby k tomu už nedošlo.” I jsme vysvětlovali, jak je pro firmu důležitější nastavit mechanismus, aby se chyba neopakovala, než potrestat někoho, kdo udělal chybu.

Ale to ne, to voni ne!

“Jak se to stalo?” - “No, to já nevím, já za to nemůžu, já dělal všechno jako vždycky…” - “Neříkám, že za to můžeš, chci vědět, jak se to stalo…” - “No, nevím, fakt, to nebylo u nás, já za to nemůžu, já jsem tu zakázku ani neřešil, se zeptej spíš Filipa, nebo Milana, nebo Renaty…”

A my věděli, že to nějak zvrzal on. On věděl, že to víme. Nám to bylo jedno, my jen potřebovali vědět, jak tomu pro příště zabránit. Ne, ne, ne, ne, já to nebyl, nevím jak se to stalo, ale vím jistě, že jsem to já nebyl.

Jak ve škole.

Nebo nebylo by lepší říkat: Jak nás ve škole naučili?

Protože chyba, CHYBA, to bylo ve škole něco, za co se trestalo, aspoň za nás. Trestala se chyba i provinění. Kdo rozbil okno, kdo otočil Husáka vzhůru nohama, kdo zapálil odbarvovač Duha a zasmrděl celou třídu (jo, všechny tři případy jsem měl na svědomí já), vždycky se vyšetřovalo, a to ne proto, aby se tomu příště předešlo, ale aby byl potrestán viník. Vyšetřovalo se, kdo vyhazuje maso po obědě, vyšetřovalo se, kdo zabouchnul dveře od kabinetu, ale nikdy, nikdy se nehledal způsob, jak tomu předejít. Jen viník, kterého je třeba potrestat. A viníkem, kupodivu, nebyl školník, který dveře neseřídil, ale nějaký žák, který dostal akorát hrozný vohně, co si to dovolil, zabouchnout dveře.

Nikdy se tak nevyřešila příčina. Proč taky. Mám dojem, že škole víc záleželo na “spravedlnosti” než na tom, aby vyřešila problém, a pokud si nějaký problém připustila, zněl: zlobivý žák udělal něco, co udělat neměl, a to je potřeba napravit tím, že mu dáme za vyučenou, aby to už nedělal.

Pak se nemůžeme divit, že se věci mají, jak se mají, a že místo řešení problému řešíme viníky. Kdo za to může?! A když se zjistí, kdo za to může, tak mají všichni hroznou radost z toho, jak spravedlnost zase jednou zvítězila, až z toho samou radostí zapomenou, že jaksi neodstranili příčinu.

V tom svém článku na Infu, o kterém jsem se včera zmínil, bude tenhle jev hrát docela podstatnou roli. Tak až to vyjde, tak si vzpomeňte.

Odkaz na článek

Tož tak...

cover

Včera jsem se pustil do psaní článku pro Info. Chtěl jsem rozvést téma, které jsem si otestoval na Facebooku (ano, dělávám to tak), totiž postcovidové odpuštění a smíření, které “budeme muset” my, dodržovači a “věděčtí konspirátoři”, zase nabídnout těm druhým, odmítačům a konspirátorům nevědeckým, a sežrat u toho hada, totiž poslouchat jejich oslavné tance, jak měli pravdu a jestli si teď nepřipadáme jako idioti, co skočí na každou blbost.

Pak jsem to smazal a začal jsem psát o tom, jak je možné, že na konspirace naskočí i formálně vzdělaní lidé, protože jsme to aktuálně řešili. A jak jsem psal, tak se z toho stávalo něco úplně jiného: populárně podané vysvětlení mechanismu dezinformací.

