Titulní strana

Blockchain

cover

Blokčejn, blokčejn, blokčejn!

Kdysi jsme v novinách vymýšleli, co uděláme s klesjícím příjmem z online reklamy. A jak už to tak chodí, tak jsme si na to najali poradce, co měli přicházet s nápady, které by nás z vnitřku nenapadly. My jsme skončili u klasického “my vydáváme, čtenář platí”, což fungovalo dost dlouho na to, aby se dalo říct, že to není sci-fi, ale tak třeba…

No, přišli poradci, se situací se seznamovali, a pak přednesli nápady. Personalizované noviny třeba. “Každému to, co chce číst,” to měl být hit, jenže to trošku jaksi nabourává důvod, proč máme média, že. A pak pár dalších nápadů, až největší poraděnko přes IT pronesl tajuplně: “Použijeme blockchain!”

Byl jsem tam jediný s IT backgroundem, takže jsem do všeobecné radosti nad tím, jak “použijeme blockchain”, položil pragmatickou otázku: “A k čemu nám to bude?”

IT poraděnko se na mne podíval velmi spiklenecky a řekl: “V tom je budoucnost!” A zase propukla hosana, účastníci se trumfovali zvučnými tituly, kde četli články o tom, že blockchain je budoucnost, a když se dotrumfovali, tak povídám: “Moment, jak přesně nám náš problé zpoplatnění obsahu pomůže vyřešit distribuovaná databáze transakcí?”

To už byl příliš konkrétní dotaz a vrchní IT poraděnko povídal, že to asi není téma pro tuto schůzku, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem opáčil, že chci slyšet, jak blockchain vyřeší problém klesajících příjmů online médií, protože když to neuslyším, tak je můj názor takový, že máme v prezentaci buzzword, aniž by kdokoli věděl, co to je a k čemu to je.

Útrpnost by se dala krájet, ale dozvěděl jsem se, že ty články můžou být v blockchainu a lidi budou kryptoměnama platit přímo autorům, takže média nebudou zapotřebí. Což teda pochopili i neIT a položili logickou otázku: “A všimli jste si, že jsme to médium a řešíme, jak to pomůže nám?”

A bylo po blokčejnu v online zpravodajském médiu.

Ale od té doby si všímám zezoteričtění toho slova. Stejně jako se o několik let dřív používal cloud. Pamatujete? Nadhodilo se nějaké téma, řešilo se zleva zprava, padaly námitky i výhrady, a pak nějaký koumes navrhl: “Použijeme cloud!” A to bylo slovo, které manažeři znali, četli články o tom, jak cloud vyřeší to či ono, a tak nabyli dojmu, že to je silver bullet, a že pomůže i jim.

Tak přesně tu roli má blockchain. Jakmile ho zaslechnete na korporátní poradě, můžete vzít jed na to, že to je pravděpodobně v tomto kontextu. Že to pravděpodobně nijak nesouvisí, ale zaznělo “dostatečně vědecké slovo”, které ukončí přízemní pochybnosti a obrátí mysl zúčastněných k vyšším metám: To bude fungovat, je to věda!

Trochu to připomíná ezoterické blábolení, protkané výrazy jako “tekutý křišťál”, “matrix”, “kvantový skok”, “dimenze”, “vibrace” nebo třeba “tachyon”. Pokud nemáte jasnou mysl a neubráníte se magii “vědeckého slova”, tak vám ani nedojde, že právě zíráte na pusté blábolení, natřené navenek slovy, jejichž jediná role je: “Vidíš, to je složitý, tomu nerozumíš, tak věř!”

Odkaz na článek

Paywall

cover

Někdy si člověk uvědomí velmi zvláštní konsekvence, a na tuhle mě přivedl David Grudl, takto programátor, kterého osud trestá tím, že na něj seslal open-source.

Konsekvence zní takhle: Úspěšné prosazení online placeného obsahu by byla skvělá zpráva pro tvůrce open-source.

Pokud snad nevíte, o čem je řeč, tak: Open-source je koncept tvorby programů, který říká, že uživatel programu má mít k dispozici zdrojové kódy programu, aby si mohl případně upravit (nebo nechat upravit) program podle svých potřeb. Něco jako když dřív k elektronickým přístrojům dávali schéma: nebylo to proto, abyste si skládali vlastní televizi, ale aby opravář mohl zjistit, co, kde a jak.

