Titulní strana

Elektro

cover

Vůbec na to nemám čas. Ne že by se mi nestýskalo - stýská! Ale jsem úplně zaujatý jinými věcmi.

A přitom taková spousta skvělostí! Třeba klony Arduino Nano za pětadvacet Kč s procesorem od Logic Green, který se tváří jako lehce vylepšená ATMega328. Jo, říkají mu Larduino, asi podle toho čipu LGT8F, ale ve výsledku bych to přeložil jako Sádluino, takže to nechme raději být. Tady je knihovna a návod

Nebo UPduino s FPGA of Lattice. O celém ICEBreakeru ani nemluvě. Vypadá to jako pěkná hračka, obojí.

Ale to i tenhle STMkový kousek s displejem, kamerou a ARMem uvnitř.

Nebo FORTH. Rozdělal jsem si virtuální mašinku, doménu pořídil, ale není čas, kruci, není čas.

Mít neklidnou mysl, která furt něco dělá, je někdy docela hrozné, protože vám nedovolí se u něčeho na dlouhou dobu zastavit.

Ale mít neklidnou mysl, která furt něco dělá, je jindy naprosto skvělé, protože vám nedovolí se u něčeho na dlouhou dobu zastavit.

Sorry, textovky, elektroniko i hro (pátý pád od hra), teď jede Gazetisto. A k tomu ještě ty bitcoinový věci a dockerový věci a platební věci a všechno tohle…

Ale fakt bych neměnil s někým, kdo si dělá jednu věc a má klid. To není pro mne; zešílel bych rutinou.

Odkaz na článek

Pól

cover

Spustili jsme paywall, tak se zase můžu vrhnout na projekt G. Pár úprav, a už půjdeme mezi lidi. Zatím mezi ty naše.

Možná to znáte. Máte za sebou spoustu práce a zbývá poslední krok. S tím mám problémy, ne s tím prvním krokem. Jsem dobyvatel, první kroky dělám rád. Ale pak přijde ten poslední. Velké červené tlačítko, velká stříbrná páka a tak.

Máte to, sedíte v křesle, houpete se na něm, stačí to jen zmáčknout, a vám se vlastně nechce. I když to není úplně přesné. Chce se vám, nebojíte se, však to děláte posté. Ale prostě přijde ta chvíle, kdy zaváháte. Je to fakt všechno? Je to dobré?

Bod, ve kterém perfekcionisti umírají.

Já ne. Já si jen tak zavřu oči, oddychnu, připravím se na věci příští a startuju.

Vesmír se rozdělil na dva, poslušen kvantové teorie. V jednom nemačkám, v druhém mačkám, a já v tu chvíli jen posouvám míru pravděpodobnosti. Představuju si, že tím se vybraný vesmír posune do vnímané reality a ten druhý zůstane hned vedle. Někdy nad ním přemýšlím: jak se tam mají? A jak se tam mám já? Nezmizel jsem z toho vesmíru? Nebyl jsem schrödingerovsky přítomen i nepřítomen v obou? Možné to je: byl jsem v obou napůl, stejně pravděpodobný, a v okamžiku rozhodnutí jsem vychýlil pravděpodobnost ve prospěch jedné své kopie.

Jen váhám, jestli to je vždycky 100:0. Možná mě tam kousek zůstává, nějaký zlomek, satoshi, ångström

Možná by to mohlo vysvětlit ty chvíle, kdy mi tenhle svět připadá nepravděpodobný: prostě se ještě nesynchronizovaly všechny změny.

Odkaz na článek

Rus

cover

Pondělí jak má být.

Rus se může vzteknout, to máme rádi. Ruská státní média na plnej kotel vyhrožují “důsledky” a popírají, že by se cokoli z toho stalo, joj, takže je to trefa a stalo se to.