Tak jsem ten začátek smazal a rozvinul jsem to pojednání o dezinformacích. Má to aktuálně 18.000 znaků (a ještě jsem neskončil). Jenže mě chytly pochybnosti, a tak jsem volal šéfredaktorovi a říkám mu: “Hele, myslíš, že je to vhodné? Přeci jen - nejsem psycholog ani odborník na dezinformace, je to jen můj koníček, asi dvacet let, a jsem jen prostý publicista… Tak jestli by to neměl vidět nějaký kvalifikovaný odborník na dezinformace?” Prej se nemám bát. Tak se bát nebudu.

Přinejhorším odejdu až na 48 hodin z Facebooku, než mě požádáte, abych se vrátil, to je, jak jsem pochopil, obecně přijímaná forma pokání…

Jinak mě bolí dva dny palec na noze. Dnes ráno se k tomu přidal kotník. Furt lehce chrchlám a mám zahleněné průdušky, jako každý rok v březnu. Ale co, nestěžuju si. Pozítří mi bude 48 let, to mám za to!

Odkaz na článek

Pumpa

cover

Jedu takhle po ránu domů a říkám si: Ještě dojedu pro naftu…

Na křižovatce přede mnou stojí nějaké nízké sportovní Porsche, celé v černé a chromu, a když dojedu blíž, zjistím, že to není Porsche, ale Peugeot. Spousta doplňků, blejskátek a tak, takže se ani nedivím, že odbočuje doleva a nebliká.

Inu, stane se, pomyslel jsem si. Na příští křižovatce se odbočuje doprava, zase bez blinkrů…

Inu, mladý neohrožený idiot, pomyslel jsem si. Všimněte si, že trpím genderovým šovinismem: jak vidím sportovní kchár, kde se nebliká, představuju si řidiče jako mladého borce a majitele klíčů od vesmíru, samozřejmě patřičně namyšleného, a v duchu ho nazývám genderově příslušnými vulgaritami.

Další odbočení doleva. Napínal mě, brzdil, neblikal, odbočil. Na další křižovatce neblikal - a jel rovně. Bohužel z nějakého důvodu ubral na 20, tak jsem se za ním ploužil a dodržoval odstup, protože předvídatelnost jeho dalších skutků byla přesně nulová. Mohlo se stát cokoli, mohl odbočit, zastavit, začít couvat, nebo co já vím třeba střílet. Mohl to nabořit do cedule “dej přednost v jízdě” a proměnit Le Auto v ohnivou kouli. Fakt jeden neví.

Naštěstí jsme to měli na benzínku už jen slabých 400 metrů. Jeden každý jsem si vychutnal, bylo na to dost času. Prohlížel jsem si chromované opěrky hlav na sedačkách, prohlížel jsem si jeho registrační značku (měl tam U) a tak jsme dojeli k té benzínce, kam zatočil. Samozřejmě zase bez blinkrů. Ubral na deset a jel kolem řady stojanů, až si vybral stojan číslo 3. Na mě vyšla čtyřka.

Chtěl jsem si toho mladého borce v teplákové soupravě pořádně prohlédnout, a ejhle: ona to byla paní středního věku. (Všimli jste si, že “paní středního věku” je vlastně velmi sofistikovaná urážka?) A zatímco jsem s respirátorem na hubě tankoval, tak paní bez respirátoru chvíli chrchlala (!) u stojanu, pak obešla vůz dopředu a začala ohýbat stěrač. Asi aby pružil. Dotankovala o chvilku dřív a vyrazila zaplatit. To už si respirátor nasadila.

Tak jsem mrznul (radši) venku a sledoval, jak uvnitř probíhá mnoho divných činností, kdy paní ukazovala tam a onam, nechala si od obsluhy nosit zboží z lednice a zase ho vracet zpátky… Divné to bylo.

Když konečně odešla, vlezl jsem dovnitř, obsluze řekl číslo stojanu, a ještě jsem se za paní otočil, pak jsem se otočil zpět a zakroutil jsem hlavou. To byl zjevně signál, že to s paní pokladní vidíme stejně, takže se rozpovídala: Byla nějaká divná. Zmatená, chtěla ledové kafe, tak jsem jí pro něj došla, pak se ptala, kolik stojí, pak že je to drahé, pak kolik stojí kafe v automatu venku, pak kolik stojí benzín, když jsem jí něco řekla, tak nereagovala… Buď jela celou noc a je unavená, nebo… je divná.

