Titulní strana

Přání

cover

Víte, co bych si přál?

Nejsem Miss, nechci světový mír ani odstranění genderové nerovnosti. Nejsem woke, takže mi je jedno… spousta věcí.

Má přání jsou úplně obyčejná, nudná a boomerská. A skromná.

Přál bych si, abych se dočkal zrušení úplně nesmyslných povinností “mít u sebe něco, aby z toho případně orgán zjistil to, co stejně dávno ví”. Příklad? Zelená karta, nebo malý techničák.

Taky by mělo být ve vyhlášce, že na semaforu je možné na červenou odbočit doprava, pokud není řečeno jinak. Jako v Americe třeba. A zrušit fetišizaci levého pruhu a na dálnici dovolit jízdu “v libovolném pruhu”.

Když v tom budeme, tak bych si přál zrušení věci, o které z historické zkušenosti víme, že reálně ničí životy i majetky, totiž sčítání lidu. Navíc vynucené hrozbou pokuty. A kecy o tom, jak je to “nezbytné”, si nechte pro státy, kde to tak není, kde se třeba jen zeptají, anebo pro století, kdy stát stejně všechno ví (jako u toho techničáku), ale provozuje rituál ponížení občana úřadem za účelem posílení pravidla “když se zeptáme, tak ty musíš odpovědět!”

Taky to šoupání časem. Je mi jedno, jestli letní, nebo zimní, ale, kurva, jeden. A je mi jedno, že vy máte pocit, že “v létě musí být v deset večer světlo”, ale nechcete “vstávat za tmy”, nebo zas “za světla”, nebo co že vám to vadí.

A jestli můžu mít jedno opravdu hodně srdečné přání, na které si rád počkám, tak prosím: Damnatio memoriae na ruského švába. Anebo jen zákon ve znění “Prezident Zeman se podílel na úpadku a rozkladu státu i morálních hodnot.”

Díky!

Odkaz na článek

Odborník

cover

“Odborník je ten, kdo přijel z jiného města,” říká staré cynické pravidlo. Tenhle byl: přijel z Brna.

Rozložil kufříky a jal se prodávat mírně ohřátou vodu. Dřív prodávali horkou vodu, ale asi si lidi stěžovali, že to pálí, tak se prodává už jen voda konsenzuálně vlažná, nebo nevim.

Každopádně přišlo několik obecných pravd, a pak jsme se dozvěděli, že když chceme cokoli zlepšit, tak je potřeba to měřit a vyhodnocovat, jak to reaguje na změny, jestli kýženým směrem, nebo ne.

Cajk, s tím by se dalo souhlasit.

Pak nastolil téma k měření: Budeme měřit něco, co nikdo jiný neměří, totiž zákaznickou důvěru v naši značku, a to zjistíme tak, že vyčíslíme, jak mají zákazníci rádi naše pivo. Což nás velmi zaujalo svou nevšedností, a zvědavě jsme čekali na hlas odborníkův.

A odborník pravil, že musíme být zcela exaktní, a tak budeme měřit, jak často přijde stížnost na to, že se v láhvi našeho piva omylem objeví louh. “To se dá přesně vyčíslit, ne?”

“Ano, dá. Loni 0, letos 0, předloni 0… Co na tom chcete měřit?” neudržel jsem se.

Odborník mě usadil s tím, že se nemám vysmívat výsledku, když to ještě není hotové, a obratem navrhl připočíst počet stížností od pijáků, že jim v pivu plaval nějaký předmět.

Nadechnul jsem se, a odborník, vida mě periferním viděním, rychle pokračoval: “A určitě ještě najdeme spoustu dalších věcí!”

Pak ještě navrhnul vyhodnocovat počet špatných várek, které jsme stočili. “Letos 0, loni 1, předloni 0…”

Počet soudních sporů…

Když navrhl počítat “míru pijákovy důvěry”, tak i sládek brblal, že míra důvěry je přeci 45, pan starší oponoval, že si myslí, že to je 56, a celé to připomínalo vtip s ruským křižníkem: “Kolik? - Padesát! - A čeho padesát? - A čeho kolik?”