Kremlomety jedou, točí prosté “záhady”, jako “proč až teď?” a “může za to Koudelka, protože to věděl a nezasáhnul” a “Západ se jen snaží zamaskovat, že chce rozpoutat válku na Ukrajině”… Krásný paralelní svět. Antivaxx a “nezávislé objektivní” skupiny přešaltovaly ze své obvyklé agendy (“nejsme ovce”) na tohle téma, takže se tím trošku odkopaly, pokud to snad ještě někdo zvenku neviděl (těm uvnitř je to jedno).

A vrtění psem, to nesmí chybět. A tomu bych i věřil - Navalnyj asi umře v base, Sputnik je víc putovní výstavka než reálně vyráběná a používaná vakcína, Bělorusko se furt nenormalizovalo, samé mrzení, tak je ideální čas vytáhnout něco, co zabere vždycky, když se Rusové začnou moc ptát, protože ruská duše je všelijaká, ale úplně dole je většinou ten Rusák, který cítí staletou historickou křivdu a na takové věci slyší. Takže: Fašisti na Ukrajině plánují útok na Sov-, ehm, na Rusko, špinavé pracky vrahů z Wall Streetu a NATO sahají až na matičku, vstaváj, strana ogromnaja! A šup, už se dělá cvičení a do světa se řve, že oni první a že NATO ohrožuje bezpečnostní zájmy Ruska. Je jedno, že tomu venku nikdo nevěří; to jsou zprávy dovnitř. Stejně jako ty pindy v ruských státních médiích. Ty nejsou určené pro svět, ty jsou určené pro Rusy, aby zůstávali v tom skvělém psychickém rozpoložení, kdy sice bůhví jak to všechno je a ani u nás není nic ideální, ale musíme se bránit, protože na nás útočí!

Ruská oficiální rezidentura v Praze má o 18 důstojníků míň. Ta neoficiální teď trochu znejistěla. A tak zatímco se vyjádřili ti či oni spojenci, zatímco slovenská prezidentka promluvila, tak ing. Zeman, t.č. zatím ještě český prezident, se pohroužil v bohorovné ticho a Viceprezident Amplión kryptickými úryvky z Bible sděluje, že je čas mlčet a čas sešívat a že se inženýr vyjádří příští neděli. Asi až dorazí aktualizované notičky.

Když si to ale dáte do souvislostí, tak do toho přesně zapadá ingova snaha neustále sabotovat práci BISky, přímo, nepřímo, označováním za čučkaře a v posledním případě dokonce otevřeným požadavkem, aby mu BIS sdělila, cituji, “Informace o vlivových a infiltračních operacích ruských tajných služeb, které ohrožují zájmy Česka, kdo je řídí a kteří konkrétní ruští zpravodajci se na nich podílí a jak, a dále informace o tom, kteří konkrétní ruští zpravodajští důstojníci působí v Česku, kteří Češi spolupracují s ruskými zpravodajci, jaké informace jim předávají a jak spolupráce vypadá.”

Tedy jinými slovy: chtěl vědět přesně to, co se teď dozvěděli všichni. K čemu to chtěl, to se můžeme jen dohadovat, teď ty informace každopádně má, tak může konat.

Je ovšem nad slunce jasnější, že Zeman věděl o tom, že BIS nějaké takové případy šetří, je jasné, že věděl, že mu rozhodně nemůže dát jména, a je jasné, že jeho žádost měla potenciál zmařit vyšetřování. Jestli tohle není ono legendární “jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky”, že?

No nic, bude to zajímavé. Dneska se třeba ukáže, jestli ty náznaky, že tuhle informaci musel Babiš s Hamáčkem nějak odbavit o víkendu, protože dostali přátelské echo, že v pondělí půjde ven v zahraničí, a pak by vypadali jako moulové, jsou fakt pravda. To se ještě hodně nasmějeme… I když, jak bývá dobrým zvykem, když je ve věci Rus, to bude někdy smích hodně černý, až cynický.

Odkaz na článek

Crypto

cover

V lednu jsem si založil účet na Crypto.com. (Psal jsem o tom na Mediu).

Jasně, jsem škrt, a tak se mi líbilo, že s jejich kartou můžu mít cashback (tedy procenta z plateb zpět) a některé služby úplně zadarmo. Navíc taková karta na opakované platby přijde vhod.