Nemá to pointu. Snad si paní dala kafe a na parkovišti si odpočinula.

(Foto ŠJů, Wikimedia Commons)

Odkaz na článek

Studenti

cover

Neznám je. Ani jednoho. Představuju si je jako… no, bude mi 48 let, tak jak si asi osmačtyřicetiletý představuje studenta střední školy: takoví ti mladí. Když mi bylo tolik jako jim, bylo jiné století. Co dím: Jiné tisíciletí. Jiná geologická éra. Ale myslím, že tam někde uvnitř jsme byli stejní. My tehdy a oni dnes.

Mluvím, aby bylo jasno, o účastnících novinářské soutěže StudentCovid. Sešlo se během dvou měsíců skoro sto příspěvků od studentů středních škol, a teď vyhodnocujeme. První výběr: máme zvolit patnáct finalistů. Moji milí, právě jsem s těžkým srdcem vybral třicet jedna příspěvků! Ještě polovinu musím škrtnout, a fakt nevím, jak na to.

Když nám bylo tolik, kolik jim, tak nám taky tehdejší dospělí říkali leccos, hlavně tedy “co z nás bude”, když furt hrajeme ty hry na těch počítačích, vysedáváme po hospodách, chodíme na akcičky a kalbičky, neučíme se… No, co by z nás bylo: jsme dnes totéž co byli oni tehdy, jen v něčem lepší a v něčem jiní. Horší? Nemyslím si že en bloc. Spíš jak kdo.

Protože tak to je. I když jednotlivé případy a výseky z reality můžou vypadat hrozivě a strašně, tak ale s odstupem a z větší perspektivy se svět zlepšuje. Můžeme polemizovat o rozdílném nazírání slova “zlepšovat”, můžeme křičet, že to tak není, a dramaticky přitom ukazovat z okna, jak je to teď venku hrozné, ale podle mého jde o soudy z příliš krátké perspektivy.

Z těch třiceti příspěvků, které jsem vybral, je jasně vidět, že mám k optimismu důvod. Ti dnešní mladí, a říkám to vždycky, nejsou tak strašní, jak se dospělým, usmýkaným denní rutinou v práci, zdá. Nejsou větší lemplové, nejsou víc roztěkaní ani drzí, jsou jen dál. Stejně jako jsme byli my. Nelámal bych hůl, fakt ne.

Já tam čtu třicet velmi bystrých postřehů, úvah i komentářů, nad kterýma by lecjaká redakce oblízla všech deset. Autorky a autoři (jo, mám ve shortlistu víc příspěvků od holek) jsou orientovaní, sečtělí a, což je nejlepší, nabízejí pohled na současnou situaci ne z perspektivy dospělých starostí (fabriky, nemocnice, finance, smrt), ale z pohledu, který spousta dospělých už dávno nemá: Budoucnost, vzdělání, nejistota a sebejistota.

A to všechno sakramoc potřebujeme.

Odkaz na článek

Historický

cover

Patnáctý březen je 74. den roku podle gregoriánského kalendáře (75. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 291 dní. Svátek má Ida. Nemáte zač. (Wikipedie)

Na patnáctého března připadaly takzvané “březnové idy”. Idy byly v římském kalendáři jeden ze tří hlavních dnů v měsíci, podle nichž se počítalo datum. Byly kalendy, nóny a idy. Kalendy byly první den v měsíci, nóny pátý nebo sedmý den, idy třináctý nebo patnáctý den, a římané udávali data stylem “šest dní do lednových Kalend” a tak.