Odborník nakonec vítězoslavně přejel místnost pohledem a pevným hlasem pravil: “Budeme vyhodnocovat počet ocenění na soutěžích piva! Těch je jistě víc než nula ročně” - a podíval se na mne, jako že tohle už nezpochybním.

“Ano, je jich víc, ale to bude tím, že jich je tolik, co pivovarů, a každý urve aspoň dva Finalisty a jednu Bronzovou ve dvou soutežích ročně. To nijak nesouvisí s tím, jak mají zákazníci rádi naše pivo.”

“Ale dá se to měřit!” triumfoval odborník, a kolegyně nadšeně zatleskala: “Založím si Excel a v něm navrhnu vzorec výpočtu.” Ona byla z marketingu, což není omluva, ale vysvětlení.

Celkový výkon vyvolal nakonec nelibost u pana správce pivovaru, který si stěžoval, že jsem lacině exhiboval svou intelektuální nadřazenost slovíčkařením, místo abych projevil nadšení a pozitivní přístup.

V tu chvíli jsem pochopil, že mám změnit lokál, a šel jsem do médií.

Každá věc na světě se dá po větším či menším úsilí převést na nějaké číslo, které, když máte hodně štěstí, o něčem vypovídá, a když trefíte Jackpot, tak se to bude aspoň trochu týkat toho, co si myslíte, že měříte.

Viz též Goodhartovo pravidlo - doplnil Honza Marek, díky.

Odkaz na článek

Funguje to

cover

Můj článek na Infu funguje.

Jak to poznám? Jednoduše: potrefení to odmítají s tím, že to je dezinformace a manipulace. Je to logická reakce, kterou jsem popisoval: na “symetrické” metody odpoví dezinformátoři klasickým způsobem, totiž nařknou oponenta z toho, co dělají sami. A samozřejmě v dobré víře, protože mají pocit, že byli nařknuti oponentem z toho, co oponent dělá.

Což je skvělá ukázka toho, jak jsou symetrické metody neúčinné. Pokud chcete bojovat s fake news, nemůžete ukazovat, jak jsou “fake”, protože obratem oponenti udělají totéž: nařknou vás ze šíření fake news. Demaskujete propagandu? Propagandisti vás obratem obviní ze šíření kontrapropagandy.

  • “Ty jsi blbej!”
  • “Ne, ty jsi blbej!”

Nemáte pravdu! - Lžete, to vy nemáte pravdu!

Bylo by skvělé, kdyby si to uvědomili šiřitelé světla… Ale obávám se, že to nepůjde.

Můžete si to aplikovat jakkoli, a pokud vás teď zrovna nenapadá, na co to aplikovat, tak co takhle na antiBabiše? Ukazovat, kolikrát a v čem všem Babiš lže a manipuluje je sice správné, má to tak být, ale není na místě očekávat, že to kohokoli přesvědčí. Babišův příznivec totiž vezme podobné informace jako “důkaz, že jdou po Babišovi, protože to dělá dobře”. Z jejich pohledu jste vy ti “zlí temní propagandisti”, co se snaží torpédovat skvělou práci vlády.

Počty mrtvých? Však za ně může opozice!

Propad ekonomiky? Sabotáž Babišových odpůrců, opozice překrucuje…

Ne, zcela vážně: “seznamem pravdy” propagandu neporazíte. Ale můžete to zkoušet dál, jestli máte pocit, že vám to pomáhá.

Odkaz na článek

Oak Ridge

cover

Tuhle jsem zas četl stesky nad tím, jak všeobecná dostupnost internetu přinesla katastrofu, spočívající v tom, že je moc informací a každý může plácat, co mu slina na klávesnici přinese, i když je to naprostá kravina.