Karta dorazila asi za šest týdnů. Teď už to vylepšili, dávají prý i virtuální. Každopádně mně přišla, já zkusil platit - a fakt že jo! Vracejí procenta! :)

Mezitím jsem si trochu zkonsolidoval své útržky bitcoinů, co jsem měl všude možně, a při té příležitosti jsem si založil účet na Binance, aby se mi o něco líp obchodovalo.

No a před pár týdny spustili na Crypto.com klon Binance, tedy kryptoměnovou burzu. Výhoda je hlavně ta, že nemusím převádět kryptoměnu jinam a platit transakční poplatky, třeba za převod z Crypta na Binance. Fungování téhle burzy je podobné jiným, a kromě směny kryptoměn nabízí i různé deriváty, popřípadě i výdělek za staking, tedy za to, že uložíte depozit a nějakou dobu jej necháte ležet (představte si něco jako termínovaný vklad).

Kryptoměny jsou fakt zajímavý nástroj na investování. Na běžné placení zatím moc ne, alespoň dokud se nerozšíří Lightning. A hádejte, na čem na Infu dělám právě teď?

PS: Nejčastější otázka, co padla, je: Má to vlastní wallet, nebo to je jen nějaký “virtuální podíl”, jako v Revolutu? Odpověď: Máte vlastní wallet! :)

Odkaz na článek

Editor

cover

Ne, nemyslím Word, Notepad ani Sublime či VS Code. Myslím člověka editora.

Pokud zrovna neděláte v médiích, tak tu profesi asi moc neznáte. Dovolte mi stručné představení: Editor je člověk, který třeba v novinách bere články od autorů a stará se o to, aby měly hlavu a patu, aby z nich čtenář pochopil alespoň přibližně, co se autor snažil sdělit, aby tam našel případné nesmysly či protimluvy, podivné formulace a tak dál. Někdy se autor až diví, co že to vlastně napsal, ale věřte mi: dobrý editor udělá z vašeho článku článek mnohem lepší.

Druhá část editorské práce je poskládat stránku, novinovou nebo webovou, tak, aby byla ke čtení. Vypíchnout to podstatné, vyhodit to, co se nehodí, zkrátka se postarat o to, aby to celé “sedělo”.

V iHNedu bylo kdysi několik editorů, co si pamatuju, tak třeba Vašek Kozák nebo Tomáš Málek, ale padli za oběť slučování s Centrem a zůstal jeden jediný, totiž Honza Kubita. On byl ten, kdo většinou vybíral, co půjde na titulku a co jen do rubrik. Rád jsem si s ním povídal, když se zastavil u stolu, protože měl zajímavé postřehy, nad věcma přemýšlel, zkrátka debaty s ním nebyly promarněný čas.

Ale to jsem odbočil. Teď vedeme s různými lidmi stran zpoplatnění Infa debaty, které jsou někdy hodně obecné, o tom, jak lidé vnímají média a podobně. A několik lidí mi nezávisle na sobě říkalo, že mají své oblíbené autory, které chtějí číst, akorát že jsou v různých médiích. A kdyby šlo vybírat, bylo by to úplně skvělé.

Což mě přivedlo na jednu zajímavou vzpomínku z rozhovoru s Erikem Taberym. Mluvili jsme spolu o Hospodářkách a obecně o tom, jak on, jako extrémně mediální člověk, vlastně vnímá média. A on povídal, že sice denně v práci zachytí spoustu zpráv, ale přesto trpí syndromem FOMO, tedy strachem z toho, že mu něco důležitého v té záplavě unikne (Fear Of Missing Out). A proto že čte papírové noviny. Jsou sice proti online médiím velmi pomalé, ale dávají mu něco, co online média moc nedělají. Tištěné noviny totiž kvůli svému omezenému rozsahu musí udělat velmi ostrý výběr, co zařadí a co ne. Proto, říkal, má několik oblíbených titulů, které si přečte s vědomím, že “pokud je něco fakt podstatné, napíšou o tom”.