Což teda většina lidí neví, a jsou celkem šťastni i bez toho, ale určitě někdy slyšeli o březnových idách. Věštec čili augur jménem Spurinna psal, a bude to přes 2065 let, Caesarovi legendární “Cave Idus Martias”, neboli “Střez se březnových id”. Caesar se nestřežil, velmi pravděpodobně úmyslně, a tak vstoupil do Senátu, byl obklopen, bodnut, pak se zahalil do tógy a trpně sledoval, jak ho horda packalů bodá úplně nesmyslně (smrtelných bylo jen pár ran), a nakonec padnul přímo pod sochou velkého vojevůdce Pompeia, co s ním byl nejdřív kamarád a pak nepřítel.

Historie dokonce zaznamenala, že ho k večeru odnesli na nosítkách z Kurie, budovy senátu, domů, a že mu po cestě spadla jedna ruka přes okraj nosítek dolů. Je teda pravda, že jsem nedělal korekci kalendáře a převod gregoriánského na juliánský, a tak dopočítání nechám na vás (i s otázkou, jestli je nezbytné).

Zvláštní je, že zrovna na březnové Idy mají svátek… ehm… Idy!

Ale patnáctý březen je vůbec den: 15. března v roce 1939 začala okupace Čech a Moravy, v roce 1917 abdikoval ruský car Mikuláš II, v roce 1985 byla zaregistrována první .com doména. 15. března 1938 popravili soudruzi svého soudruha Bucharina, soudruha Jagodu i soudruha Rykova.

A za pět dní mám narozeniny, kdybyste to chtěli vědět. XIII Calendas Aprilis.

Odkaz na článek

Satisfactory

cover

I can get more satisfaction…

Je to jako Factorio. Jen ve 3D. Fabriky můžou stát na sobě, protože máte k dispozici systém základů a zdí.

Vadí mi tam některé věci. Uhelná sloj, kde radar pípá, ale uhlí nevidět. Ale zas se pěkně kácejí stromy. Udělal jsem si hezkou základnu u jezera a vyrážím na dobyvačné výpravy za novými zdroji, a jak mám nový zdroj, třeba teď ten ostrov s rudou, tak natahám vedení, postavím nové elektrárny, vymyslím dopravu…

A je to můj velký relax, Z programování jsem vyšťavený, ze všeho jsem unavený, stále poslouchám odevšad, jak se věci dějí špatně. Musím zůstat trochu optimistický. Ale musím na to brát sílu.

Nejhorší je, když už nemám ani sílu brát sílu.

Když mě doběhne marnost.

Zatím pomáhá Satisfactory. Snad překlene pár dní, a příští týden zase začnu programovat.

Odkaz na článek

Novinář

cover

“A co ten, jak tu byl, ten klučina z Brna, dělal ty sociální sítě…” pravil kolega Jan.

“Myslíš kolegu X.?”

“Jo, ten… On pak odešel, pak tu zas nějak byl, a teď někam píše.”

“No, co já vím, tak už v médiích nedělá, už dělá v jiném oboru, ale občas něco píše dál.”

“To je dobře, že už není v médiích. On byl strašně povýšený. Kdokoli mu někdo něco řekl, tak každého setřel, že jsou všichni staří, nerozumí humoru, jsou zapšklí trapní staří muži, co se smějí trapnému Červenému trpaslíkovi, a vůbec nechápou technologie ani nic z moderního světa. Každým gestem to všem dával najevo.”

Překvapilo mě to, ale ne že bych nesouhlasil. Kolega Jan se chvíli zamyslel, pak se na mne s vážnou tváří podíval a povídá: “Povýšenej člověk by neměl dělat novináře. To je dobře, že už je jinde.”

Tuhle jsem si na to vzpomněl. Jene, měls pravdu, a trefils to slovo velmi dobře. To není namyšlenost, to je opravdu povýšenost. Povýšenost člověka, co prošel zasvěcením, pochopil svět, a to mu otevřelo oči.

Sophomore, který v téhle fázi přestal studovat a začal poučovat.

Odkaz na článek