Titulní strana

Hendrix

cover

Bylo to pozdě večer. Jak jinak.

Bylo to na Okounu. Kde jinde.

Já to s dovolením rozvinu.

Vždycky když umře nějakej kytarista, i kdyby hrál okresní přebor v tancovačkové kapele, tak se RIPuje vůkol a často padají slova o tom, jak Pepa už jamuje v nebeským báru s Hendrixem.

Tak jako jo, dejme tomu, ačkoli bary jsou dost nuda, ale jak říkám, proti gustu… Tak tam je ten bar, barman šmudlá skleničky, lidi ještě nejdou, je klid, po zvukovce, ale před otvíračkou, Maureen Tuckerová - vlastně ne, ta ještě žije, tak dejme tomu, Mitch Mitchell - šmrdlá bicí nějakou lehkou rozcvičkou a na kraji pódia sedí Hendrix, drží kytaru a brečí do vína, protože se od toho pódia až kamsi do nebeský prdele táhne zástup kytaristů, co s ním hodlají jamovat, zatímco on by si nejradši zavřel oči, hrábnul do strun, zapomněl na svět a táhnul nějaký dvanáctiminutový sólo.

A místo toho chodí jeden po druhým mrtví rockeři: “Čau, Jimi… - Čau - Tyjo, jsem fakt rád, že tě vidím, takovou legendu - Těší mě, Pedro. - Pepo, ale to je jedno, Jimi. - Jasně, Pablo, sorry. Jaks to schytal? - Já ti ani nevím, hele, asi jak jsem sekal zahradu, tak jsem přeseknul kabel, a… - Nojo, blbý. - Jo, to jo. Hele, nedáme něco? Že bysme si tak zabrnkali, rozumíš? - Tyjo, teď asi ani ne, hele, jestli neva. - Jimi, jen rychlovka, tak pojď, něco nahoď… Hele, začni od E, já se přidám! Až to budu vykládat doma, tyvole, to mi kluci neuvěřej!”

Co je pro jednoho odměna, může být pro druhého trest.

Jediná úleva pro mrtvého Hendrixe, dodávám já, může být to, že může utéct do světa striktní logiky: “Však se říká, že jamujete se mnou, tak jamujte… Nikde není psáno, že musím jamovat já s váma!”

(Drsnější metodu, totiž že se naučí drnkat Valčíček od E, ani nezmiňuju…)

Odkaz na článek

V Praze

cover

“… je blaze, ale draze, jachachachacháááááá, to je humor!”

Se diskutovalo na Facebooku o tom, jak je možný, že ti nezodpovědní Pražáci mají v té Praze tak málo nových covidů, když přece Náplavka a Blatný povídal…

Zvýšenou uvědomělostí to kdosi vysvětloval, na to bych nesázel. Spíš bych tipoval, že příčinou je ohleduplnost coby nutnost. Ne u všech, ale výrazně rozšířenější než u obyvatel horské samoty.

Je to dané prostředím a tím, jak formuje obyvatele. Zatímco na horské samotě je dlouhodobě úspěšný ten, kdo se porve s nepřízní a urve si pro sebe svůj chléb vezdejší, tak ve velkém a lidnatém městě potřebujete jinou dovednost, totiž vyhovět si.

Je to vidět na silnici. Zatímco v okresním městě v pohraničí máte problém najet z vedlejší na hlavní, ve velkém městě to je paradoxně jednodušší, protože tamní obyvatelé tak nějak cítí, chca nechca, že jich tam je moc, a kdyby se nepouštěli, tak tam příště budou stát oni a budou sjíždět nedůstojné scénky a la známé “Pros!”

Prej že v Praze všichni furt někam chvátají. Když to vztáhnu zase k té silnici: Ono nejde o to, abych rychle jel dopředu k dalšímu semaforu, ono jde o to, že za váma je spousta dalších řidičů, a když se naučíte rychle rozjíždět a nezdržovat, hodně to přispěje plynulosti dopravy. Krumlovský přístup stylem “Jé, padla zelená, tak kde mám tu řadicí páku?” znamená, že křižovatkou projedou na zelenou tak tři auta. Což v Krumlově moc nevadí, v Praze na nějakém frekventovanějším místě to za chvíli způsobí další tři ucpané křižovatky.