Vlastně nečte ani tak autory, ale tituly - tedy defakto věří jejich editorům, že vybrali to, co je důležité.

Podobný efekt kdysi fungoval na blozích - četli jste pár blogů od lidí, u nichž jste věděli, že vám předvyberou odkazy na něco fakt zajímavého. A věřili jste jim tak, že i když odkázali na něco, co nebylo zrovna z vašeho oboru, dali jste tomu šanci.

Protože problém dnešní doby není ten, že je málo informací. Problém je, že jich je hodně. Hodně moc. A tak se sakra hodí někdo, kdo vám je předvybere a můžete mu věřit.

Můžete mi věřit, když vám řeknu, že je dobré odebírat newsletter Kubitovo čtení na víkend. Honza v něm pošle vždycky několik odkazů na články z nejrůznějších médií a na nejrůznější témata, a já tady přiznávám, že i když to je něco, co mě zrovna na první dobrou nezajímá, dám tomu šanci, a většinou nelituju. Zkuste to, třeba vám Honzovo vidění světa a jeho výběr zajímavých a podstatných věcí sedne jako mně.

Odkaz na článek

Bumážka

cover

Bumážka, duchovní matka faktury.

Není to totéž, smyslem ani významem, jen to má stejný ideový rozměr. Dalo by se tomu říkat “… a máš na to papír?

Došlo mi to, když mi na Twitteru kdosi napsal podnětnou myšlenku:

twitter

Není to v papíru, není to v systému, je to systém v lidech. Nejprve jsem se podivil nad očividností otázky “A jak bez faktury/účtenky/smlouvy víte, za co jste zaplatil?” Ale pak mi to došlo. Jsou prostě lidé, kteří musejí mít všechno černé na bílém. Protože jsou mentálně nastaveni na to, že nikomu a ničemu nevěří.

Znám je. I z rodiny. “Nikomu nemůžeš věřit, všichni tě chtějí okrást, všichni jen hledají, jak by tě oškubali, na všechno chtěj papír, potvrzení, svědky, razítka a vlastnoruční podpisy” říkávala babička, ale ta se narodila v roce 1923 a vzhledem k válce a čtyřicetileté zkušenosti s bolševikem se nedivím.

Frank A. Elstner popisoval, jak přijel někdy ve 30. letech do USA s autem a na hranicích se, očekávatelně, zjistilo, že sice má vůdčí list, ale v Americe je mu platný jak mrtvole hubertus. Ale není problém, pravil chlapík na hranici, řekněte mi jméno, adresu atd. a já vám vyplním americký. Elstner se podivil, že nechce vidět jeho český řidičák a pas a zkontrolovat si to, ale U.S. hraniční strážník mu povídal: “A na co? Pokud jste slušnej člověk, nemáte důvod mi lhát. A jestli jste lump, tak budete mít ty dokumenty stejně falešné…”

Pánovi jsem na Twitteru napsal, že jsou země, které takovým fetišem orazítkovaného papíru netrpí, a zjevně fungují, protože si v nich lidé víc věří a míň jedou linku “očůrat - ošulit - kontrolovat - dokladovat - předpokládat a priori špatné úmysly”.

Vlastně to je totéž, jako ti manažeři, co když slyší “remote work” a “home office”, tak se ušklíbnou a praví: “To je nesmysl, to nemůže fungovat… Protože jak jako chceš kontrolovat, že lidi opravdu pracují, když se na ně nedíváš?

Hra na četníky a zloděje po čtyřiceti letech.

Odkaz na článek

Chytrej

cover

To jsem byl chytrej zas jak rádio.

Tentokrát doslova. Napsal mi Vít Pohanka, jestli bychom nemohli pro Český rozhlas udělat rozhovor o starých počítačích v Československu. To já rád.

A tak jsme si hodinu povídali o osmdesátých letech, o tom, jak se k nám dostávaly první počítače, proč tak složitě, co bylo TNS, jak se co vyrábělo… Bylo to moc pěkné, a trošku děsivé.