Je to tak, ale přesto si myslím, že cesta není zakázat to ani regulovat, ale naučit se s tím žít.

V roce 2002 jsem si napsal svůj vlastní blogovací systém, v roce 2003 jsem z něj udělal zvěčnělé Bloguje.cz, a tak jsem se, dobou a dějinami postrčen, stal součástí té vlny, která z geekařiny a kuriozity “pro pobavení”, o níž se psalo buď jen v rubrice Zajímavosti, nebo v technických časopisech, udělala do té doby nevídaný Hyde Park, kam si každý mohl přijít a žvanit, i když neměl, co by řekl. Pustili jsme džina z láhve, a nikdo ho nezašpuntuje. Dodneška jsem přesvědčen, že to je dobře. (Ale stejně tak jsem přesvědčen, že rychlá privatizace byla lepší než plánované desetiletí polostátního socialismu…)

Připadám si jako nějaký z těch chlapíků, co v Oak Ridge stavěl odstředivky na obohacování uranu, jak si pak o deset let později říkal: “Tyjo, až sem to došlo…”

Odkaz na článek

48

cover

Ode dneška mi je 48. Nevím, jak jste to měli vy, ale já si právě rozjíždím další nový projekt v práci, dělám věci, které mě baví a kterým rozumím, a jsem spokojený.

Přitom prý koeficient štěstí po dvacítce klesá, ve věku kolem padesátky je nejmenší, a pak zase roste.

Ale jo, pozoruju na sobě, že tuhle bodne, támhle křupne, a hlava, ta trošku zapomíná. Není tak rychlá. Ale zato je komplexnější a pobere větší věci.

Kéž by to chtělo ještě nějaký čas zůstat…

Tak ať mi slouží!

Odkaz na článek

Výmluvy

cover

To je zas titulek: “Dlouhé příznaky covidu ohrožují statisíce Čechů, firmy se bojí výmluv”.

Sere mě to. Ne ten titulek, celej ten princip. Firmy se bojej, že se budou lidi vymlouvat na covid.

Předtím se firmy bály, že se lidi “hoděj marod”.

Je v módě nadávat na “firmy”, jak se to k těm lidem chovají. Jenže znáte to s tím průměrným Čechem, ne? Gaussova křivka atd.

Představte si průměrného zaměstnance. Máte to? Jo? Vidíte ho před sebou? Se všema jeho nectnostma i ctnostma? Tak si teď uvědomte, že polovina zaměstnanců je, přesně dle Gaussovy křivky, ještě horší.

A to by si jeden myslel, že to platí třeba pro pásovou výrobu nebo pro stavebnictví, ale kdepak. To byste nevěřili, kolikrát jsem v čistě kancelářské firmě narazil na takový jev.

Stalo se něco, co vedlo k problémům, a bylo potřeba zjistit, co se přesně stalo a jak se to stalo. A protože jsme byli poměrně osvícení, tak nás nezajímalo, kdo za to může. To nám bylo víceméně jedno, protože příště se to mohlo stát někomu jinému, to zaprvé, a pokud to vzniklo vinou nějaké lajdáckosti, tak se dá vymyslet způsob, jak lajdáckost omezit nebo neutralizovat. A proto jsme chodili jak procesí a říkali jsme: “Nejde o viníka, nikdo nebude potrestán, jen je potřeba zjistit, jak k tomu došlo, aby k tomu už nedošlo.” I jsme vysvětlovali, jak je pro firmu důležitější nastavit mechanismus, aby se chyba neopakovala, než potrestat někoho, kdo udělal chybu.

Ale to ne, to voni ne!

“Jak se to stalo?” - “No, to já nevím, já za to nemůžu, já dělal všechno jako vždycky…” - “Neříkám, že za to můžeš, chci vědět, jak se to stalo…” - “No, nevím, fakt, to nebylo u nás, já za to nemůžu, já jsem tu zakázku ani neřešil, se zeptej spíš Filipa, nebo Milana, nebo Renaty…”

A my věděli, že to nějak zvrzal on. On věděl, že to víme. Nám to bylo jedno, my jen potřebovali vědět, jak tomu pro příště zabránit. Ne, ne, ne, ne, já to nebyl, nevím jak se to stalo, ale vím jistě, že jsem to já nebyl.

Jak ve škole.

Nebo nebylo by lepší říkat: Jak nás ve škole naučili?

Protože chyba, CHYBA, to bylo ve škole něco, za co se trestalo, aspoň za nás. Trestala se chyba i provinění. Kdo rozbil okno, kdo otočil Husáka vzhůru nohama, kdo zapálil odbarvovač Duha a zasmrděl celou třídu (jo, všechny tři případy jsem měl na svědomí já), vždycky se vyšetřovalo, a to ne proto, aby se tomu příště předešlo, ale aby byl potrestán viník. Vyšetřovalo se, kdo vyhazuje maso po obědě, vyšetřovalo se, kdo zabouchnul dveře od kabinetu, ale nikdy, nikdy se nehledal způsob, jak tomu předejít. Jen viník, kterého je třeba potrestat. A viníkem, kupodivu, nebyl školník, který dveře neseřídil, ale nějaký žák, který dostal akorát hrozný vohně, co si to dovolil, zabouchnout dveře.

Nikdy se tak nevyřešila příčina. Proč taky. Mám dojem, že škole víc záleželo na “spravedlnosti” než na tom, aby vyřešila problém, a pokud si nějaký problém připustila, zněl: zlobivý žák udělal něco, co udělat neměl, a to je potřeba napravit tím, že mu dáme za vyučenou, aby to už nedělal.

Pak se nemůžeme divit, že se věci mají, jak se mají, a že místo řešení problému řešíme viníky. Kdo za to může?! A když se zjistí, kdo za to může, tak mají všichni hroznou radost z toho, jak spravedlnost zase jednou zvítězila, až z toho samou radostí zapomenou, že jaksi neodstranili příčinu.

V tom svém článku na Infu, o kterém jsem se včera zmínil, bude tenhle jev hrát docela podstatnou roli. Tak až to vyjde, tak si vzpomeňte.

Odkaz na článek

Tož tak...

cover

Včera jsem se pustil do psaní článku pro Info. Chtěl jsem rozvést téma, které jsem si otestoval na Facebooku (ano, dělávám to tak), totiž postcovidové odpuštění a smíření, které “budeme muset” my, dodržovači a “věděčtí konspirátoři”, zase nabídnout těm druhým, odmítačům a konspirátorům nevědeckým, a sežrat u toho hada, totiž poslouchat jejich oslavné tance, jak měli pravdu a jestli si teď nepřipadáme jako idioti, co skočí na každou blbost.

Pak jsem to smazal a začal jsem psát o tom, jak je možné, že na konspirace naskočí i formálně vzdělaní lidé, protože jsme to aktuálně řešili. A jak jsem psal, tak se z toho stávalo něco úplně jiného: populárně podané vysvětlení mechanismu dezinformací.

Tak jsem ten začátek smazal a rozvinul jsem to pojednání o dezinformacích. Má to aktuálně 18.000 znaků (a ještě jsem neskončil). Jenže mě chytly pochybnosti, a tak jsem volal šéfredaktorovi a říkám mu: “Hele, myslíš, že je to vhodné? Přeci jen - nejsem psycholog ani odborník na dezinformace, je to jen můj koníček, asi dvacet let, a jsem jen prostý publicista… Tak jestli by to neměl vidět nějaký kvalifikovaný odborník na dezinformace?” Prej se nemám bát. Tak se bát nebudu.

Přinejhorším odejdu až na 48 hodin z Facebooku, než mě požádáte, abych se vrátil, to je, jak jsem pochopil, obecně přijímaná forma pokání…

Jinak mě bolí dva dny palec na noze. Dnes ráno se k tomu přidal kotník. Furt lehce chrchlám a mám zahleněné průdušky, jako každý rok v březnu. Ale co, nestěžuju si. Pozítří mi bude 48 let, to mám za to!

Odkaz na článek

Pumpa

cover

Jedu takhle po ránu domů a říkám si: Ještě dojedu pro naftu…

Na křižovatce přede mnou stojí nějaké nízké sportovní Porsche, celé v černé a chromu, a když dojedu blíž, zjistím, že to není Porsche, ale Peugeot. Spousta doplňků, blejskátek a tak, takže se ani nedivím, že odbočuje doleva a nebliká.

Inu, stane se, pomyslel jsem si. Na příští křižovatce se odbočuje doprava, zase bez blinkrů…

Inu, mladý neohrožený idiot, pomyslel jsem si. Všimněte si, že trpím genderovým šovinismem: jak vidím sportovní kchár, kde se nebliká, představuju si řidiče jako mladého borce a majitele klíčů od vesmíru, samozřejmě patřičně namyšleného, a v duchu ho nazývám genderově příslušnými vulgaritami.

Další odbočení doleva. Napínal mě, brzdil, neblikal, odbočil. Na další křižovatce neblikal - a jel rovně. Bohužel z nějakého důvodu ubral na 20, tak jsem se za ním ploužil a dodržoval odstup, protože předvídatelnost jeho dalších skutků byla přesně nulová. Mohlo se stát cokoli, mohl odbočit, zastavit, začít couvat, nebo co já vím třeba střílet. Mohl to nabořit do cedule “dej přednost v jízdě” a proměnit Le Auto v ohnivou kouli. Fakt jeden neví.

Naštěstí jsme to měli na benzínku už jen slabých 400 metrů. Jeden každý jsem si vychutnal, bylo na to dost času. Prohlížel jsem si chromované opěrky hlav na sedačkách, prohlížel jsem si jeho registrační značku (měl tam U) a tak jsme dojeli k té benzínce, kam zatočil. Samozřejmě zase bez blinkrů. Ubral na deset a jel kolem řady stojanů, až si vybral stojan číslo 3. Na mě vyšla čtyřka.

Chtěl jsem si toho mladého borce v teplákové soupravě pořádně prohlédnout, a ejhle: ona to byla paní středního věku. (Všimli jste si, že “paní středního věku” je vlastně velmi sofistikovaná urážka?) A zatímco jsem s respirátorem na hubě tankoval, tak paní bez respirátoru chvíli chrchlala (!) u stojanu, pak obešla vůz dopředu a začala ohýbat stěrač. Asi aby pružil. Dotankovala o chvilku dřív a vyrazila zaplatit. To už si respirátor nasadila.

Tak jsem mrznul (radši) venku a sledoval, jak uvnitř probíhá mnoho divných činností, kdy paní ukazovala tam a onam, nechala si od obsluhy nosit zboží z lednice a zase ho vracet zpátky… Divné to bylo.

Když konečně odešla, vlezl jsem dovnitř, obsluze řekl číslo stojanu, a ještě jsem se za paní otočil, pak jsem se otočil zpět a zakroutil jsem hlavou. To byl zjevně signál, že to s paní pokladní vidíme stejně, takže se rozpovídala: Byla nějaká divná. Zmatená, chtěla ledové kafe, tak jsem jí pro něj došla, pak se ptala, kolik stojí, pak že je to drahé, pak kolik stojí kafe v automatu venku, pak kolik stojí benzín, když jsem jí něco řekla, tak nereagovala… Buď jela celou noc a je unavená, nebo… je divná.

Nemá to pointu. Snad si paní dala kafe a na parkovišti si odpočinula.

(Foto ŠJů, Wikimedia Commons)

Odkaz na článek