Stejně tak u kasy v obchodě. V Jednotě v Kuřimanech asi nevadí, když si nákup skládáte do tašky rozvážně a u toho konverzujete s pokladní. Za vámi nikdo nečeká, a pokud ano, tak to paní Blažkové nevadí, ona si ráda poslechne a přisadí. Když to zkusíte v Modřanech v Lidlu během nákupní špičky, zdržíte tím dalších osm lidí. Oni počkají, což o to, jsou zvyklí, ale příště si na to vzpomenete, páč karma je zdarma, až budete pospíchat a před vámi se paní bude rozmýšlet, jestli nejdřív mrkev, nebo vajíčka.

Zkrátka po čase zjistíte, že docela funguje co nechceš, aby se dělo tobě, nedělej ostatním… A tak začnete taky pouštět, nezdržovat a taknějak se prostě chovat. Pokud tedy nejste totální kretén.

Kreténi jsou všude, to je pravda, ale hodně záleží na tom zbytku, jaký standard si nastaví.

Odkaz na článek

Placený obsah

cover

Ke svému včerejšímu článku vám ještě povím dvě historky o prodávání online obsahu. A obě jsou pravdivé, protože ten voják, který mi je vyprávěl, se jmenoval T. Texas Tyler.

To se tak stalo, že jsme zdražili o polovinu. Proces zdražování trval tři měsíce, než se to všechno spočítalo, třikrát přepočítalo a všemi úrovněmi schválilo. A pak přišel den velkého přepnutí, nastavila se vyšší cena a ten den odpoledne mě odchytili z distribuce a pravili, že příští týden začnou dávat slevy, tak ať na to nezapomeneme.

  • “Vy jste se zbláznili!” volal jsem mocným hlasem. “Dneska jsme zdražili, a vy příští týden začnete dávat slevy?! Budeme vypadat jako pitomci!”

  • “No jo, ale my vždycky dáváme slevy. Říkáme tomu Letní slevová akce! A letos bychom to předplatné dávali za tu původní cenu, ale teď jako v rámci slevy.”

  • “No, tak to letos dělat nebudete!”

  • “Ale oni to lidi očekávají!”

  • “A divíte se? Když je nalákáte na slevu, tak už nikdy nezaplatí plnou cenu. Vždycky budou čekat na další slevovou akci… Vždyť je k tomu sami vybízíte, a když slevu nedáte, odejdou!”

  • “No jo, ale ty tomu nerozumíš, takhle získáme víc předplatitelů…”

  • “Letos to nebude! Kdybychom týden po zdražení nasadili slevovou akci, byli bychom za pitomce, kteří nevědí co chtějí a dělají průhledné triky…”

Slevové léto nebylo, prodeje zůstaly stejné, příjmy se zvýšily. Až když přišel nový ředitel slevových akcí, který si těmihle experimenty neprošel, tak se musel o stejná kamna popálit sám a rozjel takové kolo štěstí, výher a slevových akcí, že by i Horst Fuchs záviděl!

Takové období zdarma, to je taky skvělý dárek. Objednáte, zadáte kartu, a první měsíc vám nenaúčtují. Chtěl jsem to zrušit, protože k tomu nebyl důvod. Prý “nech to být, funguje to, nešahej na to”. Říkal jsem, že to bude fungovat i bez toho. “Ale tamti to mají a tihle taky…” Tak nic.

Nakonec se to nějakou shodou okolností podařilo zrušit. A po čase zase že by se to mělo zavést. Vytáhli jsme tabulky, statistiky, grafy, čísla, a říkám: “Vidíte? Tady jsme zrušili měsíc zdarma. Co se stalo? Správně, počet nových předplatitelů se nijak nezměnil. Jediné, co se změnilo, je to, že teď zaplatí i ten první měsíc!” Řediteli přes statistiku se to nějak nezdálo, tak týden počítal, a na další poradě povídal: “Já se ti musím omluvit, já jsem to celé přepočítal, a fakt je to jak říkáš…”

Problém placeného obsahu není ten, že lidé nechtějí platit. Problém je ten, že si vydavatelé nechtějí nechat platit!

Odkaz na článek

Utopie

cover

Je to píča, a už se k tomu nevracejme. Pojďme si raději říct rychle o něčem, co člověka neznechutí a neuvrhne tak moc do malomyslnosti a pochybností. Třeba gulag.

Ne, promiňte. Myslel jsem utopie. Ale ono to souvisí.

Mám dlouhodobě jeden zásadní problém s utopií. Totiž jak je možné, že všechny nové skvělé světy, které na papíře tak skvěle fungovaly, se utopily v krvi. Odpověď známe, ale myslím, že je potřeba ji neustále připomínat, protože v nadšení nad novou skvělou utopií, která na papíře vypadá jako ideální, úspěšné a spravedlivé společenství šťastných lidí, často zapadne důležitý podotek, totiž že lidi jsou lidi. (Panwerich alert!)