Totiž děsivé to bylo ve chvíli, kdy jsme použili slova jako Slušovice, RVHP, embargo, děrný štítek a podobné. Člověk to řekne, a najednou si uvědomí, že vlastně nikdo, komu je teď zhruba do pětatřiceti let, možná do čtyřiceti, už neví, co to znamenalo. Co byly Slušovice a proč se o nich mluví v souvislosti s počítačema. Celá ta podivná doba upadla po právu do zapomnění…

V tu chvíli vám dojde, že jste pamětník. V osmačtyřiceti. Zažili jste dva režimy, obrovské změny, od Specter s kazeťákem k internetu, od “počítače” coby mystéria k dnešku, od centrálního plánování všeho, tedy obvyklého nedostatku čehokoli “extra” a domácího bastlení joysticků, až k situaci “koupím v prvním supermarketu…”

Dám tomu ještě dva roky, a pak mi bude padesát a oficiálně budu moct opruzovat mladé se vzpomínkami, jak to chodilo v dávnověku…

Mimochodem, bude to v pořadu Téma Plus, někdy v květnu by to mělo jít ven, a bude mluvit i Jaroslav Švelch, doktor přes počítačové hry.

Odkaz na článek

Faktura

cover

Fetiš faktury…

Jinak se to nazvat nedá. Faktura, faktura, faktura, musíte vystavit fakturu, bez faktury to nejde, fakturu musíte poslat, fakturu musíte… něco, něco, něco, blabla.

Bývalo to ještě horší: “Na faktuře musí bejt razítkóóóó…” vřískala do telefonu účetní nějaké firmy, pro kterou jsem cosi dělal. Vytáhl jsem na ni citaci zákona, kde o razítku není ani slovo, ale neohrožená účetní jela: “Mě nezajímá, co je v zákoně, já vám to bez razítka neproplatím, ne a ne a ne!

Mám objednaných mnoho online služeb a spoustu zboží. Přijdu, zaplatím kartou, obdržím zboží, děkuju. Jako soukromá osoba. A nikdy by mě, jako soukromou osobu, nenapadlo chtít po prodejci fakturůůů. Snad jen kvůli celníkům. A ti se, zaplaťpámbu, za posledních deset let naučili uznat “invoice” a výpis z PayPalu.

A stejně tak by mě ani ve snu nenapadlo chtít fakturu po Spotify. Nebo jim nadávat za to, že neumožňují zaplatit jednorázově předplatné na měsíc. Nebo na Netflixu. Na Voyu. Na HBO GO. Googlu. AWS. Zkrátka na milionu předplácených služeb. Uložím kartu, a když chci skončit, tak skončím. Nemusím se starat o to, abych každý měsíc někam šel, něco zaplatil, … Jenže to jsou zahraniční služby (až na to Voyo). Stejně tak na Rohlíku atd., i když tam není předplatné. Ale je asi jeden a půl procenta předplatitelů online titulů v ČR, které prostě nesouhlasí s uložením karty, a neváhají požadovat, abychom (teď mluvím o novinách) dávali měsíční předplatné na jednorázovou platbu. “Nedovolím… Neuložím… Neseriózní…”

Sorry, ale ne. Měsíční předplatné jednorázovou platbou dělá víc problémů než radosti, lidé pak píšou, že “jim zmizelo předplatné, a co teda s tím?!” a podobně… Ne.

Jenom by mě zajímalo, jestli se stejně tak vyhýbají všem těm službám, kde to jinak než přes uložení karty nelze, nebo jestli někdo napsal do, řekněme, Netflixu, že to považuje za nefér (true story) a požadoval platbu na fakturu

netflix-ano

Lidi, prosimvás… Je rok 2021, jo?

PS: V roce 2018 jsem v iHNedu zcela vážně odpovídal na otázku, jak budeme řešit, že si chce někdo předplatit online noviny a platit to přes SIPO…

PPS: Ilustrační foto dodal pan Řezníček, aTo DěkUJeME!

Odkaz na článek