Myšlenka je to dobrá. A jako vždy, i tady se utvořily dva názorové proudy, umírnění a radikální, kde radikalisté hlásají svobodu software tak moc, že v jejich vidění dílo nepatří tak zcela jeho tvůrci, ale komunitě, musí být navždy otevřené, když si jej někdo upraví a vylepší, má svá vylepšení dát zpátky ve prospěch tvůrčí komunity atd. Já jsem v tomto liberál: když něco vytvořím a dám to k dispozici, používám takovou licenci, která dovoluje lidem úpravy bez toho, abych je jakkoli zavazoval, že se k nim mají chovat tak či onak…

Častá výhrada, zejména mladších, radikálů zní: Ale tyhle liberální licence nezabrání tomu, aby to někdo použil ve svém software, ten pak uzavře, svá vylepšení nedá ve prospěch celku, a bude to prodávat! Samozřejmě, ten hnusný kšeft. Říkám na to: No a co? Pokud to bude prodávat, tak je to dobře!

Jenže se z nějakého důvodu utvořilo mentální spojení, že open-source rovná se zadarmo navždy, což teda nikde nikdo nepožaduje. Jen je taková praxe a přesvědčení. Ti, co tvoří open-source a nejsou zrovna fanatici komunitního vlastnictví, tak mají dnes defakto jedinou možnost, jak si vydělat na živobytí. Totiž dělat něco jiného. Třeba školení. Nebo nabízet integrátorské, implementační nebo adminské služby. Je to prostě divné: gró vaší práce je nějaký softwarový produkt, ale neprodáváte ho, děláte na něm zadarmo, a jste odkázáni jen na to, jestli vám za něj někdo zaplatí dobrovolně.

A tady je ta souvislost s placeným obsahem: Proč by za to někdo platil, když nemusí, že?

Pokud se prosadí placení za obsah, je velká šance, že si třeba i firmy, které používají váš open-source produkt, řeknou, že by bylo dobré na vývoj autorovi přispět.

Odkaz na článek

Blb574181785

cover

Empirické pravidlo pro Twitter…

Kdysi jsem napsal článek o tom, co poznáte z mailu. Taková zkušenost, nasbíraná a zobecněná za mnoho let. Jako prozíravé se to ukázalo ve chvíli, kdy odcházel jeden kolega, který se jmenoval, řekněme, Pavel Nekvinda (příjmení jsem změnil za jiné, zhruba stejně četné), všeobecně zvaný Napoleon, a do svého rozlučkového mailu napsal: “Kdyby něco, mám mail bcnekvindapavel@seznam.cz”. No, přesně takový byl.

Tak pro Twitter mám podobnou sadu pravidel, která mi slouží jako první orientační vodítko k posouzení daného uživatele. To se takhle objeví reakce na nějaký tweet, u které si říkám, že fakt nevím, jestli pisatel používá sofistikované humory, nebo mu vadím, nebo se mnou nesouhlasí, nebo je prostě jen vemeno.

V takovou chvíli se podívám na jeho profil a všímám si několika věcí:

  • uživatelského jména. Jakmile tam je třeba několik vlaječek, zpozorním.
  • názvu profilu, teda toho, co je za zavináčem. Jakmile tam je na konci dlouhé číslo, něco jako Josef51751842 nebo Romanbe05142548, tak je velká pravděpodobnost, že půjde o nějakého mamlasa. Pozor, krátká čísla, jako Jesterka97 nebo Borec28, to nemusí znamenat nic.
  • poměru tweetů, odpovědí a stáří účtu. Jakmile tam je “účet založen v lednu 2021”, v timeline jsou jen dva posty, ale celkově má 8561 odeslaných příspěvků, tak je velmi pravděpodobné, že to je nějaký troll, nebo idiot, nebo obojí. Reální lidé většinou během tří měsíců nenapíšou osm a půl tisíce reakcí na jiné lidi.
  • poměru sledujících a sledovaných v relaci k předchozímu. Když má účet 6 sledujících, 40 sledovaných, a solí tam 3000 tweetů za měsíc, což je tak sto za den, tak co to bude jiného než hnojomet, že?
  • projedu nejnovější přírůstky z kategorie “tweety a odpovědi”. Jestli třeba nekomentuje kde co vulgárníma výkřikama. Nebo jestli není nějak zaměřený. Jsou účty, zaměřené na téma, a tak třeba pod každým příspěvkem o Dukovanech něco kydají. Jiní jsou zaměřeni na strany, na politiky nebo třeba na aktuální události, a všude, kde objeví klíčové slovo, nadávají.
  • prohlédnu si bio. Co ti lidé o sobě říkají.
  • podívám se na lokaci. Jakmile tam má tvor s projevem Józy od volů napsáno něco exotického, jako “Birhambrahmápátra, India”, je jasno. A když fakt váhám, jestli jde o hodně divný humor, tak lokace taky může pomoct (však vy víte, co hledám…)

No a tyhle faktory mi napoví, jestli se náhodou nejedná o blba. Pokud je jen divný, nechám ho být. Pokud mi vadí, použiju mute. A pokud splňuje většinu bodů, jde na seznam a do blocklistu.

Odkaz na článek

Burani

cover

Kdo se častěji potkává s lidmi ze západních zemí, najmě z některých, ví o přezíravosti vůči “nám z východu”, kterou někteří z nich projevují. Něco jako stará dobrá rakouská mantra “země podkoních a služek”. Mno jo, no. Někdy to je vtipné, třeba když woke bojují za ženská práva ve svých zemích, ale sebevědomá, schopná a vysoce postavená žena “z východu” jim napálí kudrlinku - však tady vládne mužský šovinismus a ženy jsou řetězem přikované k plotně. Nebo u toho fotbalu: málokdo řeší zrakvení brankáře a prasklou lebku, ale kdekdo má jasno v tom, že jsme tu rasističtí burani.

Tak jako jsou věci, u kterých se za spoluobčany v cizině notně stydím, ale co už: jestli někdo má en bloc předsudky, co nadělám.

Ale jeden předsudek jsem posílil sám, a k tomu se musím přiznat. Bylo to v roce 1991 a bylo to v Bunkru. Seděl jsem tam na nějaké akci a přisedla si slečna. Ptala se, anglicky s patrným francouzským přízvukem, jestli si může sednout, pak jestli nemám zapalovač, pak si o mne opřela bundu, a pak řekla, že by si dala drink. Fajn, ou kej, však si ho dej, říkal jsem si. Pak to řekla znovu, pak ještě jednou, a pak spustila tirádu, jak jsou tady chlapi hrozní burani, že tohle by se jí U NICH nikdy nestalo, že tam chlapi vědí, že když žena chce, tak oni kupují drinky.

Řekl jsem jí, že u nás to funguje taky, ale že kupujeme drinky jen těm, se kterýma ho chceme vypít. Ječela cosi o hulvátech z východu, sebrala bundu a zmizela.

Takže i já nesu svůj díl viny. Shame on me.

PS: Teď už vím, že to slovo, co jsem tehdy neznal, ale hodilo by se, je “obtrusive”…

Odkaz na článek

Čobogaj

cover

  • Čo, bogaj?
  • Něbogaj, Charlie. Něbogaj.
  • Čo, bogaj?
  • Něbogaj. Charlie, něbogaj.
  • Čo, bogaj?
  • Něbogaj, Charlie, něbogaj.
  • Bogaj! Bogaj! Bogaj! Bogaj!
  • Charlie, něbogaj!

Takhle nějak to bylo kdysi v Sorry. A o mnoho let později jsem se dozvěděl, že to je vlastně csebogár, sárga csebogár, čiliže maďarsky “chrouste, žlutý chrouste”. I když chroust je cserebogár, ale prý se to nářečně zkracovalo a to -re- se vypouštělo.

Slovenský příspěvek je asi ta “bogajbogaj” část… Tu jsem v maďarských verzích nenašel.

A jestli si myslíte, že si na Apríla dělám z poctivých pracujících blázny, tak vám ještě prozradím, že známou píseň “Mahna mahna”, kterou většina lidí zná z Muppet Show a z nesčetných neškodných předělávek, složil ve skutečnosti italský skladatel Pietro Umiliani pro lehce erotický pseudodokumentární italský film “Švédsko - peklo a ráj” (Svezia, Inferno E Paradiso), kde jí podbarvil scénu se švédskými děvčaty v sauně.

A máte to!

Odkaz na článek

Dělalo se to tak vždycky

cover

Dělalo se to tak vždycky production

featuring

To je to takovej problém?

Musel jsem na to použít úplně velký písmena, jak to je blbý.

“Dělalo se to tak vždycky” je dvojnásob vtipný u nějaký věci, co se tak dělala před čtyřiceti lety, zatímco venku proběhly dvě technické a jedna průmyslová revoluce. Malej techničák třeba. Nyní “potvrzení o tom, že jste uposlechli nařízení a vozíte s sebou redundantní plastovou kartičku”. Ale “dělalo se to tak vždycky” - tak jako co s tím máš problém?

To je takovej problém, že s sebou vozíš malej techničák? je z rodu argumentů… nevím jakých, asi denunciačních. Klasickej vzor, kdy se udělá “jako že problém” z nějakého banálního technického detailu, na ten se celá věc zredukuje a dotyčný se označí tak, že má problém s banální technikálií.

No jo, zas mají čecháčci problém s tím, že musej…

  • vozit techničák
  • absolvovat sčítání
  • posunout hodiny
  • atd.

Kdo protestuje, ten je mešuge, protože kdo by měl problém s tím dvakrát ročně šoupnout hodiny, mít v kapse kartičku nebo vyplnit formulář…

A tenhle hastroš se pak slavně vyvrací: Hodinama se šoupe častěji, protože se předcházejí (to nevíš, ty tupče?!), v kapse beztak nosíš desítky dalších kartiček (mamlasi!) a formuláře vyplňuješ na webu obden (idiote!) Oponent se buď brání, a už nikdo neřeší, o co mu vlastně jde, ale jestli je líný šoupnout hodiny. Pokud se nepustí do obrany, je diskuse u konce, protože kdo by diskutoval s někým, kdo je líný posunout hodiny, nota bene když je to jen dvakrát do roka.

Odkaz na článek

Soudruzi

cover

Umřel Kellner.

Soudruzi nelenili, neudrželi se a vyjádřili svou radost nad smrtí kapitalisty. Ale byli nespokojení. Soudruzi jsou vždycky nespokojení, ale tentokrát by byli spokojení, kdyby byl Kellnerův majetek znárodněn.

Naštěstí nejsou u moci politické. Ale bez vlivu nejsou. Ideje o třídní spravedlnosti si vždycky svého posluchače a podporovatele najdou.

Paradoxní, ale přitom nejvíc zábavný fakt na tom všem je ten, že stejná ideová skupina, která se může převrátit, když vidí nějaký příklad toho, co nazývají “utlačováním”, která si hraje na arbitra morálky a nabádá, že za vším je třeba vidět člověka a podat mu pomocnou ruku, a když se někde objeví poznámka, že nejlepší komunista je mrtvý komunista, kvičí o primitivním antikomunismu

Ale co, my, co jsme je zažili, si pamatujeme, že věci vždy viděli dialekticky. Soudruh na dlažbě je oběť kapitalismu, mrtvý bohatý člověk je spravedlivá odplata. Někteří litují snad jen toho, že ho předtím nepostihla revoluční spravedlnost.

Naštěstí jich je pět a půl, ale tváří se, že jsou hlasem milionů utlačovaných a zbídačených, v jichž jméně s takovou chutí - jak jeden z nich napsal - “když nemůžou bohaté střední třídě majetek sebrat, tak jim aspoň nachčijí do polévky”.

Nevěřím starým bolševikům, a dvojnásob nevěřím těm mladým. Oč byli ti staří větší kurvy, o to jsou mladí větší ksindl.

A mají to vědecky podepřené a mluví moderním jazykem a mají na to spousty teorií, jenomže vyvlastňování bez náhrady je vždycky zmrdstvo. Tak to je.

Odkaz na článek

Čas

cover

A tak se zase jebalo s časem.

Ta volovina měla skončit už před lety, ale pak to EU úplně zasklila, pak přišel covid, a teď se to prostě děje, protože se to dělo dycky a nikoho to nezajímá. Bééé, bééé, my chcem v létě světlo do půl jedenáctý, a kdo to nechce, je lump!

No nic. Ráno jsem se probudil a říkám si: Kolik je?

Koukám na mobil. Bylo 8:15.

Aha, takže sedm patnáct…

Oukej, oukej, hlava to nějak zpracovává, dumám, dumám, dívám se na hodiny a tam je 8:15.

Moment… Moment!

Mobil se přeřizuje automaticky, takže tam je letní. Hodiny se nepřeřizují automaticky, takže… jak to, že ukazujou stejně?

Že by se mobil nepřeřídil? Že by dodržel to EU rozhodnutí, co pak EU zapomněla nějak… dodělat?

Pustil jsem si televizi, tam byl stejný čas…

To mě trošku probralo, hlava začala šrotovat, a najednou mě napadlo:

“Pamatuješ se, jaks loni na podzim zapomněl tyhle hodiny přeřídit, celýho půl roku jsi na ně koukal a věděls, že jdou o hodinu napřed, ale vždycky jsi nad tím mávnul rukou?”

Odkaz na článek