Lidi jsou lidi a chovají se jako lidi, totiž často objektivně neracionálně, emotivně, jejich motivace jsou nedeterministické, subjektivní a tak dál.

Tuhle jsme sledovali dokument o kolektivních domech. Však víte, Le Corbusier a tak, levicová avantgarda počátku 20. století, dům jako stroj na bydlení, vertikální město, kolektivismus… “Všichni všechno budem mít dohromady” (Panwerich alert 2!) Byt jako prostor na přespání, k tomu společné stravování, společný odpočinek, společné studování, společné prádelny, společná výchova dětí, společné… nevím co všechno. Z radostí nad budováním nového světa, bez třídních rozdílů, kdy jedince nahradí kolektiv, se jich několik postavilo. Výkladní skříně kolektivismu.

Jenže to nějak moc nedopadlo, i když obyvatelé byli jistě ti pokrokoví z pokrokových. Zkrátka v nich zůstaly ty pozůstatky starého světa, totiž touha po soukromí a touha vlastnit. Bylo to v nich jako v koze.

A to je problém s utopií. V lidech jsou třeba právě tyhle touhy. Můžou být nakrátko potlačené, ale vždycky se vrátí. A nejen tyto dvě konkrétní touhy, je jich víc. Proto je dlouhodobě udržitelný jen takový systém, který je respektuje, nepotlačuje, využívá…

Vymyslet nový společenský systém nedá zas tolik práce. Definujete si spravedlnost, odpovědnost, odměnu, trest, mechanicky použijete sociologické, ekonomické a jiné poučky a spočítáte, jak má společnost fungovat, aby každému maximalizovala blahobyt. Gratuluji, právě jste vymysleli deterministický společenský stroj pro unifikované jednotky. Velmi pravděpodobně jste museli systémově omezit soukromí, vlastnictví, nebo třeba touhu po sebevyjádření, po odlišnosti, či jiné pudy, které vyvolávají nespravedlnost a nerovnováhu.

Co s tím? No, zavedete do utopie termín nového člověka, takového, který bude prost balastu minulosti, jako třeba konceptu vlastnictví, soukromí, intimity, a na něj se spolehnete.

Kde ten člověk vznikne? No, to se zatím neví. Má se za to, že vznikne sám od sebe, a rád, protože pochopí, že vzniknout musí. Zatím se ví, že nevznikne z dělníků. Dělnická třída má totiž reálnou zkušenost úplně jinou. Nevznikne ani z odborářů. Možná by mohla vzniknout z prekariátu a z některých intelektuálů.

Ale to, kde vznikne, je otázka pro autory utopií a až tak mě netrápí. Mě trápí jiná otázka, totiž co se stane se starým člověkem? Ne se starcem, ale s tím nepřeměněným. S tím, co zůstane až po krk ve starém světě, kde vlastnil, měl soukromí a další nekolektivistické věci.

V zásadě máte, utopici, jen dvě možnosti. Převychovat ho, což v praxi znamená jej zlomit, aby alespoň navenek “troubil tu vaši”, nebo ho… odstranit.

Každá utopie, která jde proti lidské přirozenosti, končí tím, že musí ve svém jménu odstranit z lidí přirozenost, někdy i s jejími nositeli.

Demokracie není nijak extra skvěle vymyšlené zřízení, ale ukazuje se jako jedno z mála funkčních zřízení, které nejde proti pudům a dokáže absorbovat evoluci společenských norem.

Odkaz na článek

Prezident

cover

Cajtgajst, malověrní!

Četl jsem si Kuřecí Con Carne a říkal jsem si, že to je otisk doby a mého žití. Na spoustu toho jsem zapomněl, a je to dobře, na spoustu jsem nezapomněl, a není to dobře, a vice versa. Každopádně až budu listovat Dnem 1 po letech, tak narazím na tohle a přečtu si, že 25. dubna vystoupil v televizi inženýr Zeman, t.č. prezident ČR, a po osmi dnech se vyjádřil ke kauze Vrbětice. Ke kauze, která vedla k vypovídání velvyslanců Česka a Ruska. Nejdřív Česko vyhostilo 18 ruských důstojníků zpravodajských služeb v diplomatických službách, na to Rusko vyhostilo 20 českých diplomatů, na to dostali ultimátum, ať je přijmou zpátky, a po jeho vypršení dostali čas do konce měsíce srovnat počty 1:1.

No. Vyjádřili se různí. Spojenci se vyjádřili skoro hned. Slováci a Pobaltí vyhostili solidárně taky nějaké ruské diplomaty. Ono po pravdě řečeno: ruská zastoupení v zemích exsocialistického bloku jsou dlouhodobě naddimenzovaná, takže neubude!

Vyjádřili se komunisti, kteří bez ohledu na panující poměry vždycky říkají to, co si myslí, že by v Moskvě chtěli slyšet, bez ohledu na to, kdo tam zrovna vládne. Vyjádřil se Okamura, vyjádřily se kremlomety, vyjádřilo se zahraničí, jediný, kdo mlčel, je ten chlápek, co zastává funkci prezidenta. Ne že by mlčel úplně… On hned na začátku řekl, že se vyjádří za týden.

Jo, to on uměl, dělat vlny kolem svých vyjádření. Jenže…

Na Slovácku mají prý takové pěkné úsloví dělá s tím jak Mařa s pičů. Jako že dělá drahoty. V případě pana inženýra jsme zažili, že to pustí i naživo, tak co.

Ale co jsem chtěl říct: Tohle píšu v sobotu večer, ráno to vyjde, a v 11 hodin se svět dozví, co chtěl Zeman říct. A já si uvědomil, že je mi to vlastně úplně jedno. A vám by to mělo být taky jedno.

Co čekáte, že řekne? Čekáte, že tentokrát překročí vlastní stín? Nebo čekáte, abyste se mohli pohoršit nad očekávaným sviňáctvím? Kdy se stalo, že se zachoval státnicky? Vždyť jen prská, uráží, plete si slova, samolibě plácá a chová se jak buran. Jaký důvod je poslouchat ho dnes, 25. 4. 2021, když velmi pravděpodobně bude prskat, urážet, plést si slova, samolibě plácat a chovat se jak buran?

Chápu masochisty, co si to chtějí zase říct a zase chtějí vidět, jak ten eklhaft bude slintat, srkat a krkat blahem, že se mu zas ostrovtipně podařilo zamotat do projevu všechny, co nenávidí…

Ale tipuju klasický průběh: očekáváme švajneraj, obdržíme švajneraj, my budeme sice nespokojeni, ale zároveň nepřekvapeni, on bude spokojen, jak si to užil, jeho věrní, kterých je čím dál míň, mu zatleskají za to, jak to nandal všem těm nenáviděným a jak to dobře řekl, my se zastydíme, diplomati utrhnou telefony, jak se budou omlouvat spojencům, a až to odvlšá, tak to napíšeme na Wikipedii do seznamu “Kontroverze Miloše Zemana” jako cca 147. položku.

A nic.

Odkaz na článek

Rady

cover

Mám rád byznysové rady. Někdy doopravdy, protože jsou rozumné a chytré. A někdy jako sui generis žánr pantocviků různých prodavačů horké vody, častěji dokonce jen vody mírně ohřáté. Takový poraděnko ví zcela přesně, jak by dělal byznys, kdyby ho dělal. Pokud nevíte, představte si legendárního radila, který má svou radilskou obsesi i ve jméně.

Jsou s nimi dva problémy. Jeden je ten, že si načetli success stories, které neváhají zevšeobecit tak moc, až by mohli dělat reklamu na survivorship bias. Od nich se dozvídáte rady dvojí. Jedny, co jsou sice dobré, ale pro jiný byznys, než je ten váš. Většinou se dozvíte něco, co fungovalo Jobsovi v Applu, jenže vy nejste Jobs a neřídíte Apple, vy jste majitel digitální agentury a máte šest lidí. A pak druhé, které jsou naprosto jalové, na úrovni legendárního upozornění při práci s nůžkami se můžete zranit.

Však víte: Zaměříme se na digitál. Nebo: Musíte myslet na zákazníka! Popřípadě: Zkuste reklamu, může vám zvýšit prodej.

Druhý problém je s lidmi, kteří rádi řeknou svou představu o tom, jak by to dělali oni, kdyby byli na vašem místě, měli vaši firmu, vaše prostředky, ale nenesli vaši odpovědnost. Někdy to je fakt bizarní, když třeba vegan rád poradí řezníkovi. Nebo když stran prodeje předplatného rád poradí člověk, který si koupil naposledy Méďu Pusíka před dvaceti lety, ale rád vám řekne, jak by si on představoval, že vy budete ty noviny prodávat, protože má dojem, že to ne zcela chápete.

Po pravdě radši poslouchám třeba Martina Žufánka, protože jeho storky jsou sice z byznysu velmi specifického, ale jsou podložené praktickou zkušeností a úspěšnou značkou. A samozřejmě vím, že nelze vše aplikovat 1:1 kamkoli.

A pak jsou některé rady, které jsou úplně jak od Kapitána Zjevného, ale největší překvápko zažijete, když si uvědomíte, že je spousta lidí, co to nechápou.

Jednu takovou vám teď dám grátis - píšu o tom článek na INFO, tak to berte jako malou ochutnávku:

Lidi od tebe nebudou kupovat, když jim nic neprodáváš!

Odkaz na článek

Nebezpečí

cover

Rojení kremlometů nabralo na intenzitě a konkrétnosti. A zase zaznívají hlasy, že by se mělo nějak zamezit, zakázat, omezit, zrušit, umlčet…

Že to narušuje demokracii, která si s tím neumí poradit a je tím rozkládaná a torpédovaná.

Ono to zní velmi logicky. Demokracie musí potírat nedemokratické elementy, co se jí pokoušejí podkopat. Problém je, že to jen zní.

Mám s tím problém. Obávám se, že pokud začneme říkat, kdo by měl být umlčen, byť ze sebevznešenějších důvodů, tak zavedeme cenzuru. A cenzura se nezastaví jen před momentálně nesprávnýma. Jednoho dne někoho napadne, že by se seznam měl rozšířit třeba o, řekněme, nedostatečně angažované. Nebo o toxické maskulinisty. Nebo o marxisty, ať to máme vyvážené. A tohle, tohle bude horší než dvacet kremlometů a poslanec Volný.

Myslím si, že zrovna poslanec Volný svým ostentativním buranstvím velmi dobře zastupuje frustrovanou část společnosti, která má pocit, že ji všichni přehlížejí. Myslím, že by poslanec Volný měl mít právo žvanit, co chce, a že současné mantinely, které jsou narýsované aktuálním právním řádem, jsou tak akorát.

Odolnost demokracie vůči pitomým řečem by měla být dnes a denně posilována a trénována, ideálně pitomými řečmi. Bylo by hodně smutné, kdyby jediným receptem, který najde, byla cenzura.

A aby bylo jasno: Ne, to, že Česká televize nevysílá zprávy o chemtrails, invazi ještírků a spiknutí iluminátů není cenzura.

A aby bylo ještě jasněji: To, že podporuju právo kdejakého mamlasa exhibovat své mamlaství ještě neznamená, že na sebe beru povinnost to číst. Nemám takovou povinnost a tím, že kohokoli zablokuju na sociální síti, jsem nikomu nezmenšil jeho právo se vyjádřit. Pokud vás blokuju, není to proto, že vás chci umlčet, je to proto, že vás nechci poslouchat.

Odkaz na článek

Pes

cover

Každý majitel psa ví, anebo to zjistí, že pes je smečkové zvíře. A jako smečkové zvíře ctí hierarchii smečky. Někdo je alfa, někdo beta, každý zná svoje postavení a ví, co si může dovolit, kdo žere první a kdo poslední. To je svět, který zná a kterému rozumí.

Problém nastává s páníčky, kteří chtějí se psem fungovat jako rovný s rovným a odmítají mu ukázat, že oni jsou alfa. Dělá se to mnoha různými způsoby, včetně detailů, jako kdo chodí první do dveří a kdo jako první jí. Jen blb to dokazuje silou… Pokud pes vidí, že smečka má alfu a silné vedení, je spokojen.

Samozřejmě že v dospívání testuje, jestli by náhodou nemohl být alfa on, a tam je potřeba mu ukázat, že nemohl. Pokud pán psovi nenastaví mantinel, pes to nevnímá jako pán je hodný, pán je tolerantní nebo nedej bože pán je partner. To mu jeho smečková podstata nedovolí. Pes to vnímá jako nebezpečí: Pán je slabý! A když je slabý pán, je smečka v ohrožení! Musím převzít alfa roli sám!

Je to někdy nepříjemné, hlavně když jste zvyklí jednat s lidmi férově, nepovyšovat se, neponižovat, …

Se psem to dělat nesmíte. A pokud ho máte rádi, musíte mu dát komfortní prostředí - jenže jeho součástí je pro psa to, že zná své místo ve smečce a ví, že pán je alfa, na kterou se může spolehnout.

Jsou ale lidé psí. Lidé, kteří potřebují znát své místo, lidé, co si partnerský nedominantní přístup vyloží jako slabost, které mají využít ke své dominanci.

A nejen lidé, ale i státy.

Odkaz